I. Úvod

„Tu košili si neber, vypadáš v ní strašně,“ řekla Zdeňkovi Lucie. Už chvíli z gauče pobaveně pozorovala, jak se lopotí před zrcadlem a snaží se upravit svůj sváteční oblek tak, aby v něm vypadal trochu k světu. Samo o sobě šlo dost obtížně, aby v tom obleku vypadal kdokoliv dobře. Ten oblek měl Zdeněk ještě od maturity a bylo to na něm poznat. Navíc byl Zdeněk vyšší, kudrnatý, zrzavý chlap s mírným porostem tváře stejné barvy, takže když do obleku zvolil výrazně oranžovou košili, bylo jisté, že to nemůže dopadnout dobře. Přes upřímně míněnou radu se Zdeněk zatvářil uraženě: „Nepotřebuji být krásný, když jsem ženatý.“ Lucka se zvedla z gauče, došla k němu a dala mu pusu na tvář: „Rozvedený, miláčku, rozvedený.“

 

Lucie byla Zdeňkova bývalá manželka. Rozvedli se před pěti lety. Od té doby se vídali nepravidelně. Potkávali se v podstatě pokaždé, když Lucka spadla do nějakého problému, což bývalo alespoň jednou za rok. Jejich setkání mělo v podstatě vždy stejný průběh a i tato návštěva Lucie u Zdeňka probíhala podle zažitého scénáře.

Byl pátek večer a Zdeněk vyšel z koupelny. Kolem pasu měl omotaný ručník, jinak byl nahý. Ručník sice nepotřeboval, bydlel sám, ale cítil by se bez něj nesvůj. Bydlel ve dvoupatrovém domě, ale koupelnu měl jen jednu, nahoře v patře. Chtěl si dát kávu, takže musel sejít po schodech dolů do kuchyně. Tam napustil vodu do konvice a postavil ji na plynový vařič. Bylo půl deváté večer, ale Zdeněk neměl problém s tím, že by po kávě nespal. Káva na něj v podstatě nepůsobila žádným způsobem. Necítil se po ní více nabuzený, nevyvolávala v něm žádný příjemný pocit, ani na ni nemíval chuť. Pil ji jen proto, že mu přišlo správné ji pít, takže ji pil. Často dělával věci, které považoval za správné a často mu přišlo správné to, co dělávala většina. A většina přece pila kávu - tureckou.

Kromě toho, že Zdeněk neměl problém usnout po hrnku kávy, čaje nebo třeba kakaa, tak hlavně neměl v plánu jít ten večer spát. Chystal se vyrazit do víru večerní, na první pohled zimní, Prahy. Alespoň tak to říkal dnes chlapům v práci. Úplně přesvědčený ale o svém záměru nebyl. Venku po obloze táhly těžké mraky a teploměr ukazoval patnáct stupňů na špatnou stranu teploměru. Zdeňkovi se do té zimy nechtělo, navíc on obvykle společnost moc nevyhledával. Bylo mu 28 let, byl bezdětný a vždy s pevně stanovenými prioritami, kterým dával přednost před vším ostatním. Společenský život do jeho priorit nepatřil. Přestože Zdeněk nerad trávil čas mezi lidmi, občas vyrazil někam posedět s kolegy z práce, na pivo, nebo na diskotéku. Dělal to ale spíše proto, že měl pocit, že se to od něj očekává, že by to tak v jeho věku a stavu mělo být. Zdeněk vlastně dělal spoustu věcí, protože se to přece tak nějak očekává, protože jsou tak nějak společensky správné.

Konvice začala pískat a Zdeněk se chystal zalít hrnek s připravenou kávou. Ještě než to stihl udělat, rozdrnčel se domovní zvonek. Zdeněk sjel očima k nástěnným hodinám. Udělal to spíše ze zvyku. Věděl, kolik je hodin, ale takhle se alespoň mohl teatrálně podívat na čas a povzdechnout si: "Kdo by mě mohl teď navečer otravovat?" Rychle na sebe natáhl alespoň tepláky a tričko a zamířil ke dveřím. Byl nespokojený s tím, že si nemohl zalít kávu, štvalo ho, že se musel obléct a že teď večer po něm bude někdo něco chtít. Došel ke dveřím a otevřel. Za dveřmi byla Lucie a Zdeněk začal tušit, že dnes nikam nepůjde.

„Ahoj, můžu dál?“ zeptala se.

Zdeněk přikývl a ze slušnosti se zeptal: „Dáš si kafe? Zrovna jsem si vařil.“

Lucie nabídku ráda přijala a bez dalšího vyzvání zamířila rovnou do obýváku. Chovala se tu jako doma, což Zdeňkovi vadilo. Dům dostavil až v období po jejich rozvodu, takže měl pocit, že Lucie nemá nárok k domu přistupovat jako k vlastnímu. Navíc, když celý rozvod byl kvůli ní. Lucie nebyla zrovna nejvěrnější partnerkou a jako mladá holka měla trošku problém odmítat případné nápadníky. Jelikož byla velmi pěkná, tak se často stávalo, že byla konfrontována se zájmem jiných mužů. Občas jejich zájem ustála, občas ne, což vedlo k tomu, že jednou, během Zdeňkova šestitýdenního pracovního pobytu na Slovensku, se jí podařilo otěhotnět. Lucie si chtěla nechat dítě vzít a chtěla, aby se to Zdeněk nikdy nedozvěděl. Hned po zjištěném těhotenství zamířila před potratovou komisi, ale ta její žádost odmítla. Zamítnutí přislo i proto že přiznala, že o očekávaném potomkovi její manžel neví. Práve Zdeňkovou nevědomostí komisi vysvětlovala, proč ji nedoprovodil a její žádost o interrupci nepodpořil. Lucie si po neschváleném potratu nakonec přes svou kamarádku Vendulu našla doktora, který ji provedl za nemalý poplatek požadovaný zákrok a ještě jí zajistil, že měla v kartě záznam o samovolném potratu. Zákrok proběhl na první pohled zcela v pořádku a ani po něm, možná trochu překvapivě, neměla Lucie žádné závažné komplikace. Z jejího pohledu tedy dopadlo vše nejlépe, jak mohlo. Zdeněk se však na to díval zcela jinak. O těhotenství své manželky se dozvěděl až od jednoho známého, který zasedal v potratové komisi a když se mu Lucie přiznala, že si za úplatek nechala dítě vzít, mohl zešílet. Asi by zvládl překousnout fakt, že mu byla nevěrná, i to, že by vychovával nevlastní dítě, co ale nemohl přijmout, byla skutečnost, že Lucie porušila zamítavé rozhodnutí komise. Neuposlechnout úřad bylo něco, co se nedělá a Zdeněk nedělal věci, které se nedělají. V rozvodovém řízení ale ze slušnosti tento fakt nepoužil. Oficiální důvod rozvodu nakonec byly Lucčiny přiznané nevěry.

Zdeněk byl zvláštní člověk, měl spoustu drobných slabostí a povahových vad a také vždy potřeboval v něco věřit, v nějakou vyšší pravdu, ve vyšší cíl. Nehledal ale tuhle pravdu u Boha, v církvi, nebo v nějaké víře. Hledal ji vždy tam, kde mu rádoby vyšší poslání nabízelo nějaké jasně definované výhody. Tak trošku z toho důvodu, že mu to vyhovovalo, tak trošku, protože prostě byl přízemní, ač vzdělaný, člověk a prostě potřeboval mít nad sebou něco, co mu určovalo cestu - bezpečnou cestu. A tak na školách vždy věřil soudružkám učitelkám a soudruhům učitelům a dělal, co se po něm chtělo. V práci stoprocentně souhlasil se svým nadřízenými a také se všemi nadřízenými jeho nadřízeného a samozřejmě ještě na průmyslovce se začal připravovat na vstup do strany a také v tu bezmezně věřil. I díky tomu byl na škole často dáván ostatním za příklad a hned po studiu se dostal na exponované místo v kanceláři Československých státních drah, kde postupně rostl platově a také mu nebylo odepřeno žádného benefitu. I díky tomu bydlel dnes v domě na okraji Prahy, zatímco lehkomyslná Lucie byla ráda za byt 1+1 v panelovém domě.

Lucii její tajný potrat nedokázal nikdy zcela odpustit, ale vlastně jen proto, že nezapadl do jeho smyslu vyšší pravdy a měl pocit, že by kvůli tomu na něj mohl režim a lidé okolo pohlížet negativně.

 

Lucčiny návštěvy u Zdenka probíhaly pokaždé zcela stejně. Zazvonila. Dala si něco, co jí bylo nabídnuto – kávu, čaj, panáka, chleba s marmeládou, pomeranč z Kuby anebo prostě něco jiného – poplakala si, svěřila se s problém, Zdeněk slíbil, že jej vyřeší a nakonec se spolu vyspali. Když ke Zdeňkovi dorazila naposledy, měla problém s financemi. Půjčila si od nějakého podivného malého, veksláčka a pak neměla na splacení dluhů. Chlápek ji začal vyhrožovat a chtěl po ní věci možné i nemožné. Lucka nejprve přemýšlela, kam až by byla ochotná zajít, aby svůj dluh splatila, nakonec však usoudila, že bude nejlepší poprosit Zdeňka o pomoc.

Zdeněk zuřil. Zuřil na Lucku, že si půjčila někde peníze, zuřil na Vendulu, která Lucce, toho „kreténa“ doporučila, zuřil na to, že takoví „paraziti společnosti“ mohou existovat. Ale to, že zuřil, také nebyla výjimka a patřilo to ke koloritu Lucčiných návštěv. Nakonec jí ale slíbil, že to vyřeší a vyřešil to pro něj tradičním způsobem. Zašel za náměstkem u nich v podniku a vysypal mu celý problém. Náměstek moudře pokýval hlavou a pak oslovil pár svých známých od bezpečnosti, kteří dokázali situaci poměrně rychle a bezpečně zvládnout. Veksláček zanedlouho zmizel z Prahy a Lucka se s ním už nikdy nesetkala. Byl to jeden z těch minipříběhů jejich životů se šťastným koncem. Lucie pak vzhlížela ke Zdeňkovi, který ji vytáhl z problémů, Zdeněk vzhlížel k náměstkovi, který to za něj vyřešil a náměstek měl radost, že pomohl Zdeňkovi, protože v něm viděl potenciál a v tomto případě si trochu šplhnul i u svých přátel z bezpečnosti.

Nedopadlo to úplně dobře jen pro veksláčka, kterého kluci z bezpečnosti přesunuli z Prahy do Brna a pomocí svých metod ho přivedli ke spolupráci, ale to Zdeněk, Lucie ani náměstek nevěděli, a i kdyby to věděli, bylo by jim to jedno.

 

Tato Lucčina návštěva ale byla jiná a Zdeněk to věděl. Lucka dorazila v pátek večer, dala si kávu, potom si nechala udělat palačinky, následně si chvíli se Zdeňkem vyprávěla, vyspala se s ním – jak jinak – ale od té doby zůstala u něj v domě, aniž by cokoliv řekla. Byla tu již třetí den a doposud nezaznělo nic, s čím by chtěla pomoci.

Zdeňkovi to nevyřčené „něco“ začínalo vadit. Musel to být vážný problém, když o něm Lucie doposud nemluvila, navíc mu trošku, ale opravdu jen trošku, vadilo, že u něj Lucie přebývá delší čas, než bývalo obvyklé. Nebyl na to zvyklý. Od rozvodu spolu nebyli déle, než jednu noc. Lucie byla krásná žena. Byla menšího vzrůstu, měla černé vlasy, sportovní postavu a tmavé modré oči, kterými uměla dát najevo mnoho emocí a pocitů. Její přítomnost v domě Zdeňka vzrušovala, což byl jeden ze dvou důvodů, proč Lucii doma toleroval. Ten druhý byl fakt, že se ji doposud bál na přímo zeptat, proč přišla tentokrát.

Zdeněk se právě chystal na schůzi straníků u nich v práci. V podstatě to byla jednou za měsíc taková oficiální ožíračka, na které se ale tvořily vztahy a sem tam i nějaké to povýšení. Nikdy toto setkání nebral na lehkou váhu a nikdy se tam neopil natolik, aby nevěděl, co dělá a co komu právě říká. Nikdy také nepřišel pozdě. Teď se ale, ještě stojící před zrcadlem, rozhodl, že by se mohl trošku opozdit. Konec konců, na čas tam vlastně chodíval jen on.

„Co se teda vlastně děje?“ zeptal se Lucie a otočil se od zrcadla k ní. Musel se před tou otázkou párkrát po tichu nadechnout a posbírat veškerou svoji odvahu.

Lucka zrovna stála u okna. Otočila se a svýma modrýma očima dala najevo, že vůbec netuší, na co se Zdeněk ptá. Ten ale její finty tohoto typu už dávno znal.

„Proč jsi tady? Nikdy nechodíš jen tak!“

Lucka se trochu vnitřně zastyděla, protože měl pravdu, ale navenek se tvářila uraženě a nic neřekla.

„Nehraj to na mě, já na to nemám čas. Musím na schůzi a ty víš, že ty schůze jsou důležité. Co se stalo?“ znovu se zeptal Zdeněk.

„Víš… Já…“ začala nejistě. „Já… Už o tom dlouho přemýšlím. Všechno je takové zvláštní, tady kolem a všechno se tak divně vyvíjí… Jako by nikam, k ničemu a z ničeho…“

Zdeněk začal ztrácet trpělivost: „Co se děje?“ zeptal se tichým, ale důrazným hlasem. Začínal se totiž bát, že z Lucie žádná rozumná odpověď nevzejde a on kvůli tomu ztratí drahocenný čas, který mohl věnovat pochlebováním náměstkovi.

„Chtěla bych emigrovat,“ řekla Lucie stejně potichu jako on a přitom se mu upřeně dívala do očí.

Zdeněk hekl, opřel se o zrcadlo a sesunul se na zem. Nehrál to. Takový šok nečekal. Nenapadlo ho, že by mohla jeho bývalá žena říct něco takového. Díval se na ni prázdným pohledem a netušil, jak vhodně reagovat. Lucka stála u potemnělého okna, za kterým právě začal padat sníh. Byl únor roku devatenáctsetosmdesátdevět.

 

Další díly již teď na https://muzudal.webnode.cz/

---