Až se rozlepí, bude křik

Slova ti stékají po kůži od hlavy ke špičkám nohou. Jsi celá zabalená v útržcích vět, které nemají žádný tvar, vzájemnou souvislost, přesto význam mají.

Těká po tobě žabíma očima, její koutky úst směřují k podlaze - ještě nikdy si neviděla její úsměv. Je tak plná sama sebe - svých nejistot, pocitů nedostatečnosti, méněcennosti, nedoceněnosti - stále si ji snažíš přesvědčit o opaku, ale neslyší, možná slyší, je ale tak těžké přijmout to, čemu sama nevěří.

Svýma žabíma očima vysílá blesky, rozsvítily nepříjemné světlo zářivky v kancelářské místnosti. Když úspěch vypadá tak jasně a barvitě, má podporu ostatních, je obtížné se vyrovnat. A tak jí nezbývá nic jiného, než se přesvědčovat o své neschopnosti, cítit se nedoceněně, (z)mučeně.

Kdy a kde se v člověku bere zlo?

Možná právě teď a tady.

Zamotance nedorozumění - z jedné strany snaha o vyjasnění, ze strany druhé komplex. Zlo se nerodí individuálně, zlo je kolektivní, rodí se vzájemným působením, interakcemi, umlčeným vývojem, který občas popraská, jak opoužívaný plast.

Obálka úspěchů je stále papírová. Lehce se zašpiní, ztratí, snadno shoří, je křehká a bílá. Na pohled je přesná, úměrná, celkem dokonalá, sevřená. Kdo se ale dozví, co se skrývá uvnitř? Snad jen adresát. Moje obálka je zatím pevně zalepená. Až se rozlepí, bude křik.