III. Cesta za snem

Lucka v životě nikdy moc o ničem nepřemýšlela. Kdyby ano, možná že by se chovala ještě lehkovážněji, než doposud. Musela by totiž získat pocit, že ji má osud rád a že se ji prostě nemůže nic stát. Vždy totiž všechno nakonec vyšlo k její vlastní spokojenosti, přitom nikdy nic dopředu nepřipravovala a neplánovala. Stejné to v konečném důsledku bylo i s jejím útěkem do Rakouska. Začátkem června se jí povedlo odjet se zájezdem komunistických papalášů do Vídně. Do zájezdu se dostala díky Liborově otci. Ten pracoval na bytovém fondu a byl samozřejmě zasloužilý straník a díky svým konexím dokázal Liborovu kamarádku do zájezdu dostat.

Ano, v té době již byla Lucie jen Liborovou kamarádkou. Lucka nemohla Libora vystát v podstatě od chvíle, co se k ní nastěhoval. Nemohla ho vystát doma, nemohla ho vystát jako svého partnera a ani jako případného známého. Přestože se mu to snažila nejprve naznačit a později i poměrně přímo říct, přes všechny Liborovy otázky, zůstaly Lucčiny myšlenky, slova a později i křik, tak nějak v pozadí a nevyslyšeny.

Lucku nakonec její zoufalství dohnalo k tomu, že vymyslela "ďábelský" plán, jak se svého nežádoucího hosta zbavit. Vyrazila na společnou večeři s Liborem a Vendulou a již od začátku měla se svou kamarádkou dohodu, že Vendula Libora svede, nebo alespoň s ním bude natolik okatě laškovat, že Lucka bude moci vybouchnout a udělat takovou scénu, že i Libor pochopí, že dál s ní být nechce. Lucie vsadilla na to, že i Vendula měla pro muže své kouzlo a těžce ji odmítali. Vendula byla vyšší a silnější, než její kamarádka. Dalo by se říct, že byla ukázkovou holkou krev a mlíko, která se musela mužům líbit. Navíc měla tmavé vlasy a podobně tmavé oči, které jako by vyzařovaly neskutečný oheň a vášnivost, kterou v sobě Vendula nosila.

Společná večeře se ale vyvrbila malinko jinak, než si Lucie původně představovala. Vendula se totiž do Libora zamilovala na první pohled a u něj to nebylo jinak. A tak na závěr společné večeře nedošlo k žádné scéně, ale k tomu, že se Libor zeptal, zda by Lucce vadilo, kdyby odešel raději s Vendulou, protože si s ní dobře rozumí a on má pocit, že to mezi nimi zajiskřilo. Dříve, než dokázala právě odvržená milenka zareagovat, odpověděla Vendula, která řekla, že neví, jak Lucce, ale jí by to určitě nevadilo. Trošku nešťastné bylo, že ani Vendula, ani Libor neměli vlastní byt, takže neměli tak úplně kam odejít, ale bylo zřejmé, že je to v prvotním nadšením ze společného setkání vůbec netrápilo. Lucie v té chvíli nerozuměla ničemu, ale když Libor zaplatil za všechny tři a odešel s Vendulou, musela přiznat, že se jí vážně ulevilo a že naivně viděla svou budoucnost zase trošku růžověji a hlavně svobodněji.

Jenže úspěch celého plánu byl poloviční, a to za předpokladu, že se na něj zpětně Lucie podívala z té optimističtější stránky. Z hodně optimističtější stránky. Lucka se těšila na to, že zase bude chvíli ve svém bytě bydlet sama, jenže Libor se od ní, navzdory všem předpokladům, neodstěhoval. Protože Vendula bydlela u rodičů a protože rodiče byli potomci prvorepublikových podnikatelů, jen těžce mohli někoho, jako byl Libor snést a tak se Libor k Lucce nastěhoval i s Vendulou. Lucka měla Vendulu ráda, a tak ji nedokázala odmítnout, nebo dokonce vystěhovat na ulici, ale svého rozhodnutí litovala již ve chvíli, kdy ho říkala nahlas. Věděla, že to nebude dělat dobrotu a v tom se rozhodně nepletla.

Zatímco Lucie stále jen těžce trpěla u sebe doma svého ex, Libor s tím evidentně problém neměl. Jednou odpoledne dokonce sebral veškerou svou svazáckou odvahu a ve vší počestnosti se zeptal, zda by nemohli zkusit trojku s Vendulou i Lucií. Lucka byla samozřejmě proti a ještě o něco méně začala toužit potom, aby s Liborem sdílela společný prostor. Vendula s tímto návrhem problém neměla, ale Lucii do ničeho nutit nechtěla.

Situace tak dospěla k tomu, že v jediném pokoji v bytě spala Vendula s Liborem a Lucka si na noc dělala provizorní postel ve vaně. Samo o sobě by jí spaní ve vaně nedělalo problém, rušivým atributem byli její spolubydlící. Lucka měla sex ráda a rozhodně se mu nebránila, vedle své kamarádky, ale vypadala jako puritánská jeptiška františkánského řádu. Vendula byla náruživá a dávala to ráda a hlavně hlasitě najevo, takže jedny dveře mezi koupelnou a jediným pokojem v bytě nemohly Lucii umožnit klidné a ničím nerušené spaní.

K tomu měla Vendula ještě jednu vlastnost, se kterou se Lucka musela, ač nerada potýkat. Vendula ráda zpívala. Ne snad, že by to nutně bylo falešně, zpívat celkem uměla, ale každý den se to poslouchat prostě nedalo. A Libor, jako kdyby věděl, že to jejich domácí irituje, se neustále dožadoval toho, aby mu Vendula zpívala a za odměnu jí zase recitoval svoje básně. Ty sice Vendulu vůbec nezajímaly, ale byla to daň za jejich společný vztah, kterou byla ochotná akceptovat. Vrcholem všeho byla noc, během níž si Libor vymyslel, že mu bude jeho partnerka zpívat u sexu, protože ho její hlas vzrušuje. Lucka si tu noc snažila do uší vecpat celý obsah koupelny včetně kartáčků na zuby, jen, aby neslyšela Vendulino podání písně Michala Davida: "Já chci žít nonstop," které bylo prokládáno steny, hekáním a křikem: "Šukej mě, Libore, šukej." Během této noci se Lucie utvrdila v myšlence, že musí opustit tento byt i tuto zemi. Prostě se chtěla dostat co nejdále od svého bytu, Libora, Venduly, Michala Davida a všeho dalšího, co ji iritovalo.

Lucka ve vlastním bytě hodně trpěla i proto, že věděla, že přítomnost těch dvou squatterů rozhodně není nezbytná. Liborovi by totiž dokázal zajistit byt jeho otec, ale Libor byl až příliš nadšený myšlenkou komunismu, a tak odmítal jakékoliv výhody, protože to byl buržoazní přežitek a správně vychovaný člověk v socialistické vlasti by neměl využívat kontaktů a známostí. Liborův otec si občas vyčítal, že synovi až takto silně vštípil ideály učebnicového socialismu, protože ten pravý socialismus stál právě na konexích. Na druhou stranu na svého nezávislého syna byl pyšný, a tak se mu pokoušel do života zasahovat co nejméně.

Liborovo zapálení pro "správnou" věc příliš nenalomil ani jeho nový, sexem naplněný, vztah. Přeci jen se ale u Libora něco změnilo. Nový vztah se začal promítat do Liborových básní. Občas se mezi tradičními záležitostmi - Proč je nejlepší strana socialistická, Klement navždy, či téměř punkově laděné ČSSR is not dead - objevily méně očekávané básničky - Óda na prsa mojí Venduly, nebo Proč bych si přál zkusit trojku.

V konečném důsledku nakonec ale i Lucka, díky spolubydlícím, dosáhla svého snu a dostala se do Rakouska, čímž mohlo být vše odpuštěno. Libor, navzdory všem svým zásadám a odmítání využívání známostí, poprosil otce o pomoc a o to, zda by Lucii dostal do zájezdu do Vídně - konkrétně se mělo jednat o zájezd do Schönbrunského zámku a do ZOO.

Liborův otec se domníval, že Libor s Lucií chodí, a proto se přimluvil na správných místech a pomohl s nezbytnými kroky, aby Lucie mohla vycestovat. Libor měl radost, protože měl pocit, že pomohl kamarádce své sexuální bohyně. Netušil, že Lucie nemá v plánu se vrátit. Vlastně ani neměl čas o tom moc přemýšlet, protože hned po té, co oznámil před Vendulou a Lucií, že Lucka bude mít možnost vycestovat na poznávací zájezd, Vendula se na něj vrhla takovým způsobem, jako ještě nikdy před tím a jeho mozek tak vyřadila z provozu na následujících několik měsíců. Tedy za předpokladu, že Liborův mozek někdy vlastně fungoval.

Vendula neměla ani tak radost z toho, že Lucii pomůže, ale z prostého faktu, že se Lucie už pravděpodobně nevrátí. Vendula měla Lucku ráda, ale to, že zůstane v Rakousku, znamenalo, že byt bude definitivně volný pro ni a jejího přítele. Ano, toho přítele, který nedokázal poprosit otce o pomoc s bydlením, a tak cesta odlifrovat svou jedinou kamarádku za hranice, bylo to nejlepší a zároveň nejsnazší řešení, jak si získat samostatné bydlení.

Ve chvíli, kdy autobus, ve kterém seděla Lucie, překročil hranici, byli tedy všichni šťastní.

A vůbec nejšťastnější v té chvíli byla logicky Lucie. Byla za hranicemi. Byla v Rakousku. Ještě úplně nevěděla, jak uteče, ale byla si jistá, že to zvládne - pokud se jí teda bude chtít. V autobuse si k ní totiž přisedl mladý, vysportovaný muž s úžasně modrýma očima. Byl zábavný, příjemný a Lucie z něj byla úplně unesená. Nejvíce se jí líbilo, že nebyl jako ostatní chlapi. Obvykle, když se seznámila s nějakým mužem, tak ten ji během první půlhodiny vylíčil celý svůj život a snažil se ji ohromovat těmi nejzajímavějšími zážitky z něj - ať už to byly pracovní úspěchy, nebo zklamání na poli rodinném a nevěrná manželka. Tenhle byl jiný. Byl tajemný. Prozradil jen, že se jmenuje Honza, že ho Rakousko moc nebere, protože tam jezdí pracovně častěji, ale jinak o sobě vůbec nechtěl mluvit, což jí imponovalo.

Lucka samozřejmě nikdy před tím neviděla agenta STB, tak nemohla tušit, že Honzovy pracovní cesty spočívají hlavně v tom, že dohlíží na to, co kdo na podobných zájezdech dělá, s kým se baví a zda někdo nemá "nekalé" úmysly. Tento zájezd ale bral Honza spíše jako rekreaci. Do Vídně jela skupina více, či méně známých představitelů strany z různých regionů a jejich kamarádi. Nebylo to jako výjezd fotbalového týmu, nebo třeba herců z divadla, u kterých bývala častější obava, že proběhne něco, co by se straně nemuselo líbit. Tady se neočekávaly žádné problémy, a tak když Honza uviděl krásnou tmavovlasou Lucii, která evidentně cestovala sama, rozhodl se, že si cestu zpříjemní a přisedl si k ní. I Lucii byla jeho přítomnost příjemná. Dokonce natolik, že ji napadlo, že by možná nemusela utíkat, mohla by se vrátit zpět a třeba s Honzou prožít něco nového. Nutno říct, že tyto Lucčiny představy silně ovlivňoval fakt, že od první společné noci s Liborem neměla sex, což bylo už více jak pět měsíců, a to byl u Lucie obdivuhodný výkon. A samozřejmě sexuální dobrodružství nechtěných spolubydlících ji v tomto směru moc nepřidávaly.

Byla tak zabraná do rozhovoru s mladým sympaťákem, že vůbec nepostřehla, jak zběžně pohraniční stráž zkontrolovala jejich sedadlo. Pohraničníci samozřejmě už Honzu znali, takže když jim naznačil, že je příliš nemají zdržovat, tak mu vyhověli. Ale i kdyby Lucku kontrolovali důkladněji, tak by nic podezřelého nenašli. Lucka totiž u sebe nic neměla. Vyjela úplně nalehko, protože vlastně vůbec nevěděla, co má čekat a co by si měla vzít.

Za hranicemi ji ale od rozhovoru s Honzou rozptylovala města a vesničky, kterými se projíždělo. Lucka pozorovala obchody, které stály u silnice. Nejvíce byla fascinovaná množstvím sex shopů. Ty v ní znovu probouzely její touho utéct. "Co se asi může prodávat v takovém sex shopu?" ptala se Honzy. Ten se usmál, že neví, ale imponovalo mu, že se dostávají až k takovému lechtivému tématu. Trochu ho i zamrzelo, že nemohl přiznat, že v sex shopu byl samozřejmě hned při své první návštěvě na západě a strávil v něm více než dvě hodiny, jak byl unešený ze všech těch pomůcek, oblečků a vůbec všeho. Nahlas ale řekl: "Nevím, asi Rakušáci potřebují se vším trochu pomoci. Já mám rád sex tak jaksi lidsky - na přírodno." Lucie se zasmála: "Na přírodno? To by mě zajímalo, co to přesně znamená." Honza neodpověděl, jen na ni spiklenecky mrkl. V hlavě už mu jel plán, jak hned po návratu si Lucii pořádně prolustruje ve spisech, pak za ní vyrazí a ukáže ji, co to "na přírodno" v jeho podání znamená.

Až o tři hodiny později, když dokončovali prohlídku zámku, Lucce došlo, že pokud bude ten sympatický mladík všude s ní, bude se ji těžko utíkat. Na malou chvíli ji dokonce napadlo, že by mu navrhla, aby utekl s ní, ale naštěstí to sama sobě zamítla. Jen si pořád nebyla jistá, zda vlastně chce utéct, jestli by nebylo lepší se vrátit do Čech a třeba lépe poznat Honzu. V hlavě si představovala, že by možná mohla do Rakouska jezdit častěji, když sem jezdí i on, takže by ten život nemusel být až tak špatný a uzavřený, jak ji přišel doposud.

Ale, jak již to u Lucky bývalo, rozhodla za ní šťastná náhoda. I do ZOO se totiž vydal Honza s ní a neopustil ji ani na okamžik. Párkrát si ji i vyfotil a ona vždy ochotně pózovala. U výběhu tučňáků mu zkusila předvést sexy pózu, jako by byla modelka z nějakého západního časopisu a v té chvíli se Honza cítil naprosto zamilovaně a věřil, že tady musel najít tu pravou. A kdyby náhodou nebyl zamilován, tak byl alespoň neskutečně vzrušen. Dokonce tak, že to na jeho tesilových kalhotách bylo znatelně vidět. Honzovo vzrušení pobavilo skupinku rakouských puberťaček stojících kousek od něj. Dokonce si na něj ukazovaly a nepokrytě se smály.

Honzu tento trapas poměrně znervózněl, tak se rozhodl, že napraví dojem a Lucku pozve na jídlo. Lucka si dala u jednoho ze stánků hranolky, on sám si dal párek v rohlíku. Následujících dvacet minut však zabil tím, že filozofoval nad tím, proč někdo říká párku v rohlíku hot dog, tedy teplý pes. Tím trochu Lucii od sebe odradil, protože jí připomněl Zdeňka, který měl také tendenci rozebírat cokoliv, čemu nerozuměl z toho, co bylo na Západě běžné. Více než debata o teplém psovi však naděje na jejich vztah uzavřel důsledek jeho konzumace. Párek totiž nebyl úplně čerstvý, navíc už nějaký čas se opaloval na červnovém sluníčku, které mělo obzvláště v těchto dnech opravdu sílu. Honza tak dostal z jednoho nešťastného párku regulérní průjem - takový, na který se nezapomíná do konce života.

A u Honzy to platilo obzvláště. Když se totiž skupinka výletníků z ČSSR vracela k autobusu, Honza ještě pořád seděl na jednom ze záchodů v ZOO. Průvodkyně za ty roky už věděla, kdo Honza je a že bez něj neodjede, takže zamířila se skupinkou v poklidu k autobusu s tím, že na Honzu počkají. Když se blížili k autobusu na parkovišti, Lucku napadlo, že pokud chce utéct, přichází asi poslední šance. Dvě, tři vteřiny ji trvalo, než si urovnala myšlenky a pak se rozběhla.

Utíkala. Nevěděla, co přesně dělá. Ani netušila, co čeká, že se stane. Představovala si, že někdo poběží za ní, možná dokonce i to, že po ní začne někdo střílet, ale ono se nedělo nic. Lidé, kteří s ní přicestovali, povětšinou zaraženě stáli. Někdo za ní sice zavolal: "Slečno, kam běžíte?!?" ale to bylo všechno. A protože jediný příslušník STB, který se zájezdem do Vídně přijel, právě trůnil na záchodě, prostě a jednoduše navzdory vší logice utekla vstříc novému životu.

Lucie nesportovala. V podstatě jediné, čím utužovala kondici, býval sex, ale i s tím to teď bylo nevalné. Sama se tak oprávněně bála toho, jak dlouho dokáže běžet a kam až může doběhnout. Ještě navíc, od autobusu vyběhla sprintem, což ji vzalo značnou část jejich fyzických sil, a tak se postupně běh měnil alespoň v rychlou chůzi. Lucie zatáčela z uličky, do uličky a snažila se směřovat co nejvíce opačným směrem, než ze kterého přijeli. Nebo ze kterého si alespoň myslela, že přijeli.

Vydržela to skoro deset minut. Pak ji definitivně zradily plíce. Zastavila se v dlouhé jednosměrné ulici. Po pravé straně měla park plný stromů a dětských hřišť, který se táhl do dálky. Po levé straně ulice stály obytné domy. Ulice byla prázdná, jen nějaký postarší pán šel proti ní. Lucka ztěžka dýchala, několikrát si i mohutně odplivla. Už nemohla. Nevěděla, kam doběhla, nevěděla, zda nakonec za ní přeci jen někdo neběžel. Nevěděla, kde je a hlavně neuměla jediné slovo německy.

Když k ní došel postarší muž, který mířil směrem, ze kterého Lucie právě doběhla, chytla ho za rameno. Trošku se lekl, ale když viděl mladou a pěknou, i když uřícenou dívku, uklidnil se. Zeptal se jí německy, zda je v pořádku. Lucka mu odpověděla zadýchaně, plynulou češtinou: "Já... Utekla z ČSSR... Já potřebuji Vaši pomoc... Chci tady žít." Muž se na ni díval nechápavě. Řekl ji německy, že nerozumí. "Já ti nerozumím," řekla Lucka. Pak ale dodala: "Já - po-tře-bu-ji - azyl!"

Muž kývnul hlavou. Slovu azyl rozuměl. Nebyl z Vídně, bydlel celý život v malém městečku v dojezdové vzdálenosti přibližně půl hodiny do hlavního města Rakouska. Tohle bylo poprvé, co viděl naživo emigrantku. Kývnul na Lucii, aby šla za ním a dovedl ji ke svému autu. Posadil ji vedle sebe na sedadlo spolujezdce a sám si sedl za volant. V hlavě se mu vybavovalo, že slyšel něco o tom, že existují tábory pro migranty z Východu. Taky ale slyšel něco o tom, že tam podmínky nebývají dvakrát dobré a nikdo z lidí v táboře, poslední chvíle neví, zda se vlastně do Rakouska dostane, nebo zda ho nepošlou zpátky do jeho původní vlasti. Nechtělo se mu riskovat, že by ta malá hezká černovláska měla žít ve špatných podmínkách s omezenou hygienou anebo dokonce, že by ji mohli vrátit zpátky, odkud přišla. Proto nastartoval motor auta a odvezl ji k sobě domů.

Další díly již teď na http://cms.muzudal.webnode.cz/