Loser - vzpomínka na dospívání

Už od dospívání jsem měl problém zvát kohokoliv k sobě/nám domů. To jsem ještě bydlel v tom Kostelci. Před rozvodem rodičů se mezi nimi odehrávaly bouřlivé hádky, což – vím – není nic moc tak výjimečného, děje se to v kdejaké domácnosti, ovšem ke konci jejich manželství už tyto scény přecházely do hororového žánru, které jsem přece nikomu – a tím hůř dívce! prostě nemohl představit.

Pamatuju si, jak jsem často sedával v patře na schodech, kouřil jednu cigaretu za druhou, a čekal až ty dva dole skončí, abych si mohl jít do kuchyně pro něco k jídlu nebo se třeba jen napít. Jednou jsem byl svědkem, jak má matka řízla otce do tváře kuchyňským nožem ve snaze bodnout ho do krku. Snažil jsem se je od sebe odtrhnout při čemž jsem na ně řval, že je zabiju. Matka to nevnímala, jen dál nadávala otci, otec se mi vysmál.

Jako děti jsme nikdy nežily v přepychu a ani jsme nestrádaly (prostě podprůměrná rodina zedníka a švadleny), ale komunikace mezi rodiči už byla v té době tak nicotná, že se už ani nikdo nestaral o to kdo a kdy zaplatí účty. A tak jsem se jednou v pátek vrátil ze školy a v předsíni mi nešlo rozsvítit. Otec zrovna vycházel z kotelny a tak se ho ptám:

„Pojistky?“

„Ne,“ říkal něco o tom, že „tady“ „nikdo“ nemůže zaplatit „elekriku“ a že jí byl zaplatit dneska dopoledne.

„Takže to dneska nahodí?“

„Doufám. Odpoledne by měli přivézt i uhlí. Tak, prosím tě, aspoň něco skliď – ať to to topí.“

„Okej.“

„Jedu k babi“

„Jo.“

Máma byla na víkend u svého nového přítele v Plzni, starší sestra byla u svého přítele, druhá kdovíkde. Vyhlížel jsem náklaďák s fůrou uhlí a každou chvíli zkoušel vypínač světla. Večer padla tma a kotel vyhasl. Byl leden a já našel jenom pár svíček. Náklaďák s uhlím se ten víkend neukázal. Poskytovatele elektrického proudu musím pochválit, protože elektrický proud naskočil hned ráno v pondělí, když jsem vstával do školy. Ten víkend jsem byl v zimě a tmě úplně sám. Asi za dva týdny se to celé opakovalo. A pak znovu. Až jsem si na to vlastně zvykl.