Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seJak bych to tak nazval?
Autor
Oldjerry
*
Jak bych to tak nazval…
Nejraději bych to napsal v třetí osobě, ale tohle téma by to úplně zničilo.
Musím předeslat, že dlouho jsem nevěřil nějakému spirituálnu a vlastně na něj nevěřím ani teď. To by nebylo o ničem, kdybych neměl prožitek, z něhož jsem si ještě nedávno dělal srandu a zlehčoval mozky těch, kteří vyprávěli nad kafem či nad sklenkou o zázracích, zjeveních či nadpřirozených jevech.
Odmítám věřit v nadpřirozeno, připouštím jen přirozeno, které neumím… no – nedokážeme vnímat potřebnými receptory vybaveni nejsouce. Připouštím ale, že nejsme pány našeho mozku a ten nám někdy, najmě ve vypjatých situacích, dokáže připravit divadélko, o němž si neumíme představit jak a proč kdesevzalo-tusevzalo. Nebudu uvádět cizí případy zjevení, jdu rovnou k věci. Snad jen bych ještě poznamenal, že nevěřím na život po smrti, leda snad ve formě nám neznámé, což je jasné, ale s totální ztrátou identity, což tak jasné některým lidem není. Je to jen potlačení strachu ze smrti, projev pudu sebezáchovy… jenže: strach z něčeho, o čem víme, že neodvratně přijde, je hloupost.
Nemám strach ze smrti, je to poslední fáze života – jen mne štve, že musím umřít…
Jak jsem zestárnul, spím trochu hůře v noci, za to si občas zdřimnu odpoledne u televize, vzbuzuje tím manželčino mírné pobavení (je na tom stejně, jen já si z ní nedělám šoufky).
Naposledy dnes. Musím ovšem předeslat, že už vnímám, jak pomalu přichází můj čas, kdy za mnou bouchnou nějaká vrátka naposledy. Oznámilo mi to takové pěkňoučké slovo – kardiomyopatie a hodně hustá…
Tak jsem si dnes po kafi o druhé - snad na pár vteřin – klimbnul …sám …u telekisny a když jsem otevíral oči, spatřil jsem - a to celkem zřetelně - mezi mnou a obrazovkou mou, již dvacet čtyři let mrtvou maminku. Trvalo to jednu, nejvýš dvě vteřiny. Podívala se na mne… nekývla, jen se na mne podívala, aniž hnula obličejem a na pozadí našeho tmavého nábytku se rozplynula…
Nebudu se snažit to vysvětlit ani sám sobě… jen mne napadlo: Možná, že to taková hloupost není. Je něco mezi námi a nebem? Bohem, nekonečnem?
Je to jedno, jak to pojmenuji já.
Existuje to…
21 názorů
Adriano - totéž se o témže námětu nechá napsat více způsoby, aniž by se porušovala podstatazákladní myšlenky či názoru. Děkuji za příspěvek.
Adriana Bártová
05. 03. 2019Spiritizmus je od slova spirit - duše, tak najděme jiný výraz pro svou vlastní identitu, která žije v našich tělech...ať ji nazveme jakkoliv, je tam, vysvětluje to i život sám o sobě, protože je spousta případů, které lékaři odepsali a člověk přesto žil a někdy dosti dlouho, ale to už zase zavání fatalizmem ... osudovostí, předurčením toho, co musí člověk na světě vykonat, aby mohl odejít, nejsem upjatě věřící v tyto fenomény, jen je přijímám jako fakt spojený s životem všech
Slovo duše je pro mne zavánějící spiritizmem, ale asi nejde lepší a stručný výraz pro tento jev najít. Je prostě z těch, pro které nemáme dost citlivé receptory...
Když už jsme tedy začali na toto téma :
ve stavu klinické smrti se duše odddělí od těla a vznese se ke stropu například operačního sálu . Může od stropu pozorovat průběh operace a pak jej popisovat doktorům . Duše se ale může v dané době přemístit i do jiných částí nemocnice a popisovat lékařům přesně , co se tam děje.Tohle už jsou přesně ověřitelné jevy .nelze je prakticky nijak zpochybnit a dokazují existenci duše .
Dodolo, Musaši, Adriano... vím, že mozek dokáže vybavit zážitky, o nichž ani nevíme, že je má uloženy - jenže!! to mohou být zážitky, které kdysi byly skutečné, ale že by mi máma někdy klečela u nohou.... neeeeee...
Adriana Bártová
07. 02. 2019myslím, že všichni máme s tímto fenoménem nějaké zkušenosti, ať si to připouštíme nebo ne
já svou vlastní, kdy jsem ve snu potkala svého spolužáka, se kterým jsme se od školy neviděla, protože se odstěhoval, a bylo mi divné, že se tu najednou objevil, nic mi na to neřekl, ale za pár dní jsem se dozvěděla, že spáchal sebevraždu v důsledku vážné nemoci, brala jsem to tak, že se se mnou přišel rozloučit, upozorňuji, že ten sen byl velmi živý a dodnes si ho velmi jasně pamatuji
Tobě, milý Oldjerry, přeji pevné zdraví!
Tip za literární útvar .
Paranormálními jevy se zabývám dlouhodobě , ale zabývám se pouze takovými , které se dají nějak ověřit , nějak verifikovat . Zážitky jako je ten tvůj , to je bohužel jen čistě psychologická záležitost , kterou z hlediska vnějšího pozorovatele nijak ověřit nelze . Nelze potvrdit ani vyvrátit , že mezi tebou a tou televizí opravdu něco bylo . Mezi paranormální jevy bych takovýto prožitek nezařadil.
Hm, jednou jsem v práci na noční viděla "ducha". Sice periferním viděním... bylo mi hrozně divné, že jediný chodící pacient, navíc šmatlavě a těžkopádně chodící, jde najednou lehce, tiše jak stín, jakoby se ani nedotýkal podlahy... čekala jsem na zabouchnutí dveří jeho pokoje, a když pořád nic, vyhlídla jsem, jestli se něco neděje - a na chodbě nikde nikdo! Měla jsem strach to říct kolegyním, že mě budou mít za blázna, ale když jsem se přece jen odhodlala, mávly rukou: takových duchů tu už viděly...
Ale na přežití vlastní identity taky nevěřím, třeba jde jen o nějaké reziduum...
zvedavko, Diano, Kočkodane - díky, já - aby bylo jasno v Boha věřím, neperzonifikovaného, je to fenomén, síla, absolutní rychlost a tedy všudypřítomnost, absolutní moc... Nevěřím v Boha jakékoli skupiny či náboženského směru, nebo lépe: v boha skutečně jediného, kterého si kdys lidi bez kontaktů s jinými skupinami jen různě pojmenovali... není dobrý, není zlý, je celkem lhostejný a má jedinou vlastnost lidskou: zvědavost... co to udělá, když on něco chce...
A já si myslím, že čas neexistuje. Všechno je tu stále, jen naše smysly, jako baterka za tmy, osvětlí tu a tam něco a to ostatní si neuvědomujeme. Myslím, že všeprostupující moudrá a laskavá energie umožňuje nám chápat a mít rádi druhé lidi, občas zachytit jejich nálady a myšlenky, náhlá uzdravení a další nevysvětlitelné jevy. Jako důkaz uvádím "náhody", které se ukážou být fatální.
můj skorosyn, aneb syn přítele - tehdy sotva tříletý - nám jednou v neděli u prostřeného stolu povídal (to jsem ho viděla asi po třetí a nic o mně a mých příbuzných nevěděl)... že je tam nějaká paní kuchařka a že se na něj usmívá a říká mu "nemlaskej"... pozn.: moje mrtvá máma byla kuchařka a nesnášela mlaskání
můj osobní zážitek je pouze z fotografie, kdy se mi na jednom silovém místě ve skalách nad hlavou objevila - jak to později nazval můj známýl zabývající se podobnými věcmi - cizí entita... měla mou tvář a vypadalo to děsivě... z fotografie mě doslova mrazilo, bylo mi doporučeno ji vymazat, což jsem i udělala... ale ten obrázek vidím před očima dodnes
možná, že to taková hloupost není - souhlas
akoby Ťa štvalo, aj tešilo, že sa Ti nabúrava Tvoje utkvelé - neverenie
nič podobné som nezažila, ale s podobnými zážitkami som sa už stretla napr. u svojich blízkych
Ano, mnoho pravdy a také nevědomé rozpolcenosti v Tvém dílku. To píše jedině Člověk! Líbí se mi to.
Jak bych to tak řekla? :-) Járo, přeju zdraví, jaro je každým dnem blíž...