Konečně

A slunce odlévá stíny 
jak tavič s mastnými vlasy a očima, které nabírá si do důlků
z hladiny roztavené oceli jen co odpíchne svět
a jiskry slov pojí se do vět a chladnou nám v ústech 
neboť střádáme na ticho 
a my
ležíme jak pompejští naplněni sádrou nehybnosti
pak v hnízdech bytů sháníme se v skříních po křídlech 
která nám sebrali jako úplně první věc
protože vzduch je čistý a jiskří hvězdami 
jako od kopyt koní běžících věčností 
teď ponořím tvář pod hladinu v dlaních 
a rozbiji zrcadlo čelem na střepy kapek
abych zůstal vodě nepoznán 
pak přijmu tvůj dotek
vrátím ti políbení i pohled do očí 
jako bych snad v zahradách makabejských 
chtěl utrhnout ti Měsíc z větve nebe tuto noc 
když nabízíš mi k zorání pole svého klína 
úsměvem madony ze starého plátna i děvky se rty nalíčenými krví rtěnky
protože v ženě je obojího stejně 
aby si přišel na své svatý i ďábel, kterými jsem 
však kruh kávy zůstává nezměněn a je stejný jako včera
když zkouším, zda zasloužím si bolesti 
a piji, aniž bych čekal, až zlhostejní k mým ústům 
vlažná jako ty 
když s trpělivostí vlastní ženě 
přihlížíš, jak mění se má roční období 
a vzdaluji se létu mezi podzimem a zimou 
aniž bys těžší byla o šeď mou 
a lehčí o iluzi 
neboť první paprsek slunce zabil můj stín stejně jako včera
a já s probodeným srdcem po zbytek dne budu
kdesi v mlčeních a jiných polích 
ztrácet krev slov 
abych konečně neptal se na cestu