Nelze se spoléhat na štěstí

Vykřikovala na ulici, že všichni spisovatelé jsou pěkná pakáž. „JÁ MILUJU TELENOVELY,“ vyjekla. Ten její hlas se lámal prostorem po vzoru kubistických maleb.
Projevil jsem zájem a dal se objevit v okně.

Žena u pokerového stolu má výraz skutečného hráče

Byl jsem svědek. Na vesnické svatbě, kde vyhrával amplion Z českých luhů a hájů. Matrace putovala z kouta do kouta. Hledala hrášek pro princeznu, která si právě rozepínala podprsenku.

Čarodějky nemusí být vždycky ohavné

Stačí mi umyvadlo čerstvě natočené vody. Jednou dlaní v ní plavu. Cítím dotek rybníka na celém těle. Přičichnu k té vodě a ona krásně voní.

pupíci světa

„Vy tady trousíte povídačky o lidech, co nemají pupíky. “ zeptal se mi mladý policista, který byl v akci. „Já je viděl. “„Nesmysl.

Nikdo opravdu není doma prorokem

„Určitě jsem něco zapomněl. “„Zkus si vzpomenout. “„A co když jsem to zapomněl schválně. “
S lehce podvráceným sebevědomím postávám oblečen ve svátečních šatech po pás v rybníce s pouťovým balónkem.

omyl misionářské polohy

„Panebože, to bylo neuvěřitelné,“ řekl misionář, protože nic podobného ještě nezažil. Nešlo mu do hlavy, že se to dá dělat i jinak. Hodil tužkou na papír několik nových poloh s nimiž se tak znenadání setkal. Indiánka na hliněné podlaze nerozuměla jedinému slovu.

Kam vedou ty koleje?

„Jaké to asi je, když muž zůstane do konce života panic. Jde do nebe anebo do pekla. “„Peklo už má za sebou. “„A nebe neexistuje.

Nedáte si rakvičku?

Zaskočil mě kněz, který se vmotal na pódium a začal tam vyvádět nějaké kejkle. Latinsky. Latina je fajn na psaní receptů u doktora. Jenže když chci putovat po duchovní cestě, tak bych rád věděl o co jde.

Věříte na bílou paní?

„Já jsem kdysi vážil o mnoho méně. “ „A co má být. “ „Jen jsem přemýšlel o významu věty vážím si tě. “ „Neměl byste tolik pít.

Každej kdo přijede na oslu není Kristus

Z obecního rybníka, plného kachen a hus, vycházela parta tučňáků. Jako kdyby se vraceli z plesu v opeře. Ta jejich důstojnost nevyčpí. Je konstantní.

hydrant

Hydrant v oděvu rzi. Vypadá, jak ty kresby na skalách z dob tak dávných, že je můžeme znevažovat ve své nevíře plné vědy. I hydrant vypadá jak humanoid v kosmickém oděvu. Díky rzi má barvu skalních maleb.

Pořád se pokouším projít zdí

Zdravotní sestra mě objala nohama, aby mě mohla nasypat do hlavy sklenici opic. Udělal jsem v obraně most. Mít ještě zuby, tak bych spustil cirkulárku. Zvacím dopisem povolal tanky s bílým pruhem.

Práškový cukr z kostí andělů

Rodiče vypili tři orchestry a když se vrátili k ránu domů, tak vyhnali děti do chodby. Tam se musely v nočních košilkách modlit za jejich zdraví. Jedno z dětí vykvetlo do zrzavé krásy pevných ňader. Na její úsvit se díval otec příliš často než mohla odejít z domova.

Věděla o svém mimozemském původu?

Ten chlapeček přišel a odešel. Zanechal po sobě jen spoustu odpadků. A hněvivého strýce, který všem nadával, aniž koho znal. Odtáhla závěsy žena s očima milujícíma horkovzdušné balóny.

Tak snadno se kritizuje svět

Sedla si dívka na klín Bertovi Einsteinů. Byl dost veselý. Šedivá hříva jak od Janáčka rozzářená panem Teslou. Bylo tam dost lidí, ale každý se díval někam jinam.

Snad až příliš se mluví o paradigmatech

Taky bych si rád zametl před vlastním prahem, ale pořád nemohu najít to správné koště. Sousedka mi nechce to své půjčit. Argumentuje, že ji moc dobře sedí do ruky, ale bůhví proč si při těch slovech sahá na svůj klín. Vždy se to pokouším zamluvit.

V hrstech nosit oheň do ohniště, aby se navrátil čas člověka

Hendrix hrál na tahací harmoniku v hospodě U Očka. Černá holka tam tančila nahá, jen s bílými korály na krku. Uprostřed lokálu hořela židle. Čekali, že by se mohl dostavit Satanáš, tak aby si měl kam sednout.

V hospodách se nekouří

„Jde zase do basy,“ vykládá o kamarádovi, co se živí krádežemi v obchodech. „Já bych to tedy nezvládl,“ říkám já. „Chápu vás,“ říká nám potetovanej chlap u bidýlka před hospodou, kde jsem nucen kouřit s lidmi, s nimiž bych u jednoho stolu neseděl. Nemám už moc zubů, a rád bych si zachoval aspoň ty.

Čišelo z nás mládí a spermatická nejistota

V ranci, co jsem dostal od pinglů jako dar za věrnost, jsem nosil proškrtané papírové pivní tácky. Namísto sportovních pohárů. Však to bylo lepší než tahat kamennou dlažební kostku z cyklistického závodu Paříž – Roubaix. O čem všem by dnes ještě mohl psát Ota Pavel.

Vzpomínky vidí věci jinak

„To je nějaký divný lokál,“ řekl chlap a omyl si tvář v křtitelnici. Vracel se z baru a potřeboval si protřít oči, aby se podíval, kde to vlastně je. „To si ty, co jsi se svlíkala v noci u tyče,“ zasmál se na paní, co šla na ranní mši. „No nic.

Tisíceré podoby v obrovských kapkách deště

Žena zná daleko lépe svoje tělo než by kdy mohl znát muž. Muži jsou příliš posedlý vědou. Proto si co chvíli přeměřují penis. Obvinili školu z rasismu, že na večírek najala DJ s černým make-upem.

Disharmonie

„Cítím v tom světě příliš mnoho dutých míst,“ řekl po návratu domů rozezlený děd Vševěd. „Poškrábej mi na zádech matko. Tam, co si nedosáhnu. Jak to asi dělají delfíni.

Kus hadru s nápisem START

Čas odkapával z kohoutku na mísu, kde jsem měl uzenáče. Na papír jsem namaloval mamuta. Kdybych to tak uměl jako Zdeněk Burian. „Necháme to trochu ztuhnout a pak jdeme malovat,“ řekl umělec na bitevním poli po bitvě.

Namaluji si oblohu s beránky

Žili jsme v přesýpacích hodinách a drželi se za ruce úzkým přesypem. Sáli si navzájem krev pro občerstvení všech těch dnů. S vědomím, že ani za milion let se nepoznáme navzájem tak, že bychom si spletli svoji krev. V seznamu svých hříchů jsem usnul na druhé stránce.

Z čeho je vyrobena vodní postel?

Ulehl do vln rybníka a začal si číst noviny. Zprávy z celého světa. Vědom si toho, že ho podvádějí každým slovem. Přes rameno mu četl vodník.

Pisklavé ječení dívek smočených v ledové vodě

S pěstí zaraženou pod bradou. Tak jako dospělý muž. Dívá se hoch na zralou ženu, která si čte noviny. Aniž o tom pořádně ví, tak už ho podvědomí žene stezkami chtíče.

Vždy se někde opisuje

„Jsem panna. “ Tvrdila, když se mnou mluvila přes mřížku zpovědnice. Ani jeden z nás nevěděl kdo je ten druhý. Jen jsme si podvědomě uvědomovali, že jsme oba dva podvodníci.

Nic nepřijde nazmar v příchodech a odcházení

Je skoro půlnoc. Odněkud zazněla budovatelská píseň přeplněná radostnou notací. Rozhodil jsem do vzduchu kupu papírů. Popsaných pocity sedícího člověka na zadním sedadle v kloubovém autobuse, který stále někam zatáčí.

Kdo by nechtěl mít svět pod kontrolou?

Vím, že do letadla nikdy nevstoupím. Nevím kam bych cestoval. Líbí se mi dvojplošníky, ale když nemám odvahu se za letu projít po jeho křídle, tak k čemu by to bylo. Mluvil jsem o tom se ženou, která byla ve svěrací kazajce.

Kdyby každý...Každý není každý

Někdy se tak zasním, že bych si vzal na záda nůši a vyrazil na trávu. Jak daleko, či blízko je k zblbnutí. No nejpřesnější metr mají v Paříži. „Každý centimetr dobrý,“ řekla a mě polil nach.

Čas trvá hrozně dlouho

Všichni ti lidé sledovali padající předmět z nebe. Ten předmět byl člověk.
„To se mu neotevřel padák. “„Co by tam jinak dělal.

Kdo přenesl tu horu?

Stáhl si prsteny a dal je na váhu. Rád pozoroval tyhle staré váhy, které vyhledávaly vzájemně svoje jazýčky jak předehru k milování. Proto chodil právě do této zastavárny. Obsahovala mnoho starého, co už ty ostatní podniky vymazaly.

Těžko si uchovat příčetnost

Slyšel jsem vepřové plátky z pootevřených oken hospody, co syčely jak nasraní hadi. Až přešly do prskání, jako když se na cestě potkají dvě kočky. „Až umře Plant a Page, tak to budu hodně smutný,“ řekl kamarád. Když umřel Tom Petty, tak nabíral slzy na prostranství před SK Kladno, a utišil ho až grog v restauraci.

ještě na kus řeči s trpaslíkem

„Líbil by se mi svět, co by se přestal zatěžovat všemožnými hlasateli morálky. Bez těch moralizujících lidí by dostala morálka konečně šanci, aby se uchytila,“ řekl jsem nad kávou s rumem. „Pěkná utopie,“ řekl trpaslík. „A přitom by stačilo jen brát ten náš mozek vážně.

Při pohledu do zrcadla je každý poněkud nesvůj

Vešel jsem do Tabáku, kde na stolku uprostřed bylo položeno asi čtvero berlí osob, co stáli ve frontě na tabák, časopisy a sázky. „Tady je to jak v Piešťanech,“ řekl jsem. Ucítil jsem pohledy. Dívali se na mě takovým tím obličejem v obličeji.

I s máslem na hlavě se dá honit elegance

Vydal se na zbožnou pouť. Oblepil se reklamami. (dnes to zkrátka jinak nejde. ) A za kterýho boha.

Jistojistá jistota

Muži pili nad hrobem čerstvého nebožtíka rum a děti jukaly přes zeď na lopaty, které se blýskaly v měsíčním světle. „Třeba je na některé maso,“ řeklo jedno z dětí. „Já bych jednu ukradl. “ „Já klidně dvě.

těžko se skrýt před sluncem atomové bomby

Kouskem vaty se pokouším ucpat klíčovou dírku. Kde jsou ty časy fortelných dámských vložek. To i ženy měly koule ve svých dnech. Těžko se pak divit těm hinduistům, když chtějí aby zapálili jejich mrtvolu u řeky Gangy.

Patroly hlupáků číhají na tvou chybu, aby se nepřišlo na ty jejich

Děvčátko se rozplakalo. Jen pro rozbitou panenku. To se lehko řekne jen. Copak někdo dokáže rozlišit, která bolest je větší.

Někdy se prostě jen čeká na déšť

Nikdy mě nelákalo jezdit na koni. Co se pamatuji, tak jsem jel jen jednou na poníku o Posvícení. Dodnes si vybavuji ten pocit podobný kejvavé chůzi v pohřebním průvodu. Svěšené hlavy kráčejících zvířat a poděšené úsměvy dětí.

O nepopsatelném pocitu volnosti

V NOCI jsem se zúčastnil velkolepého mejdanu na hřbitově. Začalo to nevinně, jak takové akce začínají. Šel jsem jen zalít hrob svého otce. Objevili se tam všemožní kumpáni.

I vítězové jsou bezradní

Někdo na mě zvonil. Otevřel jsem dveře, ale nebylo nikoho vidět. Jen na zemi seděla obrovská žába. Na hlavě měla zlatou korunku a byla strašně vošklivá.

artista

Byl jsem artista. Každá sezona byla od začátku do konce půvabná. A to jen pro to, že jsem nikdy neměl úspěch. Nemusel jsem zvyšovat laťku.

Něco úžasného pořád visí ve vzduchu

„A to jsi klidně šel. “„Myslel jsem, že je to smrt, tak co jsem měl dělat. “„No je fakt, že smrti se nedá odporovat. Já ale myslel, že jsou to jen kecy, že chodí.

Očekávat spravedlnost a takové ty šťastné konce

Byl jsem takovej kámoš, co byl dobrej k tomu, aby s ní chodil běhat, když si potřebovala udržet figuru. Aby poslouchal její problémy s chlapama. Vdala se, a když byl její muž na vojně, tak mě vojela v lese u rybníka. Hodil jsem se na jedno použití.

I víra je k nevíře.

Vidím tvůj hřebík ovinutý pavučinou. Vzkaz Kristův vypsán písmem kipu v pavučině. Bůh není láska. To jen člověk do toho spadne pro všechnu tu chemii v hlavě.

Zatancuj vlaštovko na elektrickém vedení!

Skrze prsty pozorovat ochlupení minulosti. Měla ji zrzavou. Ale nechtěla si povídat v cizí posteli. Ticho.

Proč mluvit o skutečnosti?

Kouřila cigaretu v dlouhé špičce. Spíš pro manýru než cokoliv jiného. Prohlédla si moji sbírku rezavých klíčů. Nic neříkala a to bylo přesně ono, co jsem chtěl slyšet.

Máme něco společného a proto se potkáváme

Kněz si povídá s ďáblem a ani o tom neví. Piloti potkávají na nebi anděly A neví o nic víc. Všichni jsou v proutěném košíku společně s jahodovými draky. Kdo by neměl chuť na jahodové draky.

To, že je někdo vtipálek ještě neznamená, že má smysl pro humor.

Děti se dívají s naditými školními aktovkami do kanálů, kde jsou záclony. Nikdo jim to nevěří. Dětem se málokdy věří. Strýček mi sahal na pipinu.

Znáte ty příběhy?

Lidská mysl byla přizpůsobena tomu hrát si s časem. Tak jsem sebral všechny hodiny a dal je do skříně. Jistěže to k ničemu není. A proč by taky mělo.

Sklouznout se na ploše vesmíru

Dívenka s kytarovým hlasem vnořena do těla ledňáčka. Paprikové lusky přihrádek na kolísavé lásky, o nichž ještě nic neví. Ta bolest teprve přijde. To chvění.

Nejde ani tak o to strom zasadit jako ho zbytečně nekácet

Anče klečí před Trautenberkem jakoby ho chtěla orálně uspokojit. To by byla úplně jiná pohádka. NIKDO nevnímá pohádky stejně. Každý má svůj vesmír.

nemám rád, když v reklamě jídlo mluví

„Co je to vidina. “ zeptal se chlapec plačícího doktora. „Nemám svůj den,“ řekl mu cvokař. „Mám jít pryč.

Topíme se ve vlastní posteli

Topíme se ve vlastní posteli.
Ve snu mě někdo pronásledoval. Vůbec nevím o co mu šlo. Vlastně ani nevím jestli mě pronásledoval.

Zatracené fraktály

Doktor Faust se procházel se šálkem čaje pod oknem, kde jsem byl asi já. Pod nohama mu křupaly skořápky z vánočních ořechů. Holka, co vyběhla ze vchodu domu vystřihla holubičku namísto, aby začala čučet do mobilu, či si zapálila cigaretu. Doktor F.

někdo mi před ksicht pořád strká zrcadlo, ale nejsem v něm vidět já, ale on

Na pomníku se rozpřahuje jezdec na koni mečem. OBRANA či útok. No v tom je rozdíl.
Po hřbitově se pohybuje muž, co se ukrývá za pomníky s parabolou a odposlouchává rozhovory.

Viděl jsi ty mříže? (Díval jsem se skrze ně)

Jak ukazuje rentgen, tak předmět tu je. Ano. Dokonce to vypadá na kostru. Všiml jsem si, že bylo začerněno jméno lékaře.

Čas má také svoje dny

Tam někde se ohřívá polévka. Ve starém zmrzlinářském voze. Muži jsou zase kluci. Pozorují ženu vykloněnou z okna.

Kdo zastřelil J.F.K?

Nikdy jsem nepředpokládal, že se trefím. Jen se mi líbilo to vzrušení, protože v každém muži je ukryt lovec. A taky blb. To už si prostě neseme sebou.

Kde já teď složím hlavu? (Hlavně se neptej kata)

Moudrost padá z nebe a člověk si raději vezme deštník, aby se ho netkla. Neváhej a toč. To jsme se zase nasmáli. V láhvi od octa.

Beatles jako první přes oceán prozpěvovali v přímém televizním přenosu, že všichni potřebujeme lásku

Souřadnice existence. Přesto bylo děvčátko zmatené na křižovatce plné dřevěných ukazatelů. Navíc přišel chlap, aby je komplet odnesl. „Co se děje.

Neviditelné vlnobití všech elektronických přístrojů se mísí s těmi vesmírnými

Kdy je lepší umřít. Ráno nebo večer. S jablkem v hubě jak malý čuník na sváteční tabuli. Právě přichází příslušník policie.

Nejsem herec z titulků, takže můžu být v klidu

Ženy jsou v různých fázích převlékání. Jako ty obrázky vývoje žab. Od rosolovitých vajíček přes pulce po malé žabky. Jako děti jsme je chytávali v trávě na loukách kolem potoka.

Já za to nemůžu, že nemám rád tradice

Muž si zapálil dýmku a zadíval se na komínky z novin. „Z kterého roku až jsou. “ zeptal se host s diktafonem. „Nevnímám čas už dávno v letopočtech.

Domove, sladký domove

„Kam jdeš, ty vole. “ „Jdu domů. “ snažil se artikulovat a vzepřel se lokty o desku stolu. „Vždyť to máš kbaráku vzdušnou čarou třicet kilometrů,“ snažil se ho odradit od záměru o trochu méně zpitý kolega.

Klaunova zpověď

„Ten potrat byl jeho návrh. “ „Nechtělo se mi jít na potrat, ale taky jsem nechtěla mít dítě. Nevěděla jsem co dělat,“ řekla Mariana vkostýmu klauna. Měla velký červený nos a plácala o zem velkýma botama.

Rasová otázka

„Co je kurva duchovního na tom, když se lidé mrskají důtkama až z nich stříká krev. “ ptal se policejní pes pouličního Vořecha. Hrozně se nudil, protože mrtvolu už našel a teď si ho nikdo nevšímal. Jinak by se s někým takovým rozhodně nebavil.

???

Chtěli byste si vyfotit Boha. Vyfotit se s Bohem. No, když mu nebudete dělat nad hlavou růžky.

Vyšší bytost

„Nebyl tady náš Waldo. “ ptala se paní ve dveřích hospody, ale my neměli tušení kdo to má být. Byl to pes. „Víte on nám pořád utíká a vždycky skončí v nějaké hospodě.

Výprask pro dobro člověka

Chvíli před večerem jsem odepnul pásek. Chtěl jsem se seřezat. Pamatuji radu, že je škoda každé rány, která padne vedle. Měl jsem pocit, že jsem k tomu právě dozrál.

Omluvy nikdy nekončící

to se pokaždé musí člověk stokrát omluvitnež políbí dlaň milované bytostiaby si vědom bylkoho vlastně miluje…aby ta jiskřeníkterá se vynořují zpohlavínebral jako bernou minci pro svůj světvrtkavé sny jež se nenechají strhnout režijním výkřikemSTOP. doznívají vtitulcích rána nad černou kávouponechat slova TAMkde není třeba je vyslovitnač říkat něco jen pro efekt chvíle která je minulostí už v tom okamžiku. raději ať mluví tichoslíbané platonickými polibkydíky.

A máme-li štěstí...

Slyšel jsem, že o svobodu přicházíme vokamžiku, kdy nás vrazí na nočník. Seberou nám možnost se po libosti vyměšovat, kdykoli nás to jen napadne. A to je konec. Tehdy mně došlo, že všechny ty kecy o naší svobodě jsou liché, protože se dějí už dávno po tom, co jsme o všechnu svobodu přišli.

tvářit překvapeně se mohu

Roztáhl jsem deku nedaleko bazénu a začal si číst noviny. Přiběhl ke mně malý strakatý pes a začal se mi přehrabovat vtašce. Sebral jsem mu ji. On se posadil na zadní a pověsil přední tlapky před sebe, přičemž vyplázl jazyk.

Promluvy přes zeď

Vyšel z dřevěného kostelíku. Sepnuté prsty na prsou a rozvláčný krok, který budil dojem jako kdyby za sebou táhl pneumatiku. Zamyšlený pohled, co chvíli jezdil po zemi, aby se vzápětí uhnízdil v oblacích. Trochu tím připomínal houpacího koně.

Žehem k vesmírnému návratu

„Ono já jsem měl vždy trochu strach z toho pohřbu žehem. tedy jako, že bych se mohl probudit v té peci. já vím, že by to i tak vzalo rychlej konec, ale stejně. a tak si říkám, že není špatný umřít doma, kde nikdo není.

Martinské osvícení

Na vesnickém náměstí stál velký řetízkový kolotoč. Dva rozesmátí chlapíci, co vypadali jako dvojčata se šli na něm povozit. Přidal jsem se k nim, když mě vyzvali. Jakmile se ta velká krinolína s námi roztočila, tak jsme z té výšky viděli, jak za maringotkou střelnice šoustá mladá holka sdvěma ramenatými zmetky.

Ilustrační fotografie

„Dneska učitel nemůže dítěti dát ani pár facek. “ „Dokonce je ani nemůžete napomenout,“ dodala druhá učitelka rozhořčeně. „Nikdo je nevychovává a proto to dopadá tak, že třináctiletí vraždí,“ přidávala ta první. „Já bych to řezala.

Ještě se tu rozhlédnu

svět opřel se o světo katakomby ženského tělalehl jsem do trávyse skořicí na jazykuměl v sobě smutek zvykusem tam se pomodlíi tico se nepostilivšichni jsme sledováni od dětstvímedvídkem plyšovým šťastni jsou tico ho nikdy nepřelstili.

Okurková sezóna

Nerad se nudím. Vypouštím bubliny ze sudu plného okurek. Na ty okurky chodí vodníci, kteří v okolí zbyli. Pak spolu pijeme puškvorcové pivo, které donesli oni.

manéž bez pilin

„Uklouzl jsem na jejím potu,“ blábolil stařec na nosítkách, když ho strkali do sanitky. Opodál smutně postávali mládenci od pohřební služby. „Ani na tu smrt již se nedá spolehnout,“ řekl jeden z nich. „Měla velká ňadra a břinkala jimi o mé vlasy,“ ozývalo se ze sanitky.

Vypadl jsem ze zavinovačky

Plamenomet mi ožehl gaťata. S velkou radostí jsem šplouchl do rybníka vodníka Česílka. Neměl šanci mě odtud dostat. Sám se bál plamenometů.

Magie v každodenním životě

„V podivném přeludu žije vesmír,“ šeptal mi do ucha Večerníček a já myslel, že umí jen pozdravit. Jenže on se přece každého večera pohybuje mezi hvězdami. „Nepoznamenáš si to. “ „Nemám tužku.

Někdo po nás sáhne jakoby tahal okurku ze sudu s lákem

Jsme. Ne proto, že myslíme. S tím bychom si nevystačili. "Nemohli bychom si vyměnit telefonní čísla.

Pastviny na Měsíci

Proč schováváme mrtvé tělo pod prostěradlo. Kvůli zemřelému či kvůli sobě. Je to jak páska přes oči popravovanému. Popravčí nechce vidět jeho oči.

Po kolena ve vodě u prostřeného stolu

„Ještě jednu kávu s rumem. “ Plácl do pultu nočního stánku muž se srostlým obočím. „Protelefonovala celých pět tisíc,“ zařval na bezdomovce, který měl na hlavě tupé místo čepice. Našel ho v kontejneru.

Křída na tabuli pokračovala ve své nekonečné pouti

„Tahle ta planeta není koule,“ tvrdil vždy, když jsme stavěli figurky šachu. Šlo mu jen o hru. Výsledek ho nezajímal. „Kdo by bral vážně nastavování druhé tváře.

U pokladny

U pokladny v obchodě seděla černovláska, co vykládala, jak si nechala kompletně spravit zuby, ale kdyby věděla, jak to bude bolet, tak by byla raději bez zubů. Jinak byla samá sranda a říkala, že jsem na ní moc rychlej, jak odebírám zboží od kasy do košíku. Tak jsem jí řekl, že je to těžký, že jedna to chce rychle, a jiná zase pomalu, že se v tom jen těžko orientuju, že jsem se ráno nepodíval jakej mám horoskop, a do planetária se taky nedostanu, a ona se naklonila od kasy a píchla mě prstem do pupíku. „Pro štěstí,“ řekla a rozzářily se jí oči i ty její fungl nový zuby a dala mi zadarmo.

Nebát se a nenechat se okrádat

Vzpomínám na Woodstock. Ten festival politické písně v Americe. V dětství jsem ho poslouchal z trojalba, které přinesl domů můj bratr. Úžasná muzika, a jelikož tam byl i takovej sešit s fotkama, tak jsem viděl ty lidi, jak tam leželi na louce, a zpěváci byli zarostlý.

Přesné pokyny jsou důležité

3O. dubna se na Vysoké Haldě u hřbitova zapalovala vždy velká hranice dřeva a tehdy jsem byl zavřen do márnice. Byl jsem ještě kluk a nebyl to zrovna příjemnej pocit. Dneska bych se nejspíš strachy podělal.

K občanské spokojenosti dochází jen zřídka

„Taková jaderná střelnice, to je pech pro lidi a voni si jí klidně vybudujou na takovým místě, co se mu říká Nová země. To je jako hodně blbej vtip, a to tam ke všemu vodpálili tu nejhorší bombu všech dob, co jí říkali Car. Prostě samej naschvál. “ „Neměla by se zavolat sanitka.

Některý lidi ti klidně plivnou do polévky.

Do nohou naší postele vstoupil podomní agent. Vařil z vody. To bylo slyšet na první slech. Prokázal jsem mu laskavost a začal říkat to, co by řekl on.

konejšen bezdůvodností slov

kopytem noci převrácendo reality vesmírusupermarketu bohůproč by se měli přetahovat o tu havěť lidskou. oni mypořád je to přímý přenoskdo ví. někdo mi řeklO tom nepiš. fakt se domníváže o tom rozhoduji.

Držíte se za ruce z lásky, či jen ze strachu, že ten druhý uteče?

„Někdy je mi z mužských nanic,“ řekla do tmy, která pro ni byla světlem. Já jsem mlčel. Lidé si neuvědomují, jak mlčení chybí v jejich rozhovorech. Taky jsem se kdysi snažil vše řešit slovy.

Dokázat se dívat do vlastních provazů

„Gaye nestvořil Stvořitel,“ poklepal mi na rameno majitel obchodu a výkladní skříně, kterou jsem před okamžikem rozbil, protože jsem měl žízeň. „A jak to může někdo vědět stakovou jistotou. ,“ řekl jsem sjeho lahví alkoholu vruce. „V první knize Mojžíšově 1,27 čteme „Bůh stvořil člověka…, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil.

Prezenční listina

Vyskočil z Čertova jezera s psacími potřebami. Nechtěl nic víc než trochu krve. Koně se rozběhli jako šílení. „To je Velká pardubická,“ řekl skoro něžně, když mě píchl do prstu pro kapku krve.

Padající vlasy do octa

Je úžasný, jak se lidí postaví nad dívkou, co právě vyskočila z okna, a čučí. Co vidí. Co čekají, že uvidí. Krev.

V každém z nás je otrokář i otrok

Zhoršil se mi zrak jednoho rána. Snad proto jsem viděl dveře v kmeni starého stromu. Tak jako jedinci vidí auru. Čarodějnici na létající jehle.

Pokusy o sestřelení jablka lukem z neznámé hlavy.

Pod Eiffelovou věží táhl chlap v řadě dřevěné koně. Bez povšimnutí. Turisté měli v očích jen tu velkou hromadu budoucího šrotu. Turisté z Česka.

Jasno

Nikdo není svatý do té doby než to potvrdí parta chlapů. Někdy by mě zajímalo jestli se pro takovou činnost narodili, že budou potvrzovat lidskou svatost. To je přece strašně zodpovědná práce. Kontrolují jim jiní kontroloři jestli nemají chlupaté dlaně od onanie.

Střeseš pavoučky pro štěstí z pavučin svého rozumu

Šeptanda pod Kristovým křížem. Něco se stalo. V sandálech je pohodlí, ale na delší cestu to není. Tak na postávání u jukeboxu.

Návraty stejnou ulicí

Co mohlo bejt pro kluka přitažlivější (pominu-li hračkářství, sexshopy a princezny) než papírnictví. My jsme měli takové papírnictví přímo naproti škole přes silnici. Po vyučování jsem nikdy nevyrazil hned domů, ale šel jsem se ukájet k výkladní skříni toho malého obchůdku, který byl pro mě jako svatyně. A pak zničehonic z toho obchůdku udělali agitační středisko.

I růže je bodláčí

„Mučedníci jsou stejně potřeba jako bohové. Bez nich se nikdy nic nepohne. Je to prostě obvyklej postup. Všimni si jak vypadají na obrazech.

Je tak velké, že se mu říká moře

Mám rád volská oka. Ta vůně, když prskají na oleji mi připomínají kuchyň babičky. Dědu, co z nás byl na nervy a jen seděl u stolu a čučel z okna, aby nám nemusel nadávat. Asi chtěl mít svůj klid.

Přešlápnout z nohy na nohu

Slzou v oku obraSe prohánět na lodiS páskou přes okoS ohledem na detailyKol krku šáluNamísto oprátkyŘemeslem pirátskýmSe opájetJednu z nich jsem nedávno potkalVzpomínku na dětský světLetmo jsme se pozdraviliI když jsme byli plní vět.

Touha po sublimaci

Na hraně vlastní budoucnosti. Den co den. Piju alkohol z modlitební knížky. Po nocích hraju svlékací poker sám se sebou.

Věštění z kávové sedliny chaotické rodiny

Děti se dívají do prázdných lahvích, co tu zanechali rodiče, jak do kaleidoskopů. Jak do nebeských dalekohledů. Nasávají nosem kapičky alkoholu. Pronáší svoje Proč.

Vyfotíme se spolu?

„Přišla mi poštou černá kulička. “„O té už jsem někde četl. “„Já ale nejsem pirát. “„To je odesilateli zřejmě jedno.

Chvíle

Na laně nad vsí seděl cenzor a pročítal noviny.
S deštníkem vedle sebe zavěšeným.
Jen tak pro jistotu pádu.
Seděl tam s ním i černý havran.

Lepilo se mi patro

UKAŽ CO TAM MÁŠ. A tak mi ukázala křížek, co se ji zaklínil mezi ňadry, a kdyby na něm byl Kristus, tak by jistě vrněl blahem, ale nikdo takovej na něm nebyl. I tak jsem na něj sáhl. Pro štěstí.

Rozmazané obrazy

Ještě se pamatuji s jakým nadšením jsem si četl Hrabalova Obsluhoval jsem anglického krále. Vytištěného na cyklostylu. Připadal jsem si jako kdybych za války poslouchal Londýn. Pořád jsem čekal kde tam na mě vykoukne něco protistátního, ale na nic moc jsem nenarazil.

Na recepci sportovní haly

„Máš pro mě šatnu. “ ptá se nenápadný chlapík ušlápnutého vzhledu. „Trojku. “ „To je jedno.

Je uzel na správné straně?

Přinutil ji číst knihu Machiavelliho takřka nahou, i když nejvíce jej vzrušovaly její brýle. Od dětství miloval učitelky. Natáčel si ji na mobil, jako včera partu mimozemšťanů, kteří se před ním různě pitvořili a skákali do výšky. Už tady museli někdy být.

Vím, že se nelze jen tak bezstarostně opírat o zeď

Měl bych si nechat vytetovat její tvář na svoje tělo. Nač. Stejně na ni nemohu zapomenout. Existuje opravdu něco, co bych potřeboval namalovat na svoje tělo.

Dým ze spálených dopisů

Italský pošťák se osm let flákal.
V garáži měl přes půl tuny nedoručených dopisů.
Tolik lidských osudů měl v rukou.
On se neflákal.

a stejně vím houbeles

„To jsi byl ještě na houbách,“ říkali dospělý o nějaké události, co se stala ještě předtím než jsem se narodil. Dodnes nemám tušení co to mělo znamenat. Na houbách už jsem párkrát byl, ale vždy jsem tam našel jen přítomnost, která se měnila v minulost, jak roztékající se zmrzlina. Fakt se motaly po lese dívky, co dokázaly utancovat chlapa.

Pohádky nejsou jen pohádky

Jistá paní z Austrálie tvrdí, že získává veškeré potřebné živiny z prány, Božího světla, univerzální životní síly. Má údajně 5000 následovníků. Tři z nich sice již zemřeli, ale podle té paní to bylo jen špatné naprogramování. Média jim totiž vsugerovala, že lidé mají potřebu jíst.

stačí se proběhnout po rozžhaveném uhlí

Rodiče vypili tři orchestry, a když se vrátili k ránu domů, tak vyhnali děti do chodby. Tam se musely v nočních košilkách modlit za jejich zdraví. Jedno z dětí vykvetlo do zrzavé krásy pevných ňader. Skončilo v porno průmyslu.

v noci jsem byl na místě věčných prázdnin

Vracel se s lopatou z čínského krámku s bylinkami. Na hraně lopaty částečky kůže DNA. Prasklo mu těsnění v mozku a tak se tvářil hodně nezřetelně. Sundal si ručník z čela, kde mu trčela zasádrovaná krev.

nepodepisuj a neslibuj nic!

„Máme zavřeno. “ vykřikuje majitel tiskárny, který již jen opravuje auta. Chce si hrát, protože večer našel kapslovou pistoli i s náboji. „Nikdo za mnou nepřijde,“ smutní jeho sousedka.

Proč se to pokoušet rozmotat?

Bob Dylan v cylindru jde ulicí a rozdává podpisy. Pořád nevím k čemu jsou dobré ty autogramy. Není na tom lepší analfabet. Na vyhlazený kámen z koryta řeky se snažím nakreslit nějaké runy.

Někdo mi vnucoval ten přístroj na noční vidění

Jdeme s nožem do lesa. Naše vlastní myšlenky se schovávají za každým křoviskem. Myslíme na Karkulku. Na vlka.

Copak je život jen čekáním na pilulku?

Jednou jsem se probudil v nějaký kladenský vile u divadla pod klavírním křídlem. Neměl jsem tušení, kde jsem se tam vzal. Pamatoval jsem si jenom, jak jsme šli do vinárny Monika, kam vás pustili až potom, co si vás prohlédli přes okénko ve dveřích. Bylo to tam jak ze třicátejch let.

cítím ten ocet, co strkali Kristu pod nos

Veškerá srovnávání jsou pěkná blbost. Jen se tak snažíme ospravedlnit sebe. Tohle bych nikdy neudělal. Tam až bych nezašel.

hrobaři všech zemí se spojili

„Kolik osob. ” ptal se hrobník a měl připravené prsty. „Já nevím,” řekl jsem. „Zatím by šlo snad jenom o mě.

inzerátem hledám podivnosti své vlastní cizí mysli

„Kdo je to ta Kardašienka. “ Ptá se doktor M. „Ženská s velkým zadkem. “„A co dělá.

Study sudiček

„Tady nemůžeme nic zkazit,“ říkají sudičky svorně nad zacuchanými nitěmi kolovrátku, co už má to nejlepší za sebou. „My nejsme nikdy ty, co něco kazí. “„Jenom to tak může vypadat. “„Nedá se urvat rukáv, co neexistuje.

Historie je jedna z věcí, z nichž se rozhodně nikdo nemůže poučit

Lidé si vytvořili boha k obrazu svému, aby jím mohli po libosti manipulovat. Skutečná boží entita je tak vše přesahující, že i nekonečnost vesmíru ji stěží může obsáhnout. A z toho důvodu nemohu věřit ve všechna ta nesmyslná přikázání, jež po nás tato nekonečnost chce, abychom dodržovali. K čemu by jí to bylo.

V té úsečce života je tak málo místa

Kdo to klepe. To je datel. Zdvihla sukni a kukačka sdělila přesný čas. Kdo neměl někdy pocit, že je nesmrtelný.

pokrok

„Slyšel jsem, že budou tabletky, co nás učiní nesmrtelnými. “ „K čemu to bude dobrý. “„Přibude sebevražd. “.

Do nebíčka či do peklíčka?

Která z postav je pro příběh důležitější. Kristus či Jidáš. Kdo více zaplatil. I ateista se modlí, protože sám neví, co to onen ateismus je.

Měl sen

„Měl jsem sen,“ řekl doktor M. „Jednoho chlapa, co měl sen, tak toho zastřelili. “ „Měl jsem sen,“ nedal se doktor vytrhnout z vyprávění. „Chtěl jsem, aby mně moje vnučka vyprávěla o jednorožcích, a ona se tak zvláště podívala a objala mě.

nevěřím na náhodu, ale ani náhodou nevím na co vlastně věřím

Tušení se s ní vleklo deštivým dnem jako i několik pouličních psů. Pod deštníkem byla vidět její tvář. Jakoby s ním žuchla do mouky. I vylepené plakáty se tvářily divně.

políčky ve vzduchu pro ospravedlnění

Vzbudil jsem se, protože jsem souložil s nějakou paní v zahradní chatičce. U těch snů člověk nikdy neví jestli je pozorován nebo jestli pozoruje. Možná obojí najednou. Časoprostor šmíráků je tak ohebný.

Už to začalo

Nevěsta má nárok být šťastná aspoň ten jeden den. Jednu noc. A ženich. Když do tmy zasvítí její nahá záda.

Nejvyšší forma života?

„Chlapče,“ usmívala se stará žena bezelstně na chlapce, který chtěl pomáhat a chránit. „VHolandsku dávají marihuanu na předpis pro lidi sAlzheimerem, protože se zjistilo, že jim to v hlavě sem tam něco rozsvítí. I když jeden náš psycholog to nedoporučuje, protože se na to prej může získat návyk. Hahaha.

Je lepší vědět, či nevědět?

Přistálo cizí plavidlo za našimi humny. Tolik překvapených obličejů jsem ještě neviděl. „Nezírejte na ně tak. “ řekl pomocník VB, který držel v ruce plácačku na zastavení vozidla.

vzrušení v hledáčku potravního řetězce

Roztáhl jsem deku nedaleko bazénu a začal si číst noviny. Přiběhl ke mně malý strakatý pes a začal se mi přehrabovat vtašce. Sebral jsem mu ji. Posadil se na zadní a pověsil přední tlapky před sebe, přičemž vyplázl jazyk.

něco ze společenství přeludů

Našla se kostra kohouta, co byl přítomen, když Petr třikrát zapřel Krista. Odebrali mu vzorky DNA. Nikdy neřekli výsledky. Bylo to příliš šílené.

o čem se v novinách nepíše

Jsem rád, že jsem se mohl potkat s panem prezidentem. Byl jsem kluk a on se jmenoval Svoboda. Já byl na letní škole se spolužáky a učitelkou, co měla blond drdol, jako věž v Pize. On byl na letním bytě se svým tajemníkem.

hromada odpadků už tak dlouho hoří

„Je úžasné, co jsme nasbírali materiálů o masových vrazích,“ rozplývá se nadšením chlápek v TV. Musí být nesmírně spokojený, že masový vrazi existují, protože pak má možnost je studovat, což je velmi vzrušující a neustále překvapivé. Jak se pak může někdo divit, že nám mimozemšťané dělají anální sondy. Jak jinak by se o nás mohli něco dozvědět.

čmárám na zdi malý šimpanze

Děti toho dost namluví. Nejlepší je, když to nemá hlavu ani patu, protože to znamená, že mluví o něčem čemu nemůžeme rozumět. Bohudík. Nedá se to zneužít.

Bůh se modlí k bohu

V protějším okně obědvaly dámy. Ze zaječího masa vytahovaly nenápadně broky. Někdo jim ho přinesl v noci. Vhodil jim ho na balkon.

K čemu jsme blíž?

„Nadrolíme si do polívky chlebovou drť a ukážeme světu prst,“ drmolil doktor M. , který se tvářil divně na svůj grog. „Je tam moc vody. “ Pingl měl konec směny.

boží hovádka

Uvolnila se nám lavička, a já řekl, že tu bude jednou zlatá cedulka, že tady sedával On a Já. Ono je to nejlepší lavička k výhledu na sportovce v celém tom areálu. Jedna holka tam opravdu trénovala festovně, když kroužila na oválu kolo za kolem. „Dlouhý tratě.

v pasti je sýr

Dotkni se vlastního uličnictví, které věkem ztrácí na roztomilosti. Kdy stáváš se starým bláznem z ulice. Dívky s velkýma očima tě přehlíží. I ta, co má jazyk dlouhý jako čert.

kosa se odrazila od kamene, zařinčelo sklo...

Vařila v plechovém umyvadle, jak neměla hrnce. Ve stejném, kde se omývala před aktem milování. Bez toho šlo o odřezky a vnitřnosti z hostů, kteří se nechali nachytat na romantické rande. Pozorovala do úmoru cvičící muže, kteří se chtěli vyhnout nemocím a stát se nesmrtelnými.

pasterizované otázky

Nemám rád ty filmy dle pravdy, protože se jim dá jen málo věřit. Je to pravda tvůrců. Nevadí mi pravda tvůrců, ale onen podtitul, že je to dle skutečnosti. I poldové vědí, že očití svědci nejsou příliš věrohodní.

možná se modlí i čerti

Všechna ta snaha uchovat člověka v člověku. Děsivá proroctví jako zábavná složka velkofilmů. Podzim je krásný. I ten života.

Co bude, až vytvoříme stroje, co se nám vyrovnají?

Noc se děje za určitých okolností strašně rychle. Někdo spočítá čárky a zaplatíte. Zapláčou i děti z kapesníku. Jakoby zazněla flétna z lazaretu.

kdo chléb smrti posolí?

Našla kmín v ponožce. Takže se musela celá svléknout. Vzpomínka na jedno dávné jitro. Když píchala s hrobníkem.

skutečnost zrní, jak televize bez signálu

Slyšel jsem, že o svobodu přicházíme vokamžiku, kdy nás vrazí na nočník. Seberou nám možnost se po libosti vyměšovat, kdykoli nás to jen napadne. A to je konec. O čem se to pak pořád hovoří.

i maják má své místo

Pořád se potácíme v konspiracích. A čím blbější, tak tím více na nich může být pravdy. "Já budu asi zvracet," prohlásil lovec krys. Strkal si, co nejhlouběji píšťalu do krku, ale holky jsou i v tomhle mnohem lepší.

ozvěny jaterních skvrn

Probudil jsem se opilý na lodi. Mým spolucestujícím v kajutě byl andílek. „To je archa Noemova,“ řekl bez toho, abych se ptal. „Snad nejsme my dva tady do páru.

jakoby za druhé kříž nesli

„Bylo to její přání, ale mě teď trochu někdy zamrzí, že nemám kam zajít, kde bych si s ní pokecal,“ mluví doktor M. o rozptylu své ženy. „To já mám v chodbě zrcadlo, na němž je napsáno : PROSÍM NEOŽIVOVAT. V PŘÍPADĚ ÚMRTÍ NECHŤ JSEM VYHOZEN Z OKNA.

pořád se něco děje, když spíme

Každý z nás občas blázní. Šeptám pod její krinolínou. Neptám se zbytečně, jak jsem se tam octnul. Otázky jsou bez toho jen součást hry.

neviditelného je víc než viditelného

Marilyn M. sedí na lavičce s doširoka rozevřeným novinovým tiskem, který ji skoro celou zakrývá. NEJSEM JEN TO TĚLO. Já vážně nejsem blbá.

Vděk za každej štěk

Rozvázala se mi tkanička. Tak jsem se dal do breku, protože jsem myslel že o tu podívanou přijdu. Taky jsem byl najednou sám. To v dětství není moc dobrý.

to be continued

klečel jsem se svými slovyusínající v slzevášnivé couryměl jsem kloubyšeptající krvíomítkou fresek Kristových nasáklý božím pachem odrážel jsem se ode dnapanenské svěcenostisvázané růže do kozelcepoutník z umrlce do umrlceklubko pozdního procitnutíse všemico se potí vsoudku božímpřísahám vždy když padají znebe hvězdy příštěpříště už budu lepší.

Jaké to asi je, když člověk neumí číst?

Záviděl jsem klukovi, co tančil na ulici s reklamní cedulí milostný tanec svobody. (Elbow - One Day Like This)Zcela bez zábran, co si o něm lidé myslí. Lidé, co myslí na to prostě nemyslí. Přibližují se deštníky, aniž je třeba deště.

nic nám nechybí dokud nám to někdo nepoví

Hodila by se mě chaloupka s těmi panáčky, abych věděl jaké bude počasí, protože satelity to evidentně nezvládají. Musel bych jít ven Ale já nikam nejdu. Rozhodl jsem se trucovat. Někdy je nutné užít si tohoto slova se vším všudy.

Nekoktej!

Nechtěla znát jeho jméno. Nechtěla aby mluvil. S muži je ta potíž, že velmi často dělají to, co ženy nechtějí. Že si myslí, že moc dobře vědí, co ženy chtějí.

předpoklady předpokládají, že se věci budou dít dle předpokladů

Vlezl jsem si do úložního prostoru ve starém gauči, abych měl klid. V televizi dávali Spalovače mrtvol. Ztlumil jsem zvuk a chvíli se díval jen tak potichu mezerou zaklapnutý, jak víkem rakve. Čarokrásná.

nikdo se nedozví celou pravdu

Pozoroval jsem tři děvky postávající na rohu ošklivého domu nad barelem plným ohně. Vztyčovaly si prsa kuřecím masem v pushupkách. Čistily si špínu za nehty obrovskými pilníky. Měly strach ze svateb.

Jestlipak si mimozemské civilizace také rozdávají medaile?

Vojenský pasák nadpřirozených nauk nad nimi mával křížem, ale netrvalo to moc dlouho, protože mu ustřelili hlavu. „Jednu kulku do žaludku. Druhou doprostřed čela,“ vyřvával jeden z vojclů. Nebe se škaredilo, ale pořád byli živí.

vrčím jako malý pes

Je fajn, když člověka opustí nervozita, a jen tak pluje životem jako mastné oko na polévce. Celej život všichni čekáme na amnestii. A pak nám do toho zase vletí nějaká reinkarnace. Dejte pokoj s těmi kondolencemi.

mluvící panenky nemusí vědět, co říkají

Někdy bych byl rád kolibříkem. Krásným pijanem, co si v hospodě nikdy nesedne. Tanečníkem v povětří. V hospodě vypadá většina světových problémů tak jednoduše, a když už to nemůžete vydržet, tak se jdete prostě vymočit.

publikum se vždy dostaví

Ve snech jsou prostory opravdu časoprostorové. Člověk pořádně neví kde je, protože je na více místech najednou a nijak to nebrání ději. Naopak ho to velmi zvláštně posouvá. To je konečně zábava.

trumpetka

Rozsadil partu plyšových medvídků kolem sebe na dřevěné bedýnky a taky kyblíky z pískoviště. Sezval i ty z okolí, aby publikum bylo početné. Chystal se odehrát koncertní vystoupení na svoji novou trumpetku. Scéna je v modré.

za vše můžou reklamy

Stojíme spolu u mušlí. „Vždycky jsem chtěla být klukem. “„Mít, co oklepat. “ Víc než popel z cigarety.

saze ulpěla na sněhobílé košili

Pamatuji tvoji nahotu jednoho večera, kdy jsi stála vedle postele pod níž vrčel tvůj pes. Neměl mě rád. Nakonec skončil na silnici pod autem. „Neudělal to schválně.

Pořád mi chutná chleba

Vzpomínám na nápisy předešlého života. KAŽDÝ ZAMĚSTNANEC PÍCHÁ POUZE SVOU VLASTNÍ PÍCHAČKU. Měl smysl pro humor, ten, co to napsal. Či šlo jen o neutnutelnou zodpovědnost pracovníka ROH.

rajská vidina...snad

levitovala jsi na zahradě za svým domemkdyž já nevěřícněv kapse svého bytuprohlížel svůj stínkdo je ten druhý. marně jsem se ptalsahal na měkdyž jsem na něj sahal jákolik roků v životě jsem byl zamilován. vyneste mě na světlo. někdo zpívá a člověk ani neví proč podkládám si slovy rozkmitaný stůl sedávám nejraději vedle židle ještě nejsem mrtvýa již mně obviňujíto jsi si zavinil sámto bych si přál.

plané klábosení pro hudbu slov

Nepíšu proto, abych napsal co vím, ale abych se dozvěděl, co nevím. A proto mám věčně k ruce otazník. Je to tak trochu můj srp, aniž bych potřeboval kladivo, respektive je to spíš takovej ten nástroj, co ho používali druidové, aby měli čím odseknout jmelí. Jak se praví v jedné hře Járy Cimrmana: „Copak jmelí, ale jmelí.

o čem se jen mluví

JAK SI JEN MOHL. TO JE HROZNÁ VĚTA. Nejčastěji je slyšet v amerických filmech. Fakt by se jich měl někdo zeptat.

kolik lidí zemřelo jen za mého života

Poručík od Armády spásy mě vytrhl tři vlasy. Chtěl splnit nějaká přání. Jenže s tou mojí DNA mohl těžko chtít, aby lidi přestali chlastat. Ona je spása vůbec moc pochybnej podnik, když si skrze ní někdo na sebe navlíkne uniformu.

hluboký nádech pod větrným mlýnem

Někdo zabušil na dveře. Přítel či nepřítel. Neměnná otázka všech časů. Bez hlesu čekáme na odpověď.

snad nějaké klišé...

Plyšový medvídek za jedno uchosušil se na prádelní šňůřeneměl moc na výběrplival piliny namísto krveočkemco viselo mu na nitisnažil se vzhlédnout k nebikde fatamorgana vysílala nekonečnou smyčku s Hitlerovým projevem opřel jsem se bradou o plotlemovaný ostnatým drátemabych na medvídka dobře viděli ve mně kdysi něco byloale sežral to pes.

Hrnečku vař

„Moc mě rozmazlujete,“ řekl jsem a vzápětí se probudil. Většina lidí, co mě rozmazlovala je mrtvá, a já to sám nezastanu. Jsem na to moc línej. Na všechny ty emoce, co člověka bez ustání válcují.

Kam se poděl strom poznání?

V americkém kriminálním seriálu si lidé hráli na upíry a vlkodlaky. Jeden z těch vlkodlaků se zamiloval do upírky. Měla být svatba, ale pak se provalila jeho minulost vlkodlaka. V ten moment se upíři a vlkodlaci dali dohromady, ačkoliv jinak se tuze nenáviděli a potrestali odrodilce.

jsem Nikdo a tak můžu žvanit

Pořád jsou tady ti, co si hrají na černokněžníky. Někteří nosí i tu černou špičatou čepici s hvězdami. (Tu s čerty měl Mistr Jan Hus. ) Člověk strašně rád nahání strach druhému člověku.

známe více stínů než-li barev

Vypadala jako Avril Lavigne v čase, kdy se Avril ještě ani nenarodila. Bydlela na Hlavní třídě nad kavárnou Korzo až pod střechou domu. Dívali jsme se z okna na lidi a povídali jsme si. To okno bylo tak vysoko, že nad námi bylo už jenom nebe.

člověk je plný vesmírného chtíče

Blesklo mi hlavou, že se nedá snídat pořád o samotě, a tak jsem povolal paní od vedle. Neměl jsem sbírku motýlů. Jen hromadu starých klíčů v dřevěné lísce od pomerančů. V noci se svlékla a vyprávěla mi o démonech.

obklopen viry víry

„Tady nebudu. “ řekl jsem víc pro sebe a vyšel před dům, který měl věžičku jako kostel. Jak jsem se od něj vzdaloval, tak se rozezněl zvon a já viděl, že jdu pozpátku po křížové cestě. Co deset kroků byla zděná kaplička s obrazy oné cesty.

rozhovory bez zbytečného drolení země

Dají se přenést kosti z hrobu do hrobu jako součást milování. Napsala mi dopis s okraji plnými vlků. JSEM ALKOHOLIK. Nechtěla o tom víc mluvit.

každý má svůj vlastní způsob, jak se dostat světu na kobylku

Sesedl se lógr kávy v šálku. Objevila se paní, co do něj začala čučet a snažila se mě přesvědčit, že mi vysvětlí, co mě čeká. „Já chtěl jenom kafe,“ řekl jsem. „Vy nechcete vědět, co vás čeká.

pohyb v kvaltovém světě

„Nalejete mi ještě jednu. “ „Už máte dost. “ Tomu se dá stěží uvěřit, že mi tohle řekli. A já myslel, že už to nedokážu.

dočkám se hlíny nejen na botách

Stál jsem v dešti u pomníku padlých hrdinů 1. světové války, jak píše Vonnegut, toho prvního pokusu lidstva o hromadnou sebevraždu. Stál jsem tam se slečnou. Ona byla slečna.

před pikolou za pikolou nikdo nesmí stát

Nevěřím na prodlužování života, protože jsem chodil s poštou a naslouchal lidem. Někteří z nich mě brali za ruku a stěžovali si, že už je to tady pro ně nesnesitelné, a jak rádi by umřeli. Jak rádi by se již neprobudili, protože je tady nic netěší. A já jsem kejval hlavou, protože na to jsem nemohl nic říct.

v posvátném zimovišti vlakových souprav a žebříků do nebe

Žirafa nahlíží do okénka letadla. Ona i všichni ostatní jsou překvapení. Těžko se pak divit parní lokomotivě, že se odrazila od kolejí, aby se proletěla. Někdy jsou takové dny.

vstupenky jsou prošlé, ale stejně si je schováváme

Je zvláštní ten úhel pohledu z kapsy hrobu. Všechny ty obličeje, co hází hroudy hlíny a květiny. Vůbec je neznám. „Hej.

leccos se dozvíme až z vlastního nekrologu

Pršelo se sluncem za zády. Popletená duha vyrazila ve vertikále od Země vzhůru k nebi. „Jákobův žebřík. “ Povykovali lidé a chtěli najít jeho patu, aby po něm mohli vystoupat do jiných světů.

každé nádraží by mělo mít svoji řeku

„Ty jsi mě opustila,“ řekl ji vždy, když se potkali na ulici a nebyla žádná šance se střetnutí vyhnout. Trpěl paranoidními představami a ke všemu hrozně pil. Neustále tvrdil, že má na víc, než fárat na šachtě. Za dlouhých bolestných nocí, kdy se bála vedle něj usnout, ji vykládal že je původním založením básník, ale matka ho rozmačkala svojí vůlí, že musí dělat něco pořádného.

víc si nepamatuji

bylas tady už dřívnebo jsi teprve přišla. vlastně už tu nejsiseděl jsem nad svojí fotografiíz dětstvína nočníku dospělostikaždej z nás jednou řekne: to byly časystačí je jen přežít .

jahoda jako třešnička navrchu

i jahoda může být v jistém okamžiku neidentifikovatelný objektkdyž padá z nebevšimla sis mě víc než jsem si já kdyvšiml sám sebedotkla jsi se prsty mé zemětekoucím vodopádem vlasů posílám ti telegram zapečený v těstě lívance a jahodu.

hodiny hledí do čtyř stran

poslouchám vědecké pořadykde lidé tahají své hypotézy z klobouku, jak kouzelníci králíky dlouze hovoří o tomjak vypadá náš vesmíraby to pravidelně ukončili tím, že vlastně nic nevědíale už pokročili.

ukazuje svá nahá záda

ve tváři bylinkyumyla nádobí z hostinyve starých neckáchv touze zabít nesmrtelnostzakapávala své jizvy citronemz cikánského tance oddělila krokyťapkání pavouka na rozpálené plotněvše se dá zatančitse třemi loky pálenkypřehrávala si v hlavěna violoncello lidská gestamezi včelamibylo zvláštní ji najítna ledové kře vlastního alkoholického bytí .

miluj bližního svého...i neskutečného

Někdy se mi zasteskne po němohře stínů. Přiznám se bez mučení. Nejsem na bolest stavěný. Pro život špatně vybaven.

nechali jsme se zatáhnout do Darwinových opičáren

„Dneska učitel nemůže dítěti dát ani pár facek,“ prohlásila žena v čekárně ordinace. Příliš hlasitě na ono místo. Jenže zvyk je železná košile. Ze stupínku ve třídě nelze mluvit potichu.

Achillova pata s otisky prstů jeho matky

obtěžkán myšlenkamičervených jahodvpřehradě matoucích uzlin šedavé hmoty děravých vteřinvlašské ořechy mít za bárky životempouliční holky jak kompas do nebeklidně si odepsat zdaní nesměnitelné papíry ztoaletvýletem dnů se procházetstou trochou do mlýnaco jsem se narodiljsem rád když vídám teď nějaké skřítkysem tam až ráno odzvoní zvon ke mšipřijde baletka a vytančí den dívám se z okna. jsem šťasten.

Střípky o mužské chloubě

„Ty smrade. “ křičela cikánka, s odbarvenými vlasy na blond, na malého chlapce v trenýrkách, který měl pohled zabodnutý do země. „Co si uchyl. “ Rozhazovala rukama a bylo zvláštní, že mu jednu nevlepila.

Sociální přednáška v podvečer bůhvíjakého dne

„Kupčíte s provazovými žebříky. “ zeptal se namazaně, protože trochu namazanej byl. Mrkal pravým okem a nemohl to mrkání zastavit. „To je nějaká forma amnestie, nebo co.

v polospánku užívat si velký kolotoč

Vzala si na hlavu slamák, aby utlumila žízeň po pivu. V noci viděla na obloze zářící hvězdu. Že by další Kristus. Ten už nemá šanci.

oblečená jimi za děvku

detaily tvých kontur stínůjsi oblečena do rozhovorůprázdných kapes milovníkůmluví o láscejak o šantánuplném kurtizán jak malá rajčátkačervenaly se zapomenuté plodyna zasněžených větvích jabloněmajáky s paprskypro promrzlé ptactvo zimy„Není to k žrádlu. “slyšel jsem starou vránuu kontejnerupodobná slova mužůco nabízí ti svoji lásku.

Život na laně i pod ním

„U nás na vsi byli občas kejklíři a provazochodci. Postavili si takové vysoké stožáry, aby mezi nimi mohli natáhnout lana a producírovat se. Já ale neměl nikdy takové atrakce rád. Jenom mě rozbolel žaludek,“ řekl muž, co vypadal trochu jako Johnny Deep v roli piráta, protože měl zrovna tak ušmouchanej obličej.

není konce bez ohně

není konce bez ohně 17. 4. 2017 Schází mi dva listy v deníku. Kdy jsem je vytrhl.

Pouštění žilou

Lidé, co dávají krev prý mají daleko menší problémy se srdcem. To vypadá jako kdyby to pouštění žilou zase nebyla tak úplná blbost. Ovšem když jsem viděl ty nástroje, co k tomu používali. Brrr.

Milost milovaným

stal jsem se vlastníkemtvých románových odpadkůroztáčel jsem ruletukulička padla na nuluobrovská výhraco s ní. jedním okem jsem sledovalletící husyto jsem se propadal do láskyzkoušel ji přenést do notového zápisujak lidskou klevetujsem ji nacházel v refrénupo celý ten čas nezapomenutelných dnípak to vše zevšednízůstanou ranění.

Pulp fiction

„Vaše ústní podání situace. “ „No povalil mě a pod pohrůžkou chtěl, abych mu to udělala pusou jako ta francouzská holka v Pulp fiction. “ „Co to je. “ „To je film.

Blaženost z mušlí nebeských

Kamarád, když se vrátil z hospodské toalety, tak začal vykládat. „Zjistil jsem, že jsem umělec. Jak tak močím do mušle, tak tam sluníčko vyslalo své paprsky, a ten čůrek byl jako zlatej řetízek. “ Sám jsem zažil úžasnou věc v jedné vesnické hospodě, které se tehdy vyrojily jak houby po dešti, když lidé chtěli vydělávat prachy.

Na pouti

Já se bál i na velkém řetízkovém kolotoči, protože jsem pořád čekal, kdy se se mnou ta sedačka utrhne. Možná jsem si to tak trochu i přál. Jako když se mluví o konci světa. Nikdo na něj nevěří, ale jsme zvědaví.

rozladěné piano

piano chtělo tančitzamilovalo se do chlapíkas podmalovanýma očimaco vypadal jako kdyby vyfáral ze šachtya blbě se umyljako ten pirát z Karibikupiano chtělo tančit
ale nebyl tu nikdokdo by mu zahrál k tanci.

Odklepla popel cigarety

Honí si čerti vocas. Myslím jako psi. Zní to jako poměrně hloupá otázka. Miluji hloupé otázky, které nedávají smysl, protože otázek, které baží po smyslu je až příliš.

Borec na konec?

Pamatuji se na velký obrázek Marilyn Monroe na němž byla jen v kombiné na gauči. Nevěděl jsem o koho jde, ale bavili se o ní, že je to herečka, co tragicky zemřela. Já jsem si dosadil, že hrála v nějakém filmu, kde musela umřít. Fakt jsem si tehdy myslel, že ti herci umírají opravdu a bylo mě jich velmi líto.

Inflagranti

nachytal jsem svou lež spát se svojí pravdouvlezly do hotelové postelezrovna když štěnice hrály kartyna ulici vyřvávali Náckovéže je třeba všechny zabítneomalenej host nad nimi tančilanebo se věšel. hledím dírou ve stropěMefisto si maluje nehty nad záchodovou mísoulaciná holka tančí trioly dveře od vedle třísknouprasklinou mezi slovydívám se pravdě do dělohybojím se co se zrodí.

Moucha

Moucha si tře nohy a kouká na mě tou hromadou očí v oku. Připadám jí jak zpomalený film. Sám si tak připadám. „Řekla jsem něco špatně.

Průsvitná vzpomínka

Každej den mě při odchodu ze školy zlákala blátivá klouzačka. Nejprve jsem pozoroval, jak se klouzají jiní, protože mě ještě z předešlého dne pálil zadek. Pak jsem se opatrně sklouzl také. No a hned poté, co jsem sebou plácl, tak jsem na ní šel s rozběhem.

Dialog o tichu na internetu

„Někdy tě lidi prostě začnou nenávidět. “„No a. “„Přesně to jsem si myslel taky. Ale co s tím, když nevíš proč a oni mlčí.

Osudy?

Chňapal po jejích nohou. Připadal si jako pes. Sakra on byl pes. Jak to, že byl pes.

přesvědčovat přesvědčené?

Ulicí pobíhal chlap s cedulí, že bude konec světa. Po nocích krade z prádelních šňůr spodní prádlo žen. Každej by měl mít nějakého koníčka. I když se blíží konec světa.

Cinkot zmrzlých dešťových kapek

Trucovala už jako malá za kapsami svých rodičů. Crčela jí voda z vlasů jako její neustálé nápady. Slinila si čtvero obočí a vyprávěla, že ji překvapil v lese muž, který tam přijel na velbloudu. Přecházela zmámená přes křižovatku.

Když už si má člověk vybrat

Pepíček nebyl z naší ulice. Bydlel v Praze a do naší ulice přijížděl s rodiči za babičkou. Pepíčkova babička bydlela až na konci ulice hnedle u pole, a zahradu měla oproti potoku, který se jmenoval Jordán. Byl tam malý ale divoký splav s tůňkou, kde jsme chytali okouny.

Potkal jsem člověka

Potkal jsem člověka, který byl nade mnou. Seděl na větvi vysokého stromu. „Není snadné být tím kým jsem,“ sděloval mi z té výšky. „Zjistil jsem, že je pro mě nemožné, abych chodil po zemi s ostatními obyčejnými lidmi.

Jaro

„Tenhle svět, kdy je to postavený na nulách, jedničkách a dvojkách se mi nelíbí,“ řekl kamarád. „Jsou to jen jedničky a nuly,“ řekl jsem já. „Já myslel, že jsou tam i dvojky. “ „To je sazka.

...vše je vesmír...asi...

„Všemu kolem vás vkládáte lidské vlastnosti. Zdá se, že bez nich nejste schopni chápat svět. Těžko ho pak můžete pochopit, když se nedokážete oprostit ani na okamžik od sebe samých. Vidíte se pořád rozmazaně.

Proč krást růže?

U pokladny v obchodě byla tmavá černovláska, co vykládala, jak si nechala kompletně spravit zuby, ale kdyby věděla, jak to bude bolet, tak by byla raději bez zubů. Byla samá sranda a říkala, že jsem na ní moc rychlej, jak odebírám zboží od kasy zpátky do košíku. Tak jsem jí řekl, že je to těžký, že jedna to chce rychle, a jiná zase pomalu, že se v tom jen těžko orientuju, že jsem se ráno ani nepodíval jakej mám horoskop, a ona se naklonila od kasy a píchla mě prstem do pupíku. „Pro štěstí,“ řekla a rozzářily se jí oči, i ty její fungl nový zuby, a dala mi zadarmo.

Ve stanici nelze...

znám svoji osobní újmuklikatou cestu zmijího hřbetusám sobě dostihovým koněmzáchodovým panáčkempostavou z románukdy z pohádky do pohádky přeskakuje duše a mění se jen těloaž budu zase umíratzkusímsi na to vzpomenout .

Kňučení starého kastrolfóbika

Byl jsem takovej kámoš, co byl dobrej k tomu, aby s ní chodil běhat, když si potřebovala udržet figuru. Aby poslouchal její problémy s chlapama. Vdala se, a když byl její muž na vojně, tak mě vojela v lese u rybníka. Hodil jsem se na jedno použití.

Pij

někdy jsme plní andělůněkde se skrýt musíkdyž jde do tuhéhokdo koho vlastně stráží. šedivej dědeček v bílém kloboukus kytarou děvčátko tančí na ulicia to k sobě ani nepatřívětšina všehojakoby ani nebylovšak vesmírného kolibříkanic nezastavíon víoni vímy vímeže jsou dnykdy se pít musí. .

Štěstí?

Přijmout štěstí. Nikdy mi nenapadlo, že i to se musí člověk učit. Myslel jsem si, že štěstí přijde a tím je všechno jasné. Štěstí je milion věcí, aby to mohlo být jen to jedno štěstí.

Co s tím?

co pak stou bolestí. sněčímco nejsme schopni uchopit do dlaníco nemůžeme položit do trávyco je tak šíleně vzdálené a přesto přímo vnásco sodpovědí, která nás trápí. co si počít sláskou, kterou nemůžeme předat. co si počít sami se sebou.

Erbenem už nikoho nevyděsíš

Všichni ti lidé sledovali z nebe padající předmět. Ten předmět byl člověk. „To se mu neotevřel padák. “„Co by tam jinak dělal.

pánové jen občas něco tuší

hravásenzibilní podívanáčástečka spodního prádlajako pihastojatá vodavětrem načechranáatmosférajedním slovem divnájako když se příliš dlouho čeká na popravujak se smrt hádá s katemkdo je v právu. usnul jsem v košipro useknuté hlavyjak chcete okrást dívku na nuda pláži. směšná historka v planetární soustavějejí oči se smálykrystaly věčnosti seděla pevně svým rozkrokem nad iluzí mého dechukdysi jsem také žilšpitl jsem do extáze.

Fakt?

“Vy jste tady novej. ” zeptala se mě stařena, která šla s nůší na trávu. Už dávno jsem neviděl takovou osobu. Osobu s nůší.

vím, jak to chodí...jen nevím kam...

ostrouhaná dětská říkankav němém dniplném tiché poštyseděla jsi v trávě jako číše vínaslaměný klobouk do čelana dlani cizí planetaobyvatelnávlhká od plodové vodyprsa ti zakrývaly laclesprška plavých vlasůbořila se ti do tělajá tam jen ležel zpitej jak štěněod nocia prostě jen nevím.

Svědek

„Jsou okamžiky, kdy mě ten život připadá hodně uhozenej,“ vykládal nad poklopem kanálu zarudlý muž, které mu co chvíli zvonil telefon, ale on ho vždy jen zamáčkl, aniž by se podíval kdo mu volá. Já byl jen svědek. „Pustil jsem si porno, protože jsem chtěl vidět nějaké brejlaté ženské. Mě se líbí brejlaté ženské.

podivné výsluní jednoho dne

Byl tam dort s březnovou osmičkou. Dort s úsměvem hrajícího klauna na klakson z drahého automobilu. Namočila do jeho úsměvu svoji temně hnědou bradavku. Klaun se pořád smál, aniž věděl proč.

Blízké setkání třetího druhu

„Já myslel, že vy jste zelený. “ „Kdo ti to napovídal. “ „U nás se prostě říká, že jste zelený a máte anténky. “ „Anténky.

mihlo se v zrcadle

Stála pod schody, co vedly někam do patra. Prohlížela si svoji tvář v zrcadle a nevšímala si mně. Chápal jsem to. Její tvář byla mnohem zajímavější než ta moje.

obtaženi křídou

Stalo se to na silnici blízko naší školy. Byl jsem starý asi jako ta holčička, která skončila pod koly nákladního auta. Stačil okamžik a život byl fuč. „To byla hrozná rána.

na nebi dál září hvězdy

Viděl jsem ženu, která jela nahá na kole. Nebyla nahá, ale já ji tak viděl. Kdybych měl kolo, tak bych jel za ní. V naší staré kůlně byla hromada kosterních pozůstatků po bicyklech.

věřit na horoskop?

jsi tak opentlená žádostivostí planoucím tvořenímFénixových fantazií v areálu špitálu visí reklama pohřební službyuhranut paklíčem svérázného pohledunamáčel plátky růží do jedukloboukem mával jako Cyranouž když ji potkal myslel na ránoloučení dlaní v obrazárnách časuten hrozící prst minulostiprávě vytažený z vagínypřijdou zas jiní.

když se ladí nástroje...

„Já jsem četl, že ve starých textech lze prý nalézt doklady toho, že primitivní lidé považovali jeskyně za místo svého původu. “ „Já hlavně nechápu proč je nazýváme primitivními,“ řekl varhaník, který si ladil hlasivky výčepní lihovinou, protože byl i vokalistou. „No nějak se jim říkat musí. “ „A co takhle lidi.

Cestou necestou

„Ono já jsem měl vždy trochu strach z toho pohřbu žehem. tedy jako, že bych se mohl probudit v té peci. já vím, že by to i tak vzalo rychlej konec, ale stejně. a tak si říkám, že není špatný umřít doma, kde nikdo není.

Syrová ekonomika

Přede mnou šly tři mladé dívky. Jedna z nich byla taková dost tlustá a vyprávěla, jak sfoukne tři chlapy za dvacet minut, a od každého má pětistovku, a někdy i jeden tisíc. „A co jsi si o tom myslela, když tě začal posílat tvůj chlap šlapat. “ ptala se jí druhá, co před sebou tlačila kočárek.

letní obrázek věřícího ateisty

Měla čtyřkilová prsa. Alespoň to sama říkala. Jinak to byla drobná blondýnka s pihami na nose. Naposledy jsem ji viděl, když jsem pil pivo na terase hospody ve Zbečně.

Svět vesnického pošťáka

Zastavil jsem se u Máši. Bydlí v nádražní vbudově, která mi připadá jako když je tam od stvoření světa, protože působí jako gotický hrad a zároveň hospodský záchodek. Přišla mi otevřít celá omačkaná a já myslel, že zavtipkujeme jako vždycky. „Umřel mi Ruda,“ odpověděla mi jedinou větou, která mě zpražila.

tři přání

Nakapal jsem si do oka trochu alkoholu. Nechci pít. Jen se nechci ztratit z dohledu svému osudu. Promýšlím jaká by měla být má tři přání, kdybych snad ulovil zlatou rybku.

bydlím v čísle popisném

„Kdo nebyl psem, tak nemůže vědět nic o životě,“ říkal můj pes, který se dožil šestnácti let. Takže byl po lidsku skoro plnoletý. Mohl být trestně stíhán. „No vono se každej domnívá, že ví o životě nejvíc právě on,“ říkám zdi mého bytu.

jsem z toho na větvi

Na co asi myslela Marie S. , když jsem ji tiskl za tanečním sálem ke zdi. Chichotala se a říkala ne. Ve škole seděla v lavici za mnou.

Molnárovo dědictví

„Já jsem usnul,“ upozornil se a vstal ze země. Spal v trávě, kde po něm zůstalo vyležené místo. Takový králičí pelíšek. Obtisk po atletické kouli.

vyhoření

na břehu slov se potápěl chlapík se sebevražednými sklonyzaručil se za jednu courunedala mu on ji byl za to vděčnejšeptá si dny na kšandy svých kalhotroztrpčen plíženímměsíčních fázíneschopen dodržet svá předsevzetípolapen svýmvlastním bytímtak rádby si odpočinul od oprátkykterá nad ním visí

odstřihuji kupóny znovuzrození

Měl jsem půjčeného obra a skleněnou paní. Seděli jsme všichni tři na větvi stromu v Ráji. Vedle jablek. Žádné jsme neochutnali.

bylo to jak hopsání v trávě

měla jsi na mysli sena přitom jsi říkala pravdupravda byla jak podzemní dráhaplná prchajících obyvatel městanevěděli nic o výpovědi vraha a přesto si činili alibiměla jsi na mysli sena já se mu smálnelži. jenom jsme si hráli chvíli na věčnosttaková verbální bezvýznamnostpohrdání sama sebounikdo znás nevěřiljen jsme TOMU chtěli věřit chvíli se nám to i dařilopak jsme stáli překvapeni na ostrově uprostřed mořeco budeme dělat. žít. zkusit to můžemeale teď už budeme oba dva mluvit jen pravduale co nám pak zbude.

Za noci létají světlušky

„Gaye nestvořil Stvořitel,“ poklepal mi na rameno majitel obchodu a výkladní skříně, kterou jsem před okamžikem rozbil, protože jsem měl žízeň. „A jak to může někdo vědět stakovou jistotou. ,“ řekl jsem sjeho lahví vruce. „V první knize Mojžíšově 1,27 čteme „Bůh stvořil člověka…, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil.

držet se svého příběhu

„Není důvod proč by musely děti dělat na hřišti takovej kravál. Můžou si přece hrát potichu,“ vykládala mi na ulici starší paní s malým pejskem, co nepřestával pisklavě ňafat. „Stejně jsou to spratkové, co to dělají schfálně a nakonec si někde něco píchaj mezi prsty na nohou, aby o tom nevěděli rodiče. To je hrozná generace.

když se tě dívka zeptá, jakej máš prstoklad

v keříchco už dávno nehořístopuji slité olověné kulkyna kříživ roztodivnou chvílise v pekle lidé smažíkdyž jsi se svléklazavřel jsem biblihltal jsem všechna tvá slovazatímco jsi umíralapořád tak živáprstové divadlonad stíny životasvatá prostotopolkla jsi boží semeno.

Neutečeš

Ty povídačky v leporelech dětství dávno shořely v kamnech za velkých mrazů. I svíce při nichž jsem četl knihy. Vytřepal jsem obsah jedné z nich. S písmenky vypadla poslední útrata z hospody.

Opravdu melou ty boží mlýny?

„Jestli chceš být astronaut, tak se musíš naučit přestat dýchat,“ řekla a já ji věřil. Možná to byl strach, který mě ztopořil. Kdykoliv mě mohla stáhnout do prostoru bez možnosti nádechu. A já se pak mohl zjevit až v období sněhových zvratků na smutném tajícím ledu.

přibylo plotů a jiných dějin

Proč je z té dívky bezdomovec. Já ji přece znal. Znal jsem její krásné bradavky, když seděla na proutěné židli, a na očích měla zátky od desetistupňového piva. Milovali jsme se, jen když jsme se měli rádi, jak psal ve své básni Obelisk, pan Kainar.

chirurgické rukavice obnažují polehčující okolnosti

POPLUJEME HUDBOU VESMÍRNÉ HARMONIE. Ale nejprve musíme přeparkovat náš volský potah. A taky se připojistíme pro možnost srážky s kosmickým gulášem. Vezmeme sebou kominíka na černé díry.

vojáci

„Byla to šílená věc. Prostě šílená věc. Hasiči vtrhli do jeho bytu a zjistili, že ten dým stoupá z hrnce na sporáku. A on pořád spal,“ smál se Rudla s puškou vedle své hlavy.

U dveří

„Přijďte později. “ řekl jsem veselému páru nositelů boha od dveří ke dveřím. „Zrovna masturbuji a nemám chuť se bavit o naději. “ „Tebe brzo najdou za plotem s nožem v zádech,“ řekl soused od naproti, který šel zadýchaný po schodech s cinkající taškou.

U výčepu stáli andělé

U výčepu stáli andělé. Notovali si neznámou melodii, jak už měli upito. Z kapes jim čouhaly seznamy lidí. „Ještě vyzkoušíme tu broskvovou vodku a půjdeme,“ řekl jeden z nich.

smířený

„Už nikdy nenapíšu ani řádku,“ truchlil autor neznámého svazku, jenž přečetlo sotva pár lidí. On sám si připadal jako úžasný spisovatel. Věřil, že opravdové dílo lidé bez toho pochopí až dlouho poté, co je napsáno. „Nakloním se ke zbytku světa a něco zašeptám.

nebezpečná úskalí věčnosti

„Jediný, co za něco stojí po válce je onen druh nadšení. Jenže to nevydrží a ke všemu je vždy snaha ho zneužít,“ zařval chlap od jednoho stolu. Vypadal, že se hodlá za svoje přesvědčení klidně i porvat. Zvedl se ze židle a přepadl přímo mezi tři duše zemřelých opilců, co neměli kam jinam jít.

zvláštní tóny

„S těma čtyřkama se přece nemohla stát jeptiškou. To by Jéžíš koukal, co to má za nevěstu. “ „Třeba by byl rád,“ řekl člověk, který měl dvě levé boty. „To vás ty boty vážně netlačí.

Padnoucí oblek na padnutí

Jaké to asi je spadnout mezi roztleskávačky. Americká krása. Tam je snad obsaženo ono Vonnegutovo: ZASTŘELTE MĚ DOKUD JSEM ŠŤASTNEJ. Kolikrát jsem nad tím přemýšlel.

Špatná krev musí pryč!

Rozřízli mi nohu, aby se z ní dostala zkažená krev. Proběhla mi bolest až do mozku, když chirurg zařízl skalpel do chodidla a začal ji vyškrabovat. „Mohl dostat otravu,“ říkal po straně mojí matce. Taktně nekomentoval smrad z cibule, do níž jsem měl nohu celou noc zabalenou, aby vytáhla horkost a bolest.

Střípek běžné existence

„To vám udělá dobře,“ tvrdil doktor. „Já se cítím dobře,“ řekl jsem. „To vám udělá dobře,“ opakoval lékař, a tak jsem skončil vlázních. Snad.

Láska má tolik tváří

"Právě jsem zjistila, že jsem lesba," sdělila mi dojička Marcela. "Jak se to stane. " "Pomiluješ se se ženou. " "To je ono," kývl jsem hlavou.

Sváteční slova

Papež se pěkně polekal, když trumpeta spustila uvítání. A to nezůstalo jen u jediné. Trumpety. „Víte ona to není žádná sranda chodit pořád v té bílé.

I sny jsou plné dilemat

V NOCI jsem byl těhotný. Nebylo to na mě ještě moc vidět. Ke všemu jsem byl v nějakém výkopu, kde jsem měl házet lopatou. V tom stavu se mi dělat nechtělo.

Jak se splyne s prostředím

Bosá holka si otřela brejle a zamířila směrem k nám. Přemýšlel jsem o jejích vaječnících. „Doktore. Potřebuju založit,“ řekla kamarádovi, kterému již roky říkáme doktor M.

na bleším trhu vlastních odpovědí

Vždycky je bezvadné, když rodiče hodí na smrtelné posteli na děti to, co měli zařídit sami. Proto se asi lidi lifrují na svůj konec do nemocnice. Jak jinak prošvihnout jejich poslední přání. Obličej zůstane viset jako kaňka na pomníku a je šmytec.

Nelze žít bez placení

Díváš se osobně. Mlčenlivě. V kristuskách od čokolády touláš se temným lesem. K ránu si otvíráš klíčem řeku.

Klíčem k osamělosti není samota

Vyrazil jsem mezi stromy, které měly obnažené kořeny. Tam jsem zahlédl smutnou nahou dívku. Vypadala, že pláče, ale mohl to být jen klam. Nechtěl jsem ji rušit.

bylo nebylo

Pobíhám z místa na místo proměněn v králíka. Co by samozvanec celibátu jsem lehce zmaten přítomností králičích pudů. Skočit sem a skočit tam. Přežvýknout něco jetele a pokračovat.

motiv je často velmi nejasný

Nikdy jsem nepředpokládal, že se trefím. Jen se mi líbilo to vzrušení, protože v každém muži je ukryt lovec. A taky blb. To už si prostě neseme sebou.

všemožné kapsy civilizace

„Nemůžete jen tak nahlásit cikána, že vás vokrad. Není to rozumný. “ A tohle ti řeknou policajti. Z toho rasismu vykvetlo něco, co je jen strašně blbě pochopitelný.

Přirozený výběr?

Holky, co nemají doma vdolky, jsou na nic. Chlap pak nemá na výběr. Anebo jo. "Nejsem nadrženej.

Na poště

„Zase nás byla navštívit,“ řekla na poště paní zvýboru. „A co bylo. “ ptala se paní od přepážky. „Zastavila se jen mezi dveřmi, aby nám vysvětlila krevní skupiny.

půjdeme spolu do Betléma

„V Evropě je mír už hrozně dlouho. Nikdy tady tak dlouho nebyl. Lidem to leze na nervy. Pak se div, že jdou bojovat za islám.

Inzerát na bubeníka

všechny ty iluze co jsem nashromáždil měl bych tančit kolem TOHO všehojenže není tu nikdo kdo by bubnoval.

svět se jen na chvíli odehrává v přítomnosti

Jel jsem domů autobusem. Vpolích u silnice byla spousta rakví. Byli jsme upozorněni řidičem, že se tady natáčí válečný film, ale stejně to bolelo. Německých uniforem tam bylo tolik, že měl člověk chuť sklouznout ze sedadla dolů na podlahu.

kuličky

Vzpomínal jsem na hliněné kuličky. Jak jsem je rozděloval podle barev. Aniž jsem si byl vědom rasistického počínání. Zapomněl jsem kuličky na dešti.

klaunova zpověď

„Ten potrat byl jeho návrh. “„Nechtělo se mi jít na potrat, ale taky jsem nechtěla mít dítě. S ním. Nevěděla jsem co dělat,“ řekla Mariana vkostýmu klauna.

(osvětimské pastorále)

„Nečtu Hemingwaye, protože je to žvanil,“ práskl o stůl kartou muž, který byl tak všední a nevýrazný, že kdyby v ruce nedržel karty, tak by byl neviditelný. Tajné přání všech pedofilů. Snad i proto měl na krku uvázaný šátek jako Ferda mravenec. „Kdo to kdy slyšel, aby si rybář nechal sežrat rybu.

odtáhni tu záclonu!

Pořád za nás někdo rozhoduje. Když jsme mladí, tak ti staří. A když jsme staří, tak ti mladí. Litanie nás všech, co jsme si neurvali svůj díl.

Baňatá banalita

„Já vám říkám, že ve filmovém umění mají šanci přežít jenom banální filmy, protože ty jsou jediný pravdivý,“ řekl chlápek a dlouze se nadechl. „Já už se teď dívám jenom na banální filmy, protože ty jediný jsou užitečný, protože nám dávají šanci. “ „Jsou to jenom bláboly,“ řekl druhý chlap. „Vy byste nechtěl, aby byl svět lepší.

Všichni se otočí a dají ruce na zeď!

o půlnoci jsem již krásně spal, když mě vzbudila válka. Nejspíš za to může Roger Waters. V balíčku od Fedexu jsem dostal nafukovací jeptišku se všemi těmi otvory.

měl by si vypláchnout hubu mejdlem

Trocha napětí při každém zaklepání na dveře. Není to dobyvatel. Jaký je rozdíl mezi dnem a snem. Chlápek na káře v koutě náměstí, co vypadá jak sbitý vor trosečníka.

kdo to má zametat?

obrázek z květin dávno seschlýchbuližník na kraji cestyjsou Ti co tu stále budouodborník v noční košilisemtexem zahušťuje houbovou polévkujsou Ti co nikdy nepřestanouplyšový medvídek propadl do tmavého sklepazasypán svými vidinamijsou Ti co tady nezůstanou. a snad ani nikdy nebyli.

Čarovné cestičky otázek

Jak dlouho ještě bude trvat než sníme a vypijeme Krista. Nestalo se tomu již tak. Někteří fyzici tvrdí, že energie nemůže zmizet ani v černé díře. Jenom to tak vypadá, že zmizela, aby se objevila na druhém konci černé díry, která je na druhé straně bílou dírou.

patami k výbuchu

artefaktatomový hřib vidím v něm kolibříka sajícího nektar z lidských dušíhlušinu hlubokých očí Rasputinakdo by zval kata na večeři. ještě tak na obědale na noc. sejdeme se v polévkové lžíci otrhaní a zbití úlovek jeden pro druhéhov kajutě archy Noemovyvarovat člověka. to nestačí musíte ho vyděsit.

Kafka

V NOCI jsem jel do Prahy. Na nádraží se kolem motala mladinká cikánka s černým copem a tělem, co již mohlo být ženou. „Mohla bych jet s váma. ” zeptala se mě.

jeden zapisoval, co říkal druhý

„Jak se Kristus dostal ze všech těch prostěradel, když vstal z mrtvých. Je Turínské plátno jedno z těch prostěradel. “„Proč ne, ale když nejsou svědci,“ prohlásil věcně muž s aktovkou. „Se svědkama je vždycky problém.

co na Marsu?

Starý muž si již poněkolikáté utírá čelo. Kope hrob a zároveň svým jazykem rejdí v mezinoží černých punčoch. Je všemu blíž v té dálce, kdy se mu pod jazykem nenadouvá hostie. „.

hřbitovní kytice

„Podívám se na to zblízka,“ řekne doktor medicíny, čtenář Karla Jaromíra, a přeleze hřbitovní zeď. Všude se válí svatební košile. Přítomnost v koitu s minulostí. „Svět se tak málo mění,“ říká bílým myškám tančících na mramoru hrobu.

nepřítel se nedá jen tak polapit

zvykneš si na nemocjak na neuklizený pokojkdyž si do očí nevidíšpřeříznutá oční bulvaz filmu Luise Buňuelami ještě pořád děsíměl ji na svědomí i pan Dalipřerostlé dítě surrealismuten našeptávač z rozteklých hodinskládat účty. raději skládat uhlíčertům do sklepení.

osvíceni atomovým hřibem

zbytky obědů a večeřízbytky letco sunou se smrti blížtancují listy na stromech
operní diva boří substance vzdušných cestto kněz si vykračujepřes pouliční kresby dětíi když jsou to andělékdy už konečně dospěješ. o co jde. ty věty setřely moje otiskyprávě jsme vyslechlico by se mohlo stát kdyby.

matoucí

Jak jste přišel k té posmrtné masce.
Já ani nevím. Někdo mě povalil a už jsem ji měl.
A proč ji pořád nosíte.

i sníh nakonec roztaje

Zatřepali s dívenkou, co byla jako panenka s pravými slzami.
Všude na ní byly vidět stopy.
Kdekdo si s ní hrál.
Potřebovali slyšet její pláč.

Milostná rozprava