1802 - Vítězná próza únor 2018

 

Svátek "milenců"

 

Hodiny na věži kostela odbily druhou. Vláďa stál u okna. Úplněk  zimní noci fascinoval nejednoho poetického ducha. Verše Oféliiny se draly na jazyk samy od sebe. Netušil, že si je ještě pamatuje. Vždyť neví, co měli dnes k obědu!

 

Zítra je svátek milenců.

Hned brzy ráno vstanu

spatříš mne první u okna,

tím, co sis přál, se stanu.

 

Tiše dorecitoval, jen tak pro sebe, a pro zvláštní krásu té chvíle. Okno bylo na chodbě: spolubydlící chrápal, a měsíc v úplňku odedávna nepřeje spánku citlivých lidí. Což se o hromotluckém sousedovi na pokoji nedalo říci.

Tentokrát neviní z bdění měsíční fáze.  Potřeboval si v klidu cosi spočítat, ale ne ovečky. Kolik je to let? Došel k neskutečnému číslu -  třicet osm! A jestli ne, tak se z toho nestřílí, rok sem, rok tam. Zdá se nemožné, že se zase potkali…a kdyby mu tehdy někdo řekl, kde to bude, nevěřil by. Mládí nechce slyšet o tom, že také zestárne.

Tehdy, před osmatřiceti lety, platonicky zbožňoval herečku Inku Karasovou v hlavní ženské roli Hamleta v krajském divadle. Skládal, mimo jinou práci, také scénickou hudbu. Bylo samozřejmé, že se zúčastní premiéry.

Inka, představitelka Ofélie, se vznášela v bílé říze kostýmu bosými chodidly po pódiu. Obličej tak plný odevzdání a touhy, nakonec i šílenství, že citlivý divák, a tím Vláďa jako muzikant byl, málem přišel o rozum spolu s ní. Jistě by se na tuto roli v souboru nalezla mladší herečka, ale nikdo by nebyl tak dobrý jako Inka.

Čekal té noci u zadního vchodu divadla, až půjde ze šatny.Věděl, že Inka s ostatními do klubu nechodívá.  Srdce měl až v krku, kdykoli zaslechl klapot podpatků.

Konečně. Pozdravil.

„Dovolíte, Inko, abych vás doprovodil?“

Jediným zpytavým pohledem přejela odzhora dolů toho vysokého hubeného muže, a jemu připadalo, že se mu trochu vysmívá. Chopila se nabídnutého rámě a sladila krok. Vadilo by mu legrační cupitání a chování diblíka. Vedle sebe měl dámu s pružným dlouhým krokem, jednu z nejkrásnějších, kterou znal.

Šli starým městem k domu, v němž bydlela.

Cestou povšechně shrnul úspěch představení. Nechtěl vypadat jako lichotník, i tak si jistě všimla obdivných pohledů, ačkoliv dávno uvykla zájmu mužů.

Mluvil raději o své práci. Naslouchala, občas něco podotkla. Hudba jí jako herečce byla blízká. Před vraty historického domu Ince políbil hřbet ruky. Hluboko skloněnou hlavou maskoval zklamání z toho, že od ženy nepřišlo pozvání, ve které doufal. Přece, přece jen – Inka stoupla na špičky a políbila ho. Jediný polibek. Kdyby jich byly stovky, dalo by se zapomenout, ale na ten jeden nikdy.

Čekal v ulici, dokud se nerozsvítilo její okno. Horečně rekapituloval jako  každý muž úspěšnost svého počínání.

Pokora, touha, odevzdání? Už mu připadala jen krásná a sebevědomá. Má příliš málo odvahy na to, aby si s ní něco skutečně začal.

O něco později rozsvítil v předsíni dvoupokojového bytu.  Obrovské zrcadlo, které kdysi s manželkou koupili ve starožitnictví, už se nedalo důkladně vyleštit, matnost skla způsobilo stáří. Po emigraci manželky a dcerky se z velkého bytu přestěhoval do menšího, ale zrcadlo si vzal s sebou.

Zkoumavě na sebe pohlédl, a začal se usmívat. Pochopil, proč si ho Inka významně změřila pohledem, než se uvolila zavěsit na loket v plášti. Když Vláďu před divadlem roztřásla zima, zapnul si kabát, ale už shora dával knoflíky o jednu dírku níž. Ten nejprve málo patrný rozdíl vypadal někde u kolen dost komicky!

Potom ho někdo má brát vážně.

 

Uplynula desetiletí…

Ať se ostatní posmívají, že je zapomnětlivý. Dnešní ráno mu utkví snad napořád, takové věci se nepřihodí každý den. Dnešní ráno je důvodem k tomu, že teď stojí na chodbě a znovu si jeho události pouští v hlavě jako film.

Hned po snídani se sebral a odešel na pravidelnou procházku. Hůl zůstala na pokoji, a nechtěl se vracet, tak jen obešel rybník na návsi. Před hlavní bránu domova důchodců přijel taxík. Vystoupila nějaká žena v elegantním plášti.  S pomocí řidiče vyložila pár kufrů a klícku s papouškem.

Vladimír  přidal do kroku. Kdy naposledy se k nim do Jelenky stěhovala madam v lodičkách? To si nenechá ujít.

Naštěstí dnes nemá tu hůlku, aby nemyslela, že je nějaký chromajzl.

Otevřel dokořán dveře se slovy:

„Tudy, prosím.“ Dáma v plášti s pravou kožešinkou kolem krku se na něj zpříma podívala a vystřihla výstavní úsměv.

Vtom mu to došlo:

„Paní Inko, jste to vy?“ Nechal dveře dveřmi a hrnul se k ní s napřaženou pravicí. V poslední chvíli pochopil, že ze své noblesy neslevila, a jemným náznakem políbil hřbet její ruky.

„Jsem Vladimír Zvonař, skladatel, a známe se z divadla, tedy, znávali jsme se…“ Pohlédla na něj. Nic. Nepoznala ho. V tu chvíli si připadal jako tehdy. Nedůležitý muž, jakých mohla mít desítky. Muž se špatně zapnutým knoflíkem.

„Nesmírně mne těší, že v této budově nacházím spřízněné, umělecky založené klienty. Časem secvičíme nějaké představení.

Byl byste, Vladimíre, tak laskav, a vzal klec s Lorinkou? Opatrně, prosím, o-pa-tr-ně! Děkuji, příteli.“

V jedné ruce nesl kufr, ve druhé klícku. Neměl srdce říci nové obyvatelce, že veškerá zvířata jsou v Jelence zakázána.

Ředitelka Domova jim přicházela vstříc.

---