Až se hyena rozchechtá

Když Emil H. rázuje náměstím v Kyjově, nebe se už nějakou dobu bortí a zasypává centrum města sněhem. Muž ukrývající se pod kabátem, mohutnou šálou a čepicí má před sebou radnici s věží snažící se svou špicí dotknout těžkých mraků. Zářící hodiny tam někde nahoře ukazují něco kolem desáté večer.

 

Musel vypadnout. Musel zmizet. Zmizet z toho bytu, kde se teď všichni smějí přitroublým vtipům a pohupují se do rytmu přitroublé hudby. Pije se tam pivo. A víno. A kořalka. A taky trochu kafe, co se míchá s mlékem, zatímco rum stojí opodál bez zájemce o dočasnou péči.

 

Oslava narozenin.

 

Měl by se bavit. Jasně, že by se měl bavit. Ví to.

 

Jenže pak se zachechtá ta hyena, co se mu ukrývá někde po žebry a co čeká, až si bude moci zase kousnout tak, že se na chvíli zachechtají oba. Na chvíli. A až hyena zmizí, zůstane po ní jen mozek obalený v hadru utkaném z výčitek. Nenávidí ji, ale stejně bez ní nemůže být. Protože když hyenu pustí z toho místa někde po žebrem, ona zažene všechny ty obrazy. Ty vzpomínky na minulé životy. Ty prožitky, co kreslí jizvy v duši. Jenomže hyena chce pomalu pustit, i když obrazy spí.

 

A tak z oslavy musel odejít. Ten chechot už se nedal vydržet.

 

Emil H. se na náměstí zastaví u zaparkovaných aut, rozepne kabát a ve vnitřní kapse nahmatá cigára. Chlad mu pronikne k tělu. Poslední dvě. Jedno si strčí mezi rty a rozžhaví jeho konec. Kolem projde navoněný páreček. V oblaku cigaretových zplodin Emil H. vidí, jak dvojice kráčí ke kulturnímu domu vyplňujícímu roh náměstí. Z místa zní hudba. Nezvyklý povyk a hloučky elegantně oděných lidí pokuřujících před vchodem napovídají cosi o plese, co se snaží připomenout dobu před druhými světovými jatkami.

 

Emil H. ví, že nemůže domů. Že by se chechtání hyeny změnilo v kakofonii odrážející se od zdí jeho bytu. A taky ví, že se v každé takové chvíli ten byt smrští do velikosti myší nory.

 

Potáhne a cigáro hodí sněhu. Pak vykročí ve stopách navoněných.

 

Když se před ním rozevřou dveře restaurace sídlící v přízemí, hosté sedící u nejbližších stolů k němu vrhnou pohled říkající, aby okamžitě zajel dovnitř.

 

„Táhne sem,“ pohodí hlavou kolemjdoucí servírka s půllitry nesoucími na tácu a se zadkem ukrytým za černou minisukní.

 

Emil si sedne na barovou židli. Objedná si pivo, ale když sleduje, jak je ona servírka čepuje, přechází ho chuť. Na pivo i zadek v sukni. Copak tady, do prdele, nikdo neumí načepovat pivo, jak se má? Proč všechny ty na metr roztočené kapáky vznikající natolikrát, kolikrát to ve sklenici klesající pěna dovolí? Proč? Proč! Proč ho to sere více, než by mělo?

 

Protože to v něm vře, protože si to nasrání potřebuje zdůvodnit a protože se vedle postavil ten mladík. Emil H. si ho všiml jen koutkem oka. Všiml si jeho dobové uniformy, do které se ten cucák kvůli dnešnímu plesu oblékl. Všiml si jeho světlých vlasů zčesaných dozadu. Všiml těch výložek. Všiml si těch dvou blesků. Těch dvou čtverek. Těch dvou esek. Emil si mladíka prohlédne více. Na chvíli si vzájemně zírají do tváří.

 

Obrazy s jasnými obrysy.

 

Obrazy táhnoucí Emila na jatka.

 

Obrazy ukazující takové mladíky rozemleté na kaši v bunkrech, kam o něco dříve vletěl granát.

 

Obrazy, jejich matek, žen, bratrů a otců.

 

Obrazy ukazující utrpení, co se už nikdy nemá opakovat.

 

Obrazy, co jsou Emilovou kletbou.

 

Obrazy, co potřebují okamžitě zahnat.

 

Obrazy, na které platí jen chechtání hyeny.

 

Obrazy, co Emila lámou v páteři. Co už ho zlomily. Protože si nelže. Protože věděl, že se to stane. Věděl to od chvíle, co si návštěvníků všiml, když kouřil na parkovišti. Už tehdy chtěl tlak pod žebrem uvolnit.

 

Zaplatí. Projde kolem mladíka i jeho kameraden u nedalekého stolu a zapadne na záchod. Vytáhne psaníčko s cynickým nápisem first aid. Po chvíli už natahuje stříkačku. Pak se hyena rozchechtá tak, že všechny obrazy mizejí. A někde hluboko už nitro tká ten nejtrýznivější hadr, jaký si jen Emil H. dokáže ve své mysli představit.

---