VŠICHNI RÁDI STÁRNEME KDYŽ JE NÁM SEDM, NEBO SEDMNÁCT

VŠICHNI RÁDI STÁRNEME KDYŽ JE NÁM SEDM, NEBO SEDMNÁCT

Inspirace je jasná…

Na dětství máme jen útržkovité vzpomínky… a tak už ani nevím, jestli jsem se... jestli se někdo upomene na to, zda se těšil do školy. V první třídě jsme s úctou vzhlíželi ke starším spolužákům a těšili, až budeme druháci… třeťáci… sedmáci… v devítce, až vypadneme ze školy. Obdobné to bylo na dalších stupních vzdělávání a vrcholilo to touhou už mít pokoj od učení a začít vydělávat peníze…

Představa byla možná ani ne tak o penězích, jako takových, ale o jisté svobodě, kterou domněle ty peníze zajišťují… Ani nás nenapadlo, že s vyděláváním peněz je spojena velká skupina povinností, proti nimž byly školní starosti doslova dětskou hrou. Byly, byly… ale: věděli jsme předem, že i zítra budou stejné a že je budeme muset řešit - ale výhoda byla, že jsme věděli jak…

Považovali jsme tyhle starosti za ohlupující a nedůstojné, za jejichž řešení není mnoho PENĚZ… a toužili jsme po místě, kde nebudou přízemní starosti a PENÍZE a možnosti větší.  To překvapení, když jsme zjistili třeba jako vedoucí větších celků, že přízemní starosti vystřídaly nevšední, o jejichž řešení jsme nevěděli skoro nic.  Kde byla sladká doba, kdy jsme s přízemními starostmi praštili ve tři hodiny odpoledne a byli sami sebou? Vracívali jsme se domů v pět a někdy i v deset večer, strávili spoustu dní na služebních cestách a začali si říkat: už to těch deset, devět, osm, sedm… dva roky vydržím a pak… holaj solaj…

Co - pak?

Zvláštní pocit v důchodu – pocit úlevy - trval jen krátce. Najednou jsme zjistili, že nám schází ty železné okovy povinností a odpovědností, že nějaké koníčky to řeší jen částečně a nebo vůbec ne, že nás nikdo až tak velmi nepostrádá, protože i mladší generace vesměs stejně prožívala svou pouť životem… Jen tun bylo víc, čas se krátil, lopaty vystřídaly nakladače, vozíky s potahem auta a kamiony, logaritmická pravítka vystřídaly mechanické kalkulátory a ty pak kalkulačky a počítače. Na služební cestu nebyl třeba týden, ale dík dálnicím a rychlým autům jen dva dny a později – letadly – se to dalo stihnout i do Paříže a zpět za jediný den a ještě podepsat večer denní uzávěrku…

Na konci penze jsme nemohli čekat nic dobrého… na co se tedy upnout?

Začali jsme naprosto nesmyslně a marně toužit po tom – být mladí... velmi mladí - a to třeba i za tu cenu, že zas budeme toužit po postupech… jakoby nás na té opakované cestě nečekal lautr stejný konec…

Do …! no - do frasa...

------------

No taaak…