Prostorem bloudí bytost

Z pozdního odpoledne se pomalu stává večer a periferie se pomalu rozsvěcí. Fráňa občas chodil pozorovat západ slunce na střechu trafostanice, ale poslední dobou bylo štěstí, když na popelavém nebi sem tam zahlédl narudlou šmouhu. Nebe jakoby někdo rozmazal houbou, co s ní ještě ráno leštil auto. Fráňa byl jeden z mnoha, který tady přežíval. Na kraji velkoměsta přespával u známých, v krabicích z kartónu a vlastně kdekoli, kde ho nevyhodili.

Dnes mu byla obzvlášť zima. Cestou od trafa se brodil spadaným listím a tenhle náhlý podzim mu přidělal první vrásky na kdysi čisté a hýčkané tváři. Ve svých devatenácti, zdál se na pět a třicet, čtyřicet. Jeho vyhublá, menší postava bloudila městem jako stín. Panelové domy, které nyní míjel, Fráňu děsily. Připadalo mu, že to na něj město cenní zuby. Zrychlil, k nejbližší lampě, kde se zastavil a pozoroval mráček mušek a komárů, jak kolem ni zmateně poletují.

,,Františku,\" vzbudil ho ženský hlas. Vstal ze země a opřel se o lampu. Jakmile protřel oči a zaostřil, poznal Irenu. ,,To už je zase ráno?\" zeptal se jí místo pozdravu. ,,Myslela jsem, že už jsi na tom líp a najdu tě spát na chodníku,\" řekla mu trochu vyčítavě, ale starostlivě. ,,Bál sem se stínu,\" rozkašlal se Fráňa. ,,Poď se mnou uvařim ti čaj a něco k jídlu. Seš hubenej,\" řekla překvapivě mile. ,,Tebe by nechtěli ani na orgány,\" dodala žertem, ale to už kráčeli, courali se k tramvaji.

Irena byla, na dívku celkem vysoká, pětadvacetiletá prodavačka v nákupním středisku. Své krátké tmavé vlasy pečlivě udržovala. Když si ji Fráňa v tramvaji prohlížel, přišla mu příliš krásná na to, aby se o něj zajímala. ,, Fando ty jsi smolař,\" řekla a na tvář ji naskočil pobavený výraz. Fráňa se ani nemusel ohlížet a věděl, že nastoupili revizoři. ,,Jsem to, ale kurva smolař. Beznadějnej případ,\" řekl s humorem mu vlastním, který jen dokazoval, že naděje v něm žije víc než kdy jindy. Tramvaj zastavila. ,,Zavolám policii,\" křičela Irena na revizory, když Fráňu kopali na chodníku. ,,Jen zavolej ty krávo. Oni si taky rádi kopnou,\" odpověděl ji upocený, tlustý chlapík s ledvinkou. Tramvaj odjela. Fráňa se sbíral z chodníku a Irena mu otírala krev papírovým kapesníkem. ,,Je to už jenom kousek. To dojdem,\" snažila se Fráňu povzbudit. Lítost ji zkapalněla v koutku oka. Viděla jak si z něj společnost dělá rohožku a příšerně ji to tlačilo na prsou.

Irena jako jediná Fráňova známá nebydlela na sídlišti. Tenhle podnájem byl ve vilové čtvrti se spoustou keřů, živých plotů a již úplně nahých jabloní, co lemovaly cestu. Bydlela hned v přízemí secesní vily s oloupanou omítkou. Byt byl akorát jedna místnost a záchod s koupelnou, ale měla tam všechno potřebné. Bylo tam útulno a příjemně teplo. Fráňa si sednul na rozkládací gauč a pustil televizi. Irena mu dala studený obklad na potlučenou hlavu a pustila se do vaření. ,,Jak si skončil na ulici?\" pronesla mezi řečí. V tom mu před očima prolítla spousta obrazů: krásní motýli, vyholená hlava, oběšený pes, plačící matka, hořící dům, nelidské symboly nacismu, bratr ležící pod okny paneláku.. ,,Slintal jsem v divadle,\" překvapil ji a dřív než se stihla ptát dál:,, Můžu se vykoupat?\"

...

Ve vaně ze sebe Fráňa smyl dobrých deset, patnáct let. Irena zírala na tu proměnu a na chvíli zůstala stát jako opařená. ,,Ráno ti půčím nějaký prachy a koupíš si něco na sebe, ať ti tohle můžu vyprat,\" uvedla ho do rozpaků, ale už nebyl tolik hrdý, aby odmítal peníze:,,Slibuju vrátím..\" Oba věděli, že nevrátí. ,,Jak dlouho se zdržíš?,\" zeptala se ho jakoby byl příbuzným, co po letech přijel na návštěvu a pokračovala:,,Den? Dva? Celej život?\",,Celej život může bejt tisíckrát kratší, než jeden den. Rád bych tu zůstal než ti to bude na obtíž,\" řekl a věděl, že ho jen tak nevyhodí. Najedli se a šli spát. Ona si rozložila gauč a on spacák na zem. Po dlouhé době zase konfortní pelech.

Irenu vzbudil výkřik. Rozsvítila. Fráňa klečí uprostřed pokoje, drží se za hlavu:,,ZKURVENEJ ŽIVOT!!!\" – křičí. Uvědomil si, že se rozsvítilo:,,vzbudil jsem tě?\" Přikývla, že ano. ,,Promiň. Nechtěl jsem.\" ,,Co se děje?” ptala se ještě rozespalá. Fráňa nic neříkal. Kvapně sbalil těch několik věcí, které mu dávali dojem, že ještě něco vlastní a zmizel. Zaklaply dveře. Irena na ně ještě chvíli zírala, pak se vrátila do postele a snažila se usnout. Přemýšlela, co Fráňu vyhnalo ven. Nechtěla si to připustit, ale za tu chvíli, co s ním byla si ho příliš zamilovala. Nevědomky se jí v hlavě rodily plány do budoucna, kde se Fráňa objevoval častěji, než ho mohla potkat na chodníku. Najednou jakoby na ni padal strop. Jakoby ji stěny lisovaly. Takovou cítila úzkost, že ho nechala jen tak jít. Dnes už by stejně neusnula. Vstala, aby si uvařila čaj, ale její kroky směřovali ke dveřím. Tam ji táhlo srdce.

Mířila na sídliště. Procházela ulicemi. Těm několika lidem, co potkala, se dívala do očí a jen málokdo je nesklopil. Jakoby cítili vinu za stav společnosti. Za Fráňu. Už se téměř rozednívalo, když Irena únavou usnula v srdci sídliště – ohromné betonové roury ji poskytly střechu nad hlavou a páchnoucí stoka pocit bezpečí.

Fráňa mířil na sídliště. Příšerně se styděl za svůj způsob existence. Nedokázal se stát pijavicí na životě Ireny. Nedokázal uvěřit tomu, že by mohl dostat další šanci a tomuhle pokušení ani nechtěl podlehnout. Chvíli seděl na střeše trafostanice a trápil se tím, že odešel bez vysvětlení, i když představa, že by o něj Irena měla strach mu přišla absurdní a dokonce se jí i potichu zasmál.

…

Nad sídlištěm vyšlo slunce. Před samoobsluhou fronta. Za samoobsluhou banda děcek kouřících marihuanu. Irena by je určitě potkala, kdyby šla do práce.. ,,Hej??! Frank, kde se tu bereš? Dej si s náma peha skankovýho,” nabízel zarostlý mladík Fráňovi. ,,Ale jo, rád si dám..”

Fráňa, plný kouře, pozoroval bandičku. Monolog onoho zarostlého se k němu nesl z ohromné dálky. Kdesi hrál saxofon. Kdesi žvatlalo dítě. ,,Už půjdu. Díky. Mějte se,” rozloučil se a vykročil vstříc městu. Komíny se jak bárky na moři houpají v rytmu městského industriálu. Všechno tvořeno podivným, jakoby měkkým materiálem Fráňu vsakovalo. Směje se. Sleduje se ze shora a připadá si jako ta poslední, téměř nehybná loutka. V dálce vidí Irenu. Rozběhne se. Volá. Křičí. Ohromné haló vzbudilo i tu poslední částečku hmoty. ,,Ireno, sakra… Promiň!!?!” řekl s pokorou mu vlastní. Otočila se: ,, Já se, ale nejmenuji Irena” ,, Promiňte, spletl jsem se.” Všichni se dívají. Komíny houpají. Země se točí. Tma.

,,Vstávejte, tak vstávejte,” klepe s ním policista. Otevře oči. Mračna jak stáda koní divoce ubíhají nad hlavou. ,,Kolik je hodin? Cítíte jak čas teče prostorem? Cítíte jak příběhy, co se měli udát, zůstali ležet na ulici? Cítíte tu umělost? Pokud je umělost naše přirozenost, pak je přirozené psát umělé, líbivé verše? Umělou hudbu? Nejste náhodou, ten umělý člověk?” ,,Ne. Strážce zákona,\" řekl hrdě policista a pokračoval:,, Jste v pořádku?\" ,,Jo,\" odvětil Fráňa a vstal ze země. ,,Tak to můžete jít se mnou!\" ,,Kam?\"

U výslechu:

Jak se jmenujete? - Nevim, je to důležitý? - Je!! Zkuste si vzpomenout... - já vážně nevim.. Robert? - Tak hele mladej, prdel si dělej z plastelýny, ne z nás! Jak se jmenuješ? - My si tykáme, starej? - Pěstí nechceš? - Ale jo dám si.. a pak tě zažaluju za napadání svědka - Zapište, že svědek odmítá spolupracovat.. - Mohl bych si zavolat? - Za dveřma je automat - Aha díky a neměl byste nějaký drobný? - Tak najednou jestli byste neměl. Mám. Myslím to s tebou dobře. Zkus trochu spolupracovat. O nic nejde. Jsi svědek. Zatim. - Svědkem čeho? Svědkem světa? - No jestli ne nakonec světcem. Na a volej. ..

,,Haló, \" ozval se ženský hlas.. ,,Tady, Franta.. Promiň za včera. Nemůžu dlouho mluvit. Potřeboval bych právníka. Nebo alespoň tvoje dobrý srdce. Ireno, prosím. Odpusť a díky. Díky mnohokrát za to, cos mi nabídla. Co jsem lehkomyslně zahodil. Nebudu se zlobit, vážně ne, když se na mě vykašleš. Rád bych tě viděl,\" říkal Franta vzrušeně. Málem jedním dechem. V duchu si rozmýšlel co říci, ale její hlas mu příliš rozbušil srdce na to, aby slyšel ten svůj vnitřní. ,,A kde jsi?\"

,,Za chvíli je tu můj právník, \" říkal Fráňa policistovi, zatímco místností ještě doznívalo klapnutí sluchátka. Takové bylo ticho. Takové neúplné, hučivé, přesto však naprosto nehlučné. Napínavé. Ticho před bouří. Svět se bouřil a Fráňa mu byl hromosvodem. Neví, co provedl. Nevědí to ani oni, co jsou na druhé straně, místnosti, stolu, přesto na jedné lodi. Vzali si právo, co jsme jim nabídli. Právo uzemnit naši spoutanou svobodu. Naprosto a úplně.

Když přišla Irena s právníkem, seděl kapitán Jistota v pohodlném křesle za stolem. Poručík Pohodlný měl své místo jisté, a tak bylo celkem překvapivé, že nervózně přešlapoval u okna. ,,Vypadáte jako manželé..” pronesl Fráňa žertem a praštil jím do ticha. ,,Svoje invektivy si nechejte pro kamarády. Tady jste na policii,” odpověděl Jistota. ,,Tak už se mě na něco ptejte,” rozčílil se Fráňa. ,,Držíme Vás tady, protože jsme prodlouženou rukou osudu. To on nám napověděl, že tě máme sebrat,” vložil se do toho Pohodlný. ,,Čím déle byste se s Irenou hledali, tím menší by byla šance, že byste našli svoje společné srdce,” navázal Jistota. ,,Teď můžete jít..”

Fráňa s Irenou šli bez hlesu. Tušili se periferním pohledem. U cesty postávali břízy, se svými hnědými až fialovými vlasy, které se rozcuchané nechali propíjet podzimním světlem. V dálce zdvižený prst panelů. Tu a tam spadla mladá vločka. ,,Nemáš někdy chuť udělat něco šílenýho.. víš, co se nemá?” otočila se na něj Irena. ,,Co třeba? Svlíknout se do naha, a běhat po náměstí? Nemám.. ” řekl Fráňa otráveně. ,,Ty jsi hrozně náladovej,” pronesla vzduchem zrovna, když procházeli kolem zříceniny starého domu. ,,Nepodíváme se tam?” navrhl na usmířenou.

Vrzli dveře. Místností se rozlilo jemné světlo. Stěny, probuzené k životu, začali dýchat. Irenin stín se dotýkal schodiště zabaleného v pavučinách. V rozích číhalo tajemno. ,,Jdeme nahoru?” zeptala se. Přikývl na znamení souhlasu. O patro výš. Ťukaly kapky vody. Kap. Kap. Rozbíjelo po vteřinách ticho. Kap. Kap. Neslo se to vzduchem. Prošli malou místností, aby vstoupili do obrovské a na konci této téměř haly plakal strop. Ten strop má rýmu, že takhle odkapává, pomyslel si Fráňa. ,,To kapání mě děsí, ” řekl. ,,I mě, ” potvrdila. Náhle zdmi projel ostrý zvuk. ,,Co to bylo?” řekla. ,,Nevím. Půjdeme,” řekl Fráňa s hraným strachem, který však opravdu cítil. ,,Ještě je tu jedno patro..” odmítla návrh. Ve třetím patře už téměř neslyšeli ono kapání. Zase malá a rozlehlá místnost. ,,Podívej,” řekla se zaujetím, se zvědavostí a s něčím v hlase, co Fráňu moc přitahovalo. V rohu kupa hadrů. Celá stěna, za velikou louží vody, byla popsána rudou barvou. Zděsili se. Příliš to připomínalo krev.

Svoji duši

dal jsem těm pod postelí

Za trochu slávy,

Křičel jsem,

ale byli jste tak hluší!

Jako blesk, co nasvítí oblohu, rozsvítil dům, Irenin výkřik. Teprve, když zaostřila, rozpoznala v hadrech lidské tělo. Zbytky po lidském životě. Úzkost, marnost a beznaděj ulehli spolu v sebevraždě.

Teď už je všechno jinak. Irenin smutek odkapává. Slzami stéká po šíji a ramennou. Františka se ten cizí život vůbec nedotkl. Ten člověk chtěl uchopit svůj osud, přičemž právě to bylo jeho osudem. Remíza. Jeho život byl nahý lampión zanechaný napospas větru.

Brouzdali se sněhem. Bombardováni vločkami. Mazleni zimou se zdráhali pronést slovo. Cizí smrt v nich zanechala otisk svého zubu - černého jak dráp asfaltu. Tajemného. Tolik neznámého, přesto všedního.

,,Zajímá tě, co je tam, za?\" rozlomila ticho Irena. ,,Myslíš po smrti?\" ,,Hm,\" přitakala. ,,Šťastný je ten, co se nezajímá..\" Blížil se k nim. Stařík, křehký jak lisovaný list. ,,Slečno, pojď sem,\" promluvil. Ohlédla se, zda-li opravdu mluví na ní. ,,No, ty.. pojď sem..\"

Vykročila. Náhle se jí začala propadat půda pod nohama. Nebe se stahovalo v pravidelném rytmu. Zrudlo. Ani vzdáleně netušila prostor. Chvíli se propadala, chvíli se vznášela, levitovala v beztížném stavu. Náhle ji cosi probralo. Topila se v krvi. Ohromný proud ji strhával s sebou. Snažila se nadechnout. Bezvýsledně. Tušila svou smrt. Hrozný tlak v celém těle. Smysly se jí stále více zaostřovaly. Už ji nic nebolí. Vnímá své myšlenky jak se ve víru točí kolem jejího těla. Může se jich dotknout, ale vidí jak jsou nepotřebné. Ááá tahle se jí líbí> kde to jsem? Tu se točí odpověď> komora, ne ledajaká, srdeční. Pískot k nesnesení. Vše je tak ostré, tolik jasu. Tolik bílé..

Probrala se ve fantastické místnosti - všude bílo, nikde podlaha, stěny ani strop, přesto si byla jistá, že je v místnosti. Pramínek tmy ji nadzvedával oční víčko. Hladil ji po tváři, ale jakmile otevřela oči, rozsvítil se. Neležela, neseděla, nestála, nekráčela, neběžela, ale bylo v ní cosi pulsujícího. Začala křičet, ale neslyšela se. ,,Bože, co se stalo?!\" křičela. ,,Ale nic,\" odpověděl hlas, který neslyšela.

Blížil se k nim. Stařík, křehký jak lisovaný list. ,,Mladý pane, pojď sem,\" promluvil. Fráňa si nebyl jistý, jestli ten muž hovoří s ním, ale raději se neohlížel. To, aby neurazil. ,,Toužíš se jí dotýkat, viď?\" překvapil Fráňu divný dotazem a pokračoval ,,chceš ji svlékat, dívat se, anebo si trochu ulítnout .. ne ty bys nebyl surovej, že? Nebo jo? Znám ty tvoje úchylný představy. Jsi prase, ale tak citlivej. Dělej dotkni se jí. Udělej jí to. Dělej co chceš, teď můžeš. Teď vládneš času i situaci. Podívej se jí do očí, vždyť škemrá. Chce, abys byl zlej. Chce.. \" Fráňa měl najednou moc. Pocit, že není jen lůza. Vrhl se na ní. Roztrhal jí šaty. Bránila se. Změnila se v lidský osten ze studené oceli. Pořezal se o ní. Krvácel. Pořád, stále dokola se nabodával na ostří. V orgasmické křeči spadl tváří do sněhu.

Světýlko z cigarety se vyhouplo na obzor. Vyšlo slunce. Fráňa se vzbudil. Měl omrzlou tvář. Klepal kosu. Rukávem si otíral obličej. Sníh už jemnou vrstvou zakryl kaluž krve. Na zemi ležela mrtvola a usmívala se. Na zemi ležela Irena. Fráňa se zvedl. Odešel. V čerstvém sněhu za sebou zanechali jeho kroky, rudá razidla.

Nikdy dříve necítil takovou lítost. Přeci byla jedinou. Miloval ji více než tím sobeckým způsobem vlastníků. Ještě se ohlédl, aby uviděl smuteční průvod duchů. Přízraky ji nesly na rukou. Přízraky byly všudypřítomné. Stovky, tisíce plačících žen se vznášely tiše nad zemí. Vykřikl. Snažil se zaplašit ty černé stíny. Pískot strojů továrny se stal smuteční symfonií za Irenu. Vražda seděla na jeho zátylku a on už si nedovedl představit další život s touto společnicí.

,,Našli jste společné srdce?,\" zeptal se ho kapitán Jistota a pokračoval:,,Věděli jsme, že přijdeš. Osud nám to řekl. Ona musela zemřít tvou rukou. Navěky šťastná\" ,,Šťastná? Vždyť musela být zklamaná. Jistě ji nenapadlo, že bych ji ublížil. To muselo být hořké překvapení, \" zavzlykal Fráňa. ,,Nevěděla, co se děje. Vaše společné srdce by puklo, kdybyste spolu byli déle a to by ti nikdy neodpustila. Zabránil jsi tomu,\" navázal Pohodlný a Jistota pokračoval:,,Ona vyhrála. Ty jsi prohrál. Máš ruce od krve.\" ,,A co s tím?\" rozčílil se Fráňa. Poprvé si uvědomil, že neví, jak by naložil se svou existencí. Jistota velmi tiše řekl:,,Sebe nesmíš zabít. Musíš shodit Vraždu ze svých ramen. Na tvém zátylku leží tíha světa.\"

Fráňa procházel ulicemi. Nevnímajíc mráz ani sněhové vločky. Tály mu tvářích a rtech. Tiše sípal a plakal. Když míjel zříceninu starého domu, zbystřel. Už v něm jednou byl.

Vrzli dveře, aby do místnosti vpustili trochu světla. Fráňovi kroky se rozléhali prostorem. Mířil přímo do třetího patra. Do uší se z dálky vtíralo povědomé KAP, kap.. V rohu veliké místnosti kupa hadrů. Na stěně rudé řádky prosté poezie. Prošel louží vody, aby rozhrnul ony hadry. Odhalené, rozkládající se tělo, mělo ještě svou tvář. Výkřik znovu rozsvítil ten dům. Mdloby a malátnost ovládly jeho mysl. VŽDYŤ TO JSEM PŘECI JÁ!!!? Uvědomil si.

..b3*