Pohřeb hudby

Žil byl král, který byl přísný a málokdy se usmál. Většinou se jen mračil a mračil. Královská tvář zrcadlila veliké starosti, které brázdily pod kůži, a zanechávaly za sebou ošklivé vrásky. Vladařovou láskou byla moc a nikoho jiného než moc nemiloval. Na své děti žárlil, neboť se mu zdálo, že po jeho „lásce“ touží, a  proto je zavřel do slonovinové věže, a více se o ně nezajímal.

Od úsvitu do setmění panoval, až se mu skláněl hřbet.  Rozšiřoval svůj vliv daleko za hory, pastviny a moře. Pohlcoval království válkou nebo smlouvou a s každým dalším soustem rostla jeho chuť.

Moono tušil, že mu do absolutní vlády nad světem chybí ještě kousíček toho a ždibíček tamtoho království, a pak se stane ztělesněním opravdové a nezvratitelné síly.  

Moc Moonovi pronikla do krve, masa i kostí a bylo ji tam tolik, že ztěžkla jako olovo a tlačila jej na prsou. Krále bolely klouby a hlava a večer jej tížil hřbet. Těžce oddechoval a stěžoval si na bolesti svým rádcům: „Nemohu přemýšlet, tíha si na mě sedla jak ošklivý pták, kterého se nemohu zbavit. Pomozte mi proboha!“

„Nejmocnější vladaři sedmi nebí, osmi moří a desatero hor,“ radili rádcové „není přece zdravé být neustále zamračený. Nedělá to dobře ani tělu ani duši. Obvesel se tancem nebo hudbou, a nejlépe obojím. Zbavíš se tíhy starostí, které tě tak trápí; těžký pták, který ti sedí na prsou, neudrží tvou radost, uvolníš se, usměješ se ...  určitě se zalekne a odletí.“

Král se usmál, povstal z trůnu a pravil: “Hudbu si poslechnu rád. Hudba uklidňuje a jitří smysly. Ale ať je to hudba hodna pro královské uši. Chci ty nejlepší hudebníky.“

Rádcové se hluboce uklonili a odešli. Na druhý den rozhlásili konání hudební slavnosti, na kterou pozvali všechny hudebníky království. Kdo zahraje ty nejlíbeznější tóny, kdo sejme tíhu z královského hřbetu, toho vladař zahrne zlatem a drahými kameny, a stane se dvorním hudebníkem a vůbec bude si žít jako v pohádce. Uběhl měsíc a na královském nádvoří zahnízdily housle, basy, cembala, trubky, flétny, klarinety, zvonkohry, kovové mísy, struny do úst,  i porcelánové talíře a další a další hudební nástroje, které soutěžily o nejlíbeznější hudbu.

Rádcové naslouchali a stříhali ušima do taktu. Úkol to byl obtížný, ale nakonec zúžili výběr na tři hudební nástroje. Basu, kytaru a klarinet. Avšak i poté se nemohli rozhodnout, který z nástrojů vydává nejsladší tóny. Zda klarinet, basa nebo kytara. Každý z nich měl v sobě něco kouzelného, a proto se rozhodli; byli to přece jen rádcové a v těžkých situacích nevěšeli své chytré hlavy do větru.

Nuže rozhodli se, že bude hrát basa, kytara i klarinet dohromady, a proto nařídili hudebníkům, aby vytvořili hudební trio, a zahrají tři skladby, a že si vyberou tu nejpovedenější. Za týden utvořené trio hrálo a uši rádců se kolébaly ze strany na stranu a vybrat tu nejlíbeznější skladbu bylo obtížené.

Nemohli se rozhodnout pro skladbu s vysokými, středními nebo nízkými tóny. Všechny byly perfektní. Nakonec nařídili hudebníkům (byly to přece jen chytré hlavičky) aby všechny tři skladby sloučili dohromady a vytvořili jednu jedinou.

Na druhý den nastoupilo trio a hrálo tak líbezně, až se rádcové roztančili a hlasitě jásali. „Ano!“ volali rádcové, “toto je hudba pro královské uši a vítězí!“

Moono byl netrpělivý. Opíral se o zeď, aby si ulevil od bolesti svého hřbetu a snažil se naslouchat hudbě, která byla slabá. Hradební zdi propouštěly jen málo tónů, a král okna neotevíral téměř nikdy.

Zavolal rádce a naléhal: „Slíbili jste hudbu! Kde tedy je? Tíha si na mě sedá, klouby drhnou a bolest nechce pryč.“ „Vaše veličenstvo, nejmocnější vladaři sedmi nebí, osmi moří a desatero hor, právě jsme vybrali tři hudebníky, kteří jsou připraveni dnes večer předvést své umění.“

„Výborně“ zvolal král a rádcové se uklonili až k zemi, a odešli.

Večer plály v hodovní síni ohně a Moono a jeho rádcové poslouchali hudební trio. Do bolesti zkrouceného těla pronikaly sladké tóny a král se neudržel, a  vyskočil z trůnu, a roztančil se jako blázen a rádcové začali mít starosti.

Když trio dohrálo, zastavil se i Moono a udýchaně pravil: „Ta hudba je nebezpečná věc! Musel jsem tančit jako šašek; jako její otrok. Stáhla mě do svých osidel! Jak je mocná!“ Ve skutečnosti se král cítil prozrazen. Ve chvíli kdy tančil, byl nahý. Bez zlaté ulity. Rádcové viděli jeho pravou, laskavou tvář. Když tančil, nemohl se ovládat. Hudba jej vytáhla jako mlže z ulity na světlo. Král se styděl.

A když zalezl zpět do ulity moci, která byla přísná, lesklá a zářila zlatem, zvolal dunivým hlasem, jako by vycházel z kobky: „„Zakopejte všechny hudební nástroje tak hluboko, abych z nich už nebyl slyšet žádný tón!“ 

Byl to nepěkný pohřeb. Bez hudby. Průvod hudebníků šel mlčky, každý se svým nástrojem, který pak  vhazovaly do vykopané jámy. Kdo svůj nástroj nevydal, tomu byly useknuty ruce.

Za několik dnů ležel Moono v posteli zkroucený bolestí a sténal, a naříkal, a ani nemohl vládnout. V horečce vzpomínal na okamžik, kdy tančil, kdy se cítil svobodný, a jak mu bylo lehce. Zavolal rádce a poručil, aby vykopali hudební nástroje a přišli mu zahrát. Když hudebníci u postele hráli, hned se mu ulevilo.  

S každým zahraným tónem se odloupla jedna ošklivá slupka. Byl jako cibule a trvalo to celé týdny hraní, než odpadla ta poslední. Pak Moono vstal, propustil své děti, které zavřel do slonovinové věže a předal jim svou vládu. Ubytoval se v zahradním domku, pěstoval květiny, a učil se hrát na orchestrion. Jeho vrásky se narovnaly, bolesti zmizely a tvář dostala krásnou zář.