Mexická snídaně

Miguel zaparkoval před obyčejně vypadající restaurací.
„Pojďme se najíst, tady mají opravdové mexické speciality,” řekl a šel
dovnitř.Samotný interiér mi připadal neobyčejný, neotřelá kombinace haciendy
mexicana a francouzského zámku mě dokázala znehybnit hned u vchodu.
„No to zírám,” zamumlal jsem si pro sebe a šel vybrat stůl.
Než jsem si stihl sednout, Miguel mě odtáhl k baru a začal představovat pravá
mexická jídla:
„Vynikající polévka s kukuřicí a vepřovým masem s kůží (z kterého se později
vyvrbily obyčejné dršťky),” a nabral lžíci červené polévky s rozvařenými
neidentifikovatelnými kousky čehosi.
„A co vaječné omelety,” ukázal jsem k vedlejšímu tácu, plnému žluťoučkých
omelet.
„Ty si nedávej, to můžeš mít všude,” odmítl můj návrh Miguel.
„Máš asi pravdu, pojďme dál” souhlasil jsem.
„Tohle je výborná věc, lehce pálivé chilli papričky v sýrové omáčce,” a ukazoval
na chutně vypadající zelené lusky v bílé omáčce.
Kdybych už neměl zkušenosti s tím, co považuje za lehce pálivé, vůbec bych
neváhal, ale takhle ve mně spíš vzbudil pochyby, a tak jsem radši jen pokrčil rameny.
Miguel hned pokračoval dál:
„Tady jsou pečené brambory s chilli a zde moje oblíbené jídlo“, ukázal na
zvláštně vypadající směs chaluh s houbami a nevím čím ještě. „Taky chilli, ale
poměrně ostré,” dokončil svůj výklad.
Od toho radši dál, pomyslel jsem si při vzpomínce na muka, která jsem včera
prožíval na záchodě.

„Hele, a co tohle,” skoro jsem radostně vykřikl při pohledu na lahodně
vypadající koláč zalitý bílým jogurtem a posypaný brusinkami.
„Dobrá volba, to je místní specialita: základ je vařená rýže s medem a ořechy,
zalitá kozím sýrem,” poučoval mě nadšeně mexický přítel. „Necháme si ji
jako dezert.”
„Víš co, já si dám nakonec tu polévku,” rozhodl jsem se.
Oba jsme si šli nabrat misky a já se hned posadil ke stolu.
„Pojď za mnou,” hned mě zavolal Miguel. „Takhle se nejí, musí se dochutit.”
V předtuše věcí nadcházejících jsem se trochu neochotně zvedl a došel k baru.
Miguel si vzal moji misku a nasypal do ní jakési zelené bylinky, cibuli, vymačkal
půlku limetky a nakonec přidal dvě polévkové lžíce červené omáčky.
„Co to je, ta červená omáčka?” zeptal jsem se.
„Výborná chilli omáčka,” odpověděl bezelstně.
Rezignoval jsem. Nabral jsem si čtyři krajíce toustového chleba, polévku a šel se nasnídat.

Viva la Mexico