Chcete být...?

Když jsem byl posledně u doktora na celkový prohlídce, říkal mi, že bych asi neměl tolik chlastat. Prej se mu nelíbí odstín mých jater. Nevím, jak na to přišel a začal mi připadat divnej, spíš jako nějakej léčitel, co vidí aury.

Šel jsem domů a výjimečně se nestavil na jedno ani na dvě. Ze dveří hospody U chlupatý Bláži na mě mával Jarda, ale tvářil jsem se, jako že ho nevidím, protože Jarda je starý opilec a když člověk nechce ztratit tvář, tak s ním musí držet krok. Jarda byl už čytřikrát u Apolináře a tak mám mnohdy co dělat, abych ho neztratil z dohledu.

Doma jsem se natáhl na kanape a pustil si televizi. A usnul u ní.

Měl jsem hroznej sen.

Zdálo se mi, že jsem v televizním studiu, sedím v horkým křesle, na sobě mám kolárek a naproti mě seděl papež, akorát že o takovejch dvacet, třicet roků mladší.

"První otázka," řekl papež. "Hebrejský výraz ,hallelú jah´, který převzala křesťanská liturgie v podobě ,alelujá´, znamená v překladu: za á - Bůh je mocný, za bé - Bůh je nemocný, za cé - velebte Jahveho za dé - vemte ho lahví."

"Nevím, dál," odpověděl jsem.

"Musíte vybrat možnost," řekl papež. "Tady nejste v Kufru nebo jak se jmenuje ta soutěž, co jí uvádí Pavel Zedníček."

"Tak třeba za cé," střelil jsem od boku.

"Správně!" zatleskal papež. "Další otázka. Katolické řeholní hnutí, známé pod názvem redemptoristé, založil - za á, František z Assisi, za bé, František Plánička, za cé svatý Alfons Maria Liquori, za dé - svatá Brigita."

"Nevím," zahučel jsem. "Ale za bé to nebude určitě."

"Zkuste si tipnout," nabádal mě papež.

"No tak třeba ten svatej Likér," řekl jsem.

"Opět správně!" zatleskal znovu papež. "Třetí otázka. Mau - mau je: za á, kočičí citoslovce, za bé, tropická nemoc, za cé, ostrov v Tichém oceánu, za dé - národně osvobozenecké náboženské hnutí v Keni."

"Mě to nebaví," řekl jsem. "Bude to asi za dé, protože jste papež."

"Máte pravdu," přikývl papež. "Což zároveň znamená, že jste vyhrál v naší soutěži Chcete být misionářem."

"Jéžiš Marjá!" vykřikl jsem a vyskočil z horkýho křesla, protože mě nějak začalo pálit pod zadkem. "Já ale nic takovýho bejt nechci!"

"Ale vy už jste," vysvětlil papež. "Dva moji hoši vás ráno doprovodí na letiště. Poletíte na misijní stanici na Nové Guineji. Minulého misionáře před dvěma měsíci sežrali kanibalové a já za něj marně hledal náhradu."

Po těchto slovech mne obestoupilo několik ostrých týpků, oblečených jako biskupové, ale v rukou měli kalašnikovy. Zmítal jsem sebou tak divoce, že jsem spadl z postele a probudil se.

Televize stále ještě hrála. Na obrazovce byl Vladimír Čech a ptal se nějaké tlusté báby:

"Slovem pentateuch označujeme... za á, pěticípou hvězdu, za bé pětiramenný svícen, za cé, pětilistou růži nebo za dé pět knih Mojžíšových."

Představil jsem si, jak tu tlustou paní, co se potila na horkým křesle obírají lidojedi z Nový Guiney a hned mi bylo líp. Vstal jsem, oblíknul se a vyrazil do hospody, aby tam Jarda nemusel chlastat sám.