První česká království

Významný současný moravský historik Martin Wihoda napsal již dvě velké monografie z dějin českého staršího středověku a to tituly Zlatá bula sicilská (Argo, 2005) a Morava v době knížecí (NLN, 2010). Oběma prokázal své odborné schopnosti, neotřelost pohledu i kritický přístup k předchozí historiografické generaci, která přes všechna Třeštíkova slova o postmoderním dějepisectví byla přece jen ještě poznamenána dědictvím dějepisectví marxistického.

Martin Wihoda si udržuje především odstup od tzv. „středoevropského modelu“ s jeho představou přemyslovského státu jako jedné velké „knížecí vesnice“. Vyznačuje se tak podobnou mírou distance k mohutné přemyslovské hexalogii Josefa Žemličky, jakou nacházíme v kritických příspěvcích a v pojetí dalšího velkého Moravana mezi českými historiky, Libora Jana.

Třetí z velkých monografických děl Martina Wihody, První česká království, se klene v mohutném časovém oblouku od mytického Přemysla Oráče až ke Karlu IV. Představuje nový nebo alespoň o novost se snažící pohled na historický odkaz dvou prvních českých knížat, která se mohla honosit královskou korunou či čelenkou – Vratislava II. (jako král Vratislav I. vládl v letech 1085 či 1086 až 1092) a Vladislava II. (jako král Vladislav I. vládl v letech 1158 až 1172).

Jak už bylo poznamenáno, autor se vrací na své cestě do minulosti až na stadické oraniště a k základům „ústavního“ zřízení knížecích Čech, důraz je kladen také na mezinárodní postavení přemyslovského regnum, velký význam se připisuje zásahu syna Karla Velikého proti Čechům roku 805. Od Stadic se pozornost přenáší také k hradu Praze, k pahorku Žiži a ke knížecímu stolci.

Nové čtení pramenů, především Kosmovy kroniky, přináší nové pohledy rovněž na roli svatých Václava a Vojtěcha při konstituování české státnosti v paměti knížecího věku. V této části své knihy začal Wihoda zhruba tam, kde skončil Dušan Třeštík ve svých Počátcích Přemyslovců (NLN, 1997).

V dalších částech knihy se autor snaží neustále snižovat význam Vratislava II. i Vladislava II., důraz naopak klade na sněm Čechů a odvěké řády knížecího věku dané mytickým Přemyslem Oráčem. Přes všechnu snahu však nedospívá dále než k známému poznatku o „osobním“ charakteru královského titulu obou Přemyslovců. Nový je snad právě jen onen důraz na tradice knížecího věku a na odpor proti novým královským pořádkům mezi českými předáky.

Nový však není Wihodův poznatek, že i po vydání Zlaté buly sicilské 26. září 1212 zůstával český král zároveň i knížetem (s podobným závěrem se lze setkat i v dílech Josefa Žemličky).

Přes období posledních Přemyslovců se autor elegantním obloukem přenáší až k postavě Karla IV., velikého dědice Přemyslovců, jenž v dvojjediné roli českého krále a římskoněmeckého císaře dovedl ke zdárnému konci proměnu knížecích Čech v Čechy královské, přičemž bylo řádně zajištěno i postavení českého panovníka jako předního knížete říše a prvního ze světských volitelů jejího panovníka.