JACK LONDON „DÉMON ALKOHOL“

Jack London „Démon alkohol“

Dvacet dlouhých let bojoval Jack London s alkoholem a nakonec jej ve čtyřiceti letech jeho Démon porazil.  

Citace z knihy „Démon alkohol,“ kterou napsal dva roky před svou smrtí.

„Všechny mé cesty vedly do výčepu a odtamtud zase vedly zpět do širého světa. Ať už je člověk námořník, horník nebo třeba tulák v dálných zemích.  Vždy, kdekoliv se muži sešli, aby si popovídali, zasmáli se, vychloubali se nebo si odpočali po otupující dřině dnů a nocí –  tu se vždycky sesedli u sklenice. Výčep byl obvyklým místem jejich schůzek. Tam se vždycky chlapi scházeli jako kdysi primitivní lidé u svých ohnišť nebo ohníčků při ústí jeskyň. Jako mladík jsem se dík výčepům vyhnul úzkoprsému vlivu žen a pronikl do širého a volného světa chlapů.

Démon alkohol mluví pravdu. To je na tom to proklaté. Takzvané životní pravdy nejsou pravdivé. Jsou to životní lži, jimiž život žije, a můj Démon je usvědčuje ze lži.  Poznal jsem svého Démona i z jiné stránky. Kazí morálku. Špatnosti, které člověk nevyvede, když je střízlivý, vyvede lehce, když střízlivý není. Doopravdy nezbývá mu nic jiného jen je vyvádět.

Když mi opilé myšlenky mi začnou řádit v mozku a můj Démon mi našeptává, že život je něco velkolepého a že my všichni jsme stateční a skvělí – svobodní jako bohové bezstarostně se povalující po trávnících a posílající tento přízemní, nicotný, konvenční svět k čertu! Opilí lidé vyvádějí věci, o kterých by se jim ani nezdálo, kdyby byli střízliví. A to ještě nebylo nejhorší. Nejhorší byla pokuta, kterou za to museli zaplatit. Zločin přinášel vzápětí i zkázu. Chlapi z výčepů, s kterými jsem popíjel, byli dobří chlapíci a nikomu neublížili, pokud byli střízliví; jakmile se však napili, dopouštěli se nejnásilnějších a nejšílenějších činů.

Alkohol lidi pouze nezabíjel, dělal ještě jiné věci. Tak třeba Louis, otylý padesátník. Byl to zkrachovaný loďař. Alkohol ho zmohl a on se teď protloukal zase tak, jak začínal – jako obyčejný námořník. Jeho případ na mne velmi zapůsobil. Louise nezabil; udělal mu něco horšího. Oloupil ho o sílu, dobré místo i pohodlný život, přibil na kříž jeho hrdost a odsoudil ho k útrapám prostého námořníka, které potrvají tak dlouho, pokud bude ve zdraví dýchat, a zdálo se, že to bude ještě velmi dlouho. 

Když jsem málo spával a namáhal si mozek až k prasknutí, jsem vůbec nepil a po pití ani netoužil. Tenkrát jako by pro mne alkohol vůbec neexistoval. Čas od času jsem trpěl velkými bolestmi hlavy, ale nikdy jsem nepomyslil na alkohol jako na nějaký utišující prostředek. Vždyť schválení rukopisů od nakladatelů a jejich peněžní poukázky byly jediným lékem, který jsem potřeboval. Tenká obálka od některého nakladatele v ranní poště mě povzbudila více než půl tuctu panáků. A když se z obálky vyloupl šek na slušnou sumičku, bylo to pro mě víc než pořádné napití. Čím jsem byl starší, čím jsem měl více úspěchů, čím více peněz jsem vydělával, čím více jsem vládl světu, kterého jsem se zmocnil, tím větší roli hrál alkohol v mém životě.

Mé životní zkušenosti nebyly právě všední. Zkrátka, ztratil jsem svou nádhernou víru takřka ve vše, kromě v lidskost, a ta lidskost, jež mi zůstala, byla však až příliš obnaženou lidskostí. Věci, pro které jsem bojoval a pro které jsem spálil nejednu svíčku, mě zklamaly. Úspěch – tím jsem pohrdal. Uznání – to bylo jako vyhaslý popel. Společnost – muži a ženy nad kalem a špínou přístavů a palub; hrozil jsem se jejich protivné duševní prostřednosti. Láska k ženě – ta byla jako vše ostatní. Peníze – mohl jsem spát jen v jedné posteli a nač bych potřeboval příjem na sto řízků denně, když jsem stejně mohl sníst jen jeden. Umění, kultura tváří v tvář nevratným faktickým údajům biologie byly směšné a ti, kdo se jimi zabývali, ještě směšnější. I dnes čítám knihy, ale nikdy je už nebudu číst s onou blažeností mladistvého nadšení, kdy jsem naslouchal šepotu shůry i z dálek, který mě vábil, abych pronikl do tajemství, jež se skrývá za lidským životem a nad hvězdami.

Když jsem nyní pobýval ve společnosti, pak to co se tam říkalo nebo co se tam dělo, se mi už tak nelíbilo jako dříve, už mě to nevzrušovalo. Kdysi příjemná zábava a někdejší ztřeštěné kousky, jakoby teď už nestály za nic. A bývala to pro mne pravá muka, když jsem teď byl nucen naslouchat hloupým a nicotným řečem žen a chvástavým a arogantním výrokům nedopečených zelenáčů. To je pokuta, kterou člověk nutně platí za to, že přečetl mnoho knih, nebo také za to, že sám je blázen.

Alkohol byl pružinou, ostnem, kopancem pro mou zasmušilou mysl a znuděného ducha. Oživil ve mě smích i zpěv, dodal křídla mé obrazotvornosti, takže jsem se mohl smát i zpívat i vyvádět bláznovské kousky s těmi nejživějšími hosty anebo zase mluvit jalově s takovou vervou, že jsem uspokojil i přízemní nafoukance. Bez alkoholu jsem jako společník nestál za nic. Dosáhl jsem falešného vzrušení a uměle vyvolané radostné nálady. A vše to začalo tak nenápadně, že ani já, který jsem se tak dlouho a důvěrně stýkal se svým Démonem, jsem netušil, kam mě zavádí. Počal jsem volat po hudbě a po vínu; a brzy bych již byl volal po bláznivější hudbě a po větší dávce vína.

V tomto mém počínání bylo trochu lži, trochu pokrytectví, avšak lež i pokrytectví byly vlastní člověku, který chtěl žít. Záměrně jsem zavíral oči před tím, co jsem pokládal za krutou interpretaci biologických faktů. Koneckonců bránil jsem se jen zlému návyku, který u mne vedl k poklesu duševní pohody. Opakuji, byl jsem velmi šťasten a  dodávám, že v celém mém životě, když jej měřím chladným rozumem, byla tato doba nejšťastnějším úsekem, šťastnější než všechna období jiná. Cítil jsem se na vrcholu štěstí. Ty tam byly všechny knihy i s konečnou absolutní pravdou. Tělesně jsem se cítil znamenitě a příjemně unaven po dlouhé jízdě na koni. Byl to nádherný den. I večer byl nádherný. Byl jsem tu s ženou, jež mi byla věrnou družkou v životě, a večeřeli jsme v blaženém osamění. Nic mě netrápilo. Všechny účty jsem měl zaplaceny a peníze se mi jen hrnuly. Budoucnost se přede mnou rozvírala. A právě tou kuchyní, kde to na pánvičce tak rozkošně bublalo a klokotalo, se rozklokotal i náš smích a já dostal ohromnou chuť na jídlo. Cítil jsem se tak blažen, že se kdesi ve mně probudila nenasytná touha, abych se cítil lépe. Byl jsem tak šťasten, že jsem chtěl své štěstí ještě znásobit. A já věděl jak! Deset tisíc setkání s Démonem alkoholu mě tomu naučilo. Několikrát jsem si odskočil z kuchyně za lahví s alkoholem. Účinkovalo to znamenitě a já zářil na vrcholu štěstí. I když byl život v tu chvíli ke mně štědrý, já jeho štědrost ještě zvýšil. Bylo to pro mne velká chvíle, největší z největších.

Avšak poději jsem na ni doplatil. Na takové zážitky člověk nezapomíná a lidská hloupost mu brání, aby si uvědomil, že není nezměnitelný zákon, který praví, že tytéž příčiny mají i tytéž následky. Nemají, jinak by tisící dýmka opia musela vyvolávat tytéž rozkošné pocity jako první a jeden panák místo několika by po roce popíjení tvrdého alkoholu vyvolal týž blažený pocit jako dříve.  Začal jsem pít pravidelně. Začal jsem pít sám. A začal jsem pít ne ze společenských důvodů ani ne proto, že mi to chutnalo, nýbrž pro účinek nápoje. Avšak stejná dráždidla nevyvolávají v lidském organismu vždycky stejnou reakci. Po jistém čase jsem objevil, že jeden panák už mi na povzbuzení nestačí. Jeden panák mne zanechal chladným. Nezahřál mě a k smíchu mě také nepolechtal. Bylo zapotřebí  tří i čtyř panáku, aby se dostavil takový účinek, jaký míval dříve jen jeden jediný. A já toužil právě po tom účinku.

Po rušném odpoledni v plaveckém bazénu a po nádherné vyjížďce na koni přes hory do Měsíčního údolí a zase zpět cítil jsem se v tak skvělé náladě, že jsem si přál dostat se do nálady ještě skvělejší, nádhernější. A věděl jsem jak! Jeden panák před večeří mi už k tomu nestačil. Bylo zapotřebí nejméně tří, abych dosáhl toho, po čem jsem toužil. Vypil jsem je. A proč ne? Povzbuzovaly mě k životu a já měl život tak rád. I toto se stalo části mého denního programu.  Moje síla se stala mou slabostí. Potřeboval jsem tři i čtyři sklenky, abych dosáhl takového účinku, jaký mívá na průměrného člověka sklenka jediná. Jedno pravidlo jsem však zachovával. Nikdy jsem nepil, dokud jsem nebyl hotov se svou denní tisícovkou slov (spisovatel psal každý den 1000 slov).

A když jsem s ní byl hotov, myšlenka na práci vymizela z mého mozku. Ani pomyšlení na ni se neobjevilo v mém vědomí až do příštího dne do devíti hodin ráno, kdy jsem si zase sedl ke stolku a počal další tisícovku slov. Tohoto žádoucího stavu mysli jsem musel dosáhnout. Nedovoloval jsem si v té době pít a tím jsem si uchovával pracovní energii. Můj Démon nebyl tak černý, jak si ho lidé malují. Konal jsem práci zdravou, prospěšnou a konal jsem ji upřímně. Nebylo v ní ani špetky pesimismu. Za dvé dlouhé choroby jsem poznal, jaký život opravdu je. Poznal jsem, že je třeba mít iluze, a přímo jsem si v nich liboval. Pořád píšu stejná díla jejich náplň je čistá, životná, optimistická a klestí si cestu ke čtenářům. A kritikové mě stále ujišťují o mém nadbytku životní energie.  

A když už tak odbočuji, dovolte mi ještě jednu otázku, kterou jsem si kladl už tisíckrát. Proč jsem pil? Jaký jsem měl k tomu důvod? Byl jsem šťasten. Pil jsem proto, že jsem byl příliš šťasten? Byl jsem silný. Pil jsem proto, že jsem byl příliš silný? Sám nevím proč jsem vlastně pil. Při menším vypětí sil jsem vydělával více peněz. Zdravím jsou přímo hýřil. Spal jsem jako nemluvně. Stále jsem psal nová úspěšná díla. Celý ten čas den za dnem jsem nepoznal co je smutek, zklamání nebo lítost. Celou tu dobu jsem byl šťasten. Život mi byl písní bez konce. Litoval jsem i hodin požehnaného spánku, protože mě olupovaly o radosti, které jsem mohl prožít, kdybych je byl probděl. A přece jsem pil! A čím více jsem pil, tím víc jsem musel pít, abych dosáhl přiměřeného účinku. Jedním z důsledků pravidelného pití bylo, že jsem otupěl. Moje mysl si tak navykla na podněcování a oživování umělými prostředky, že se bez nich už ani nechtěla roznítit a oživit. Musel jsem mít stále víc a víc alkoholu, chtěl-li jsem se stýkat s lidmi a být společensky na výši Měl-li mi mozek sloužit, měl-li jsem se smát, zářit veselostí, vysmívat se povrchním věcem a ďábelsky se chechtat. Tady musím poznamenat, že ten, kdo začne pít opatrně a rozumně, dává si vysvědčení, jak hluboko už klesl.

Rozumějte mi, prosím, dobře. Neopíjel jsem se v pravém slova smyslu – nepotácel jsem se ani se neválel po zemi, a nikdy jsem se neopil do němoty. Zkušený a navyklý piják, který  má silný tělesný fond, nikdy tak hluboko neklesne. Pije pro dobrou náladu, aby si ulovil špičku, ale nikdy nic víc. Především se varuje kocovin po opici, zhoubných následků po přepití, a nikdy se nezpije tak, aby se stall bezmocný a ztratil vlastní hrdost. Takový zkušený a navyklý piják se zpije jen opatrně a zpola. A dělá to třeba po celý rok, aniž na to zjevně doplácí. Dnes jsou ve Spojených státech statisíce takových pijáků, kteří pijí v klubech, hostincích i doma – lidé, kteří se nikdy neopíjí a kteří jsou zřídkakdy střízliví. A všichni z nich jsou pevně přesvědčeni, právě tak jako já, že na Démona alkoholu vyzráli.

Kostely ani kazatele jsem nepoznal; a co jsem nepoznal, to mě nevábilo nebylo v nich kouzla, oparu romantiky, neslibovaly dobrodružství. Kazatelé byli lidé, jimž se nikdy nic zvláštního nepřihodilo. Žili a stále setrvávali na jednom místě, tvorové milující řád i pořádek, vyježděné koleje, lidé úzkoprsí, omezení. Nebylo v nich nic velkorysého, byli bez fantazie a neznali pocit přátelství já však chtěl poznat dobré chlapíky, přístupné a otevřené, odvážné a občas i ztřeštěné, chlapíky se srdcem na pravém místě, kteří dávali své poslední, a ne lidi se zaječím srdcem. Bůh mě chraň před většinou těch průměrných mužů, kteří nejsou dobrými kamarády, kteří mají chladná srdce i chladné hlavy, kteří nekouří, nepijí ani neklejí a nedopouštějí se ničeho, co je smělé, hazardní a vyzývavé, protože do jejich chabé tkáně se nikdy nezabodly ostny a trny života, které  nutí člověka, aby překročil své meze a byl odvážný jako ďábel! S takovými se nesetkáváme ve výčepech, ti se neposmívají ztraceným nadějím ani nevzplanou touhou po dobrodružstvích, ani nemilují šílenou vášní nebeských dětí. Mají příliš mnoho starostí, aby si uchovali nohy v teple i klidný tepot svých srdcí a honili se za pochybnou kariérou, jež odpovídá průměrnosti jejich ducha.

Všimnul jsem si, že alkohol prospíval přepracovanému člověku. Vnímal jsem jak působí když chlapi ochabovali a lapali po vzduchu a třásli se a jak jim po několik a doušcích rumu vjel do žil nový život. Hned nabyli dechu, otřeli si ústa a dali se zase s chutí do práce. Všiml jsem si jak dovede při práci pomoci obyčejný výčepní rum. Tato síla, kterou Démon alkohol dodává, není jen zdánlivá. Je to skutečná síla. Je však vybičována ze samého zdroje síly, a proto se za ni jednou přece jen musí zaplatit i s úroky. Ale kterýpak vyčerpaný člověk myslí tak daleko dopředu?

Nikdo mě nikdy opilého neviděl z toho prostého důvodu, že jsem se nikdy neopil. Avšak v dobré náladě jsem byl dvakrát denně. A kdyby dávka alkoholu, kterou jsem denně spořádal, natekla do útrob někoho, kdo nebyl zvyklý pití, byla by ho položila na lopatky. Bylo to se mnou zase jako dříve. Čím více jsem pil, tím víc jsem musel pít, aby se dostavil náležitý účinek. Až do té doby jsem vždycky spal výborně, ale teď už můj spánek nebyl tak dobrý. Doba mezi usnutím a časným ranním vstáváním byla tak krátká, že moje tělo nemělo, kdy se zbavit účinku alkoholu. Následkem toho jsem se probouzel s vyschlými a jakoby spáleními ústy, hlavu jsem měl poněkud těžkou a žaludek se mi nervózně chvěl. Zkrátka – nebylo mi dobře. Začal jsem trpět ranními potížemi notorického  těžkého pijáka. Potřeboval jsem vzpruhu, něco na podráždění a tak, abych se vůbec mohl nasnídat, musel jsem se nejdříve napít. Kolem mne se šířilo nádherné ovzduší alkoholu. Živilo se mým vlastním žárem a prudce vyzařovalo když jsem byl vzhůru, nebylo chvíle, kdy bych byl nepil. Začal jsem si po prvních pěti stech slovech brát zálohu na dokončení tisícovky slov denně. Netrvalo dlouho, a už jsem zahajoval i svou tisícovku slov pitím. Až příliš dobře jsem si uvědomoval, jak je to se mnou zlé. Bez napití se mi práce přímo vzpírala pod rukou. Nemohl jsem prostě pracovat. Jestliže jsem chtěl psát, musel jsem se napít.  Začal jsem se tomu bránit. Nakonec mě touha po alkoholu docela ovládla. Sedával jsem u stolu, mořil se s perem a papírem, ale slova ne a ne plynout. Můj mozek nebyl prostě schopný tvořit vhodné myšlenky, poněvadž ho stále pronásledovala jedna jediná myšlenka, že na druhém konci mého pokoje číhá ve skříni Démon. Když jsem se ze zoufalství napil, tu se mi v mozku uvolnilo a počal jsem hned chrlit svých tisíc slov.

Ale daň jsem musel zaplatit. Staré příšery, na dlouhý čas uspané, počaly zdvíhat hlavu. Nyní je probudila k životu čirá logika. Při chorobném pesimismu, zaviněném pitím, musí člověk pít dále, aby našel utišující prostředek, který mu Démon alkohol stále slibuje, ale nikdy nedává. Ale jak popsat tuto čirou logiku těm, kdo ji na sobě nikdy nezakusili! Snad je nejlépe říci hned na počátku, jak nemožný je takový popis. Představte si například říši hašiše, říší obrovských časových i prostorových rozměrů. Před několika lety jsem se vydal na dvě pozoruhodné cesty po říši hašiše. Dobrodružství, která jsem tam prožil, se mi vpálila do mozku až do nejmenších podrobností. A přece jsem se marně pokoušel nekonečnou řadou slov popsat i nejnepatrnější jejich část lidem, kteří se tam nikdy nedostali. Užívám celou hyperbolu metafor a líčím, kolik staletí času a kolik nepředstavitelné hrůzy a úzkosti skrývá v sobě každá chvíle těchto chvil, jež jsou tak krátké jako intervaly mezi notami divoké písně, hrané chvatně na piano. Mluvím celou hodinu, snažím se vypodobnit jen jednu jedinou stránku této říše hašiše, a nakonec jim neřeknu nic. A vím, že s mi nepodařilo vzbudit v nich ani nejmenší představu o této říši. Když pak promluvím s někým, kdo tu začarovanou říši sám již procestoval hned mi porozumí. Jediná věta, slůvko vyvolávají v jeho duchu představy, jež by v duchu toho, kdo v té zemi nebyl, nevyvolaly ani celé hodiny slov a vět. A tak je tomu i s říši Démona alkoholu, v níž vládne čirá logika. Těm, kdo v ní nepobyli, zdá se poutníkovo vyprávění vždy nepochopitelné a fantastické. A tak mohu jen poprosit ty, kdo to sami nezakusili, aby se snažili uvěřit mému vyprávění.

V alkoholu tkví totiž osudná schopnost vytušit pravdu. V tom dá střízlivý Filip za pravdu opilému Filipovi. Zdá se, že na tomto světě jsou rozličné stupně pravdy. Některé pravdy jsou lží a právě tyto lživé pravdy mají největší praktickou cenu pro život člověka, který si to uvědomí a žije podle nich. A tu, čtenáři, který si tak daleko neputoval, vidíš, co šílenství a rouhání je v říši, kterou se ti pokouším popsat jazykem Démona alkoholu a lidí, kteří mu slouží. To není jazyk lidí tvého druhu, lidí, kteří se ze všech sil vyhýbají cestám vedoucím k smrti a kteří kráčejí pouze po cestách, jež vedou k životu. Neboť jsou cesty a cesty a i pravda má své stupínky a stupně. Měj však strpení. Snad s pomocí toho co se zdá pouhým zahráváním se slovy, budeš moci aspoň mlhavě zahlédnout daleké obzory lidí, kteří slouží Démonu. Alkohol nám sice říká pravdu, avšak jeho pravda není normální. Co je normální, je zdravé. Co je zdravé, míří k životu. Normální pravda je pravda jiného, nižšího druhu. Podívejte se na tažného koně. Ve všech chvílích svého života, od počátku až do konce, nějakým podivným, neznámým způsobem musí věřit, že život je dobrý, že ta jeho dřina v chomoutu je dobrá a že stojí za to žít. Tento tažný kůň, tak jako jiní koně a jiní tvorové včetně člověka, je oslepen životem a má zmámené smysly. Chce žít, ať to stojí co chce i když celý život je jedinou bolestí; a i když život nakonec vždycky prohrává. To je řád pravdy, jenž se udržuje ne snad jen pro vesmír, nýbrž i pro všechny živé bytosti v něm, jež chtějí existovat po krátkou dobu, než zahynou. Tento řád pravdy, ať už je jakkoli mylný, je zdravým a normálním řádem, v nějž život musí věřit, má-li dále existovat.

Marně se ptám sám sebe, proč jsem vlastně smuten. Noci jsou teplé. Střechou ke mně nezatéká. Mám dostatek jídla pro všechny libůstky své chuti. Mám pohodlí, jaké si jen kdo může přát. Nejsem nemocen a necítím žádných potíží. Starý dobrý stroj mého těla běží hladce dále. Mozek ani svaly nejsou přepracovány. Mám pozemky, peníze, moc, ve světě mě uznávají, mám pocit, že se mi dostává náležité odměny za to, že pomáhám jiným, mám ženu, kterou miluji i děti, které jsou z tak dobrého masa a kostí jako já. Dělal jsem a dělám, co má dělat každý řádný občan na tomto světě. Vystavěl jsem domy, mnoho domů, a obdělal jsem několik set akrů. A nedal jsem snad vysázet na sto tisíc stromů? Kamkoliv se rozhlédnu z oken, mohu vidět stromy, které jsem dal vysázet, jak se mocně tyčí a míří k slunci.  Můj život opravdu rozkvétal v rozkošném prostředí Měsíčního údolí. Ani sto lidí z milionu nepotkalo takové štěstí jako mne. A přece – i uprostřed tohoto velkého štěstí jsem smuten.

Projděte se se mnou jednou z té myriády smutných nálad, do kterých Démon alkohol strhává lidi. Projíždím se po svém krásném ranči. Nohama svírám krásného koně. Vzduch je jako víno. Hrozny na mnoha svazích se již červenají plameny podzimu. Mám vše, abych se mohl těšit ze života. Jsem plný snů a nádherných vidin. Jsem samé slunce, vzduch i jiskra. Jsem plný života. Pohybuji se, mám sílu k pohybu, ovládám pohyb živého organismu, který mě nese. Jsem uchvácen nádherou života. Jsem králem v království smyslů a šlapu v poddajném prachu. A přece hledím na všechnu tu krásu a nádheru kolem sebe závistivým zrakem a hořkou myslí pozoruji svou ubohou bytost v tomto světě, který se tak dlouho beze mne obešel a obejde se beze mne zas. Lidé, které jsem znal, zapadli. I já zapadnu. Že odejdu? Vždyť už nyní odcházím. V dásních mám dovedné náhražky z rukou zubních techniků. Už nikdy nebudu mít takové pěsti jako za mladých let. Rána, kterou jsem zasadil hlavě nějakého člověka, jehož jméno jsem dočista zapomněl, mi navždy vymkla palec. Mé štíhlé břicho atleta je už jen mlhavou vzpomínkou. Vím, že v tomto těle, jež se už rozkládá a které odumírá od té chvíle, co jsem se narodil, mám kostru a že pod vrstvou mas, která se nazývá tvář, je kostnatá umrlčí lebka bez nosu. Tohle všechno však mnou neotřese. Bát se smrti, to znamená být zdráv. Strach před smrtí nás nutí žít. A kletbou čiré logiky je, že se člověk už smrti nebojí. Vysmívá se Zubaté a pošklebuje se všem fantasmagoriím života. Kolem mne to bzučí a šumí, a vidím jen hejno komárů života, kteří tu na krátkou chvíli piští svou naříkavou, pomatenou píseň. Přihlížím k té tragické hře, v níž se život živí životem. Tady neexistuje morálka.

Morálka je jen v člověku a jen člověk ji vynalezl – náleží k pravdě nižšího řádu. Pravda vyššího řádu je čirá logika. Co na tom? Já jsem pravda. Říkají, že zavádím k smrti. Co na tom? Je to pravda. Život lže, aby se mohlo žít. Život je ustavičné lhaní. Život je šílený tanec v říši kalu, kde jevy jsou přízraky. Život je říší přízraků, kde se jevy mění, přelétávají, vzájemně se spolu i s všemi ostatními prostupují, s těmi, co existují, i s těmi co neexistují, jež se stále mihotají, mizí a hynou, aby se zas objevovaly v nových podobách.  Ty sám jsi takový jev, složený z mnoha jevů minulých. Avšak všechno, co může poznat jedinec, je pouhý přelud, který se kupí v tvém nitru, tvoří se z tvé minulosti a rozpráší tě opět do jiných nepředstavitelných a nevypočitatelných shluků jevů, abys zalidnil budoucí říši příšer. Život je zdání a pomíjí. Ty pomineš také. Z pomíjivých jevů, jsi povstal jako bludička z bahna vylíhlá a jako bludička i pomineš, rozplyneš se a smísíš se s jevy, které přijdou po tobě. V šeru se někdo ke mně blíží. Dělník z ranče, starý člověk, italský přistěhovalec. Je otrokem snu o životě. Celý život se dřel jako kůň a žil v menším pohodlí než moje koně. Mozek má tak tupý, že ani neví, že je pouhý jev; chechtá se mi čirá logika. Smysly jej šálí. Je otrokem snu o životě. Mozek má přecpaný nadpozemskými představami a pověrami. Věří v jiný, neskutečný, lepší svět. Naslouchal falešným prorokům, kteří mu nalhali falešnou bublinku ráje. Cítí v sobě nevyslovitelné spříznění s čímsi vyšším, a vylhává si neskutečný život. Nemá ani stínu pochyb o tom, že je jeho život předurčen pro Ráj.

Avšak ty, jenž jsi nahlédl do knih a pronikl mým hrozným tajemstvím, ty víš, čím je, že je bratrem tvým i prachu, rozmarem vesmíru, hříčkou chemických procesů, vyparáděným zvířetem, které vzniklo z vřeštící zvířecí hromady, náhodou – dvěma palci, které mu umožnily se postavit. Je bratrem gorily a šimpanze. V záchvatu vzteku si buší pěstmi do prsou, řve a zachvívá se v divokých křečích. Zná příšerné atavistické pudy a je složen ze všemožných pozůstatků propastných a zapomenutých chtíčů. Přece však snívá o tom, že je nesmrtelný. Je to nesmírně pozoruhodné, když se takový tupý špalek masa může vyšvihnout na ramena času a projíždět se ve věčnosti. Jen na krok je vzdálen od ničivého požehnání Buddhovy nirvány dodává tiše čirá logika. Nu dobrá. Tady je tvůj dům. Rozvesel se a napij! My osvícení, ty i já, přece víme, že všechno je bláznovství a fraška.  Jen se napij, říká mi čirá logika. Řekové věřili, že bohové jim proto dali víno, aby zapomněli na bídu života. S posledním vydechnutím je po všem. Po radosti, lásce, smutku, makarónech, divadle, lípách, malinových cukrátkách, po síle lidských vztahů i po šampaňském. Vzpomínáš si co pravil Liou Ling, statný pijan jeden ze skupiny básníků pijáků, kteří si říkali Sedm mudrců z bambusového háje a kteří žili před dávnými staletími? Byl to Liou Ling, doráží čirá logika, jenž se vyslovil, že opilému člověku věci tohoto světa nejsou ničím víc než žabincem na řece. Taky si vzpomínám, když tak usrkávám whisky, na jiného čínského filosofa, na Čuang-c, který řekl: Jakpak mohu vědět, že mrtví litují toho, že kdysi tak lpěli na životě? Pojď říká čirá logika, a zapomeň na ty asijské snílky ze starých dob. Nalej si sklenku a podíváme se do pergamenů včerejších snílků, kteří snívali své sny. Snílkové a přízraky, chechtá se čirá logika. Avšak ty jejich snahy přece jen nebyly zcela marné – namítám. Zakládaly se na iluzi a je to všechno klam. Životadárný, odpovídám. A prosím, co jiného je životadárný klam než klam? Dráždí mě čirá logika. Pojď, nalej si sklenku a podíváme se na ty hlasatele životadárných klamů, kterými se ti hemží knihovna. Zalistujeme si třeba tak trochu ve Williamu Jamesovi. Zdravý člověk, povídám. Nemůžeme sice očekávat že nám objeví kámen mudrců, ale jistě v něm najdeme nějaké zdravé zásady, kterých se lze přidržet. Racionalismus okleštěný na pouhou domněnku, zašklebí se čirá logika. Na konci všeho přemýšlení stále ještě lpěl na domněnce o nesmrtelnosti. Skutečná fakta si přeměňoval v křivuli naděje, ve slova víry. Nejzralejší výplody rozumu v ohlupování rozumu na nejvyšším vrcholu rozumu nás James učí, abychom se dále přestali řídit rozumem a uvěřili, že všechno je dobré a bude dobré – to je starý, prastarý akrobatický trik metafyziků, při kterém si rozumovou úvahou odstranili rozum, aby unikli pesimismu,  který vyplývá z přísného a logického myšlení.

Je tvoje tělo tvým vlastním Já? Nebo je to něco mimo tebe, co k tobě jen náleží? Co to je, to tvoje tělo? Stroj měnící podněty v reakce. Podněty a reakce si člověk pamatuje. Na nich se zakládá jeho zkušenost. Potom tvé vědomí je pouze souhrnem těchto zkušeností. V kterémkoli okamžiku jsi jenom tím, co si právě myslíš. Jsi sám sobě současně subjektem i objektem; tvé Já něco vyslovuje a zároveň jsi tím, co vyslovuješ. Kdo něco myslí, je zároveň myšlenkou, kdo něco poznává, je zároveň poznáním, a tak majitel je věcí, kterou má v majetku. A konečně jak dobře víš, člověk je pouhým shlukem vědomých stavů, proudem pomíjivých myšlenek, z nichž každá je myšlenkou sama o sobě stálým děním bez konce, nahodilým shlukem přízraků, vrženým v říši přízraků. Člověk si to však nechce přiznat. Nechce přiznat ani vlastní pomíjivost. Nechce pominout. Chce znovu ožít, i když přitom musí zemřít. Člověk mísí atomy i světlené paprsky, nejvzdálenější mlhoviny, kapky vody, bodající ostny pocitů, protoplazmy i kosmické hmoty zamíchá v to všechno perly víry, lásku k ženě, pomyslnou důstojnost, obavy z budoucnosti, hřmotnou domýšlivost a z této směsi si vytváří svou nesmrtelnost, aby jí ohromil nebesa a ponížil vesmír. Drápe se na svou hromádku hnoje a jako dítě, které ve tmě zabloudí mezi skřítky, vzývá bohy, že on prý je jejich vlastní bratr, že je vězněm živých, jemuž je souzeno, aby žil tak svobodně jako bohové – staví si pomníky sobectví, budované sebeuctíváním, jež však jsou pouhé sny a snový prach, který zmizí, když zmizí snílek, a pominou, až on pomine. Jejich víra je jejich idolem, jejich náboženství jejich mastičkou, jejich filozofie jejich výmyslem, o kterém zpola věří, že jim přelstí i Zubatou i Noc. Bludičky výparu mysticismu, psychické vrchní tóny, orgie duše, kvílení v údolí stínů, kouzla gnosticismu, závoje a tkáně slov, žvásty subjektivismu, žvatlání a přemílání slov, ontologické smyšlenky, panpsychické halucinace – to je ta látka, jen samé fantastické vidiny, naděje, která naplňuje přihrádky tvé knihovny. Podívej se jen  na ně, na všechny ty smutné zjevy smutných šílenců – na své Schopenhauery, Strindbergy, Tolsté a Nietzsche. Pojď, máš dopitou sklenici. Nalij si a zapomeň. Přemýšlení mě zmáhá, a upadám do opilého spánku ...“