Předráno

Slunce vychází na oblohu 
jakoby krejčí přišíval máničkovskou záplatu na džíny 
a obloha je už jako batikované tričko 
ještě trochu špinavé tmou a s létavicemi ženských vlasů 
co dlouho voní jablečným šampónem a mateřídouškou pod její hlavou 
ještě spoustu dnů potom, co zapomeneš na její jméno
ale víš, že jste spolu stejně tak trochu zůstali 
jako pokaždé, když si pak před ránem opráší z těla stébla trávy a jde a ty zůstáváš ležet a je ti fajn
a jedno z těch stébel si utrhneš
dáš si ho do pusy a ono chutná jako ona a díváš se nahoru do nebe
kde plují sněhobílé lodě a kde si můžeš utrhnout cukrové vaty kolik chceš
jen tak na snídani a pak si ubalit jointa a ještě chvíli se houpat na vlnách, které sis vymyslel
jako na Woodstocku  
a pak doběhneš první autobus a pak už nic
pak se ztratíš v čase a už nikdy se nenajdeš
a už nikdy tě nenajdou 
už se pomalu otvírá 
obchody na hlavní třídě se skřípotem vytahují rolety a nám kdosi taky otevírá oči 
venku je jemné světlo 
jakoby rozkvetly ty jarní kytky
bílé jako kostelní svíce, které se staví na stráž k mrtvým a k milencům  
ve kterých hoří oranžové knoty a včely pak zapalují celou stráň, jak si berou ohně s sebou do úlů
až se dlouho do noci nedá spát 
a myšlenky letí hlavou a stejně, než pak usneš 
ruší tě opilci, co jsou z hospody a ptáci, mezi kterými není žádný rozdíl
protože mají křídla v ten okamžik tvých proměn 
jen my, co jsme uvízli mezi snem a usínáním 
a ne a ne odložit tělo a složit jej k šatům 
aby ráno nebylo pokrčené, zvláště ne na ksichtě 
opisujeme už bůhvíkolikátý kruh 
probouzíme se a usínáme po bůhvíkolikáté najednou 
aniž by nám bylo přidáno na úderech srdce, kterých má každý člověk souzeno
pak ráno rozděláš oheň sporáku a dáš ohřát vodu 
aby ti pískot čajníku připomněl všechny ty neprobuzené sny 
ve kterých jsi odplul a odjel ke druhým břehům i jen tak vystoupil na neznámých nádražích 
bez čekáren a nádražních hospod, kde bys jinak potkal některého ze svých kamarádů
třeba Milana, Ríšu nebo Bohouše, který má u Chárona dluh 
protože Bohouš už byl takovej, že radši všechno rozdal, než aby měl na cestu
přičemž rozdáním se rozumí, že i propil, neboť ta radost je úplně stejná 
a já to mám zase stejně s básněmi 
a tak nezbývá než se konečně probudit a definitivně přijmout tu realitu 
že sluneční paprsky ti probodávají bok
že jsi přibit v zápěstích kapkami parfému
že jsi svlečen až k boxerkám od Vietnamců 
že jsi slepý světlem
že jsi hluchý tichem
že jsi němý slovy
že jsi chytal žáby a dnes saháš holkám pod sukně
že jsi hladil psa a on ti roztrhl dlaň
že jsi nemiloval
že jsi prošel obilné pole 
že jsi uvěznil ptáka což je totéž jako bys zabil anděla 
a že stín jsi
a v světlo se obracíš