x bufet x

bomerang

 

to lávové ticho

co mění se v mrtvo a mráz

a tak si smutně píšu

 

jako kanárek v kleci

dívám se do zrcátka a cinkám rolničkou

 

mé smutné já štěká na svou ozvěnu

a vrací se zpět

...

 

 

 

zima

 

hrajeme hry – všichni

a za všechny mráz a sníh

za chvíli foukne zima do uší

 

jeviště je mocný svět

ale bez scénáře lze jen improvizovat

 

nikdy nevíš, kdy padne šestka

a tebe uzamkne do malinkého klubíčka

 

nechápala, nechápala nic

ani já tenkrát ne

a to své ne, jsem uzamkla do klícky

obrostlé břečťanem...

 

 

zapomenutí

 

zlomila se zima

jaro v rozpuku

nemocniční oddělení

zaplňují pacienti s diagnózami

 

mnohá z nich netrefí do pokoje

a tak fungují cedulky

 

nemluvím

jen cítím tu tíseň

zapomenutých osudů

jež někdo utopil v dešti

vem si gumáky

pojď, půjdem vstříct...

necháme si zapadat obličej

deštěm

 

 

 

 

mé 3 hlasy

 

podej ruku ruce

fiktivní

včera to bylo sedm let

kdy se má schizofrenie

probudila ze spánku

a zaslepila moje oči

 

bílou tmou, padavou náladou

a nesmírnou náladou k andělům

 

tj tak, když člověk věří

v něco, co ostatní považují

z nemožné a nepravděpodobné

a tak: vytahala mne za uši

a šeptla: jsem tu jen pro tebe

a tenkrát se objevily

mé 3 hlasy

 

nálada

 

život je uzel příhod

bez konce

 

život je podaná ruka

bez doteku

 

život je popel

v mých očích

 

život je řetízkový kolotoč

z křišťálu

tak jako moje nálada

 

 

 

to tiché...

 

má noc má příchuť mlhy

když

mráz ťuká na víčka

 

snědla jsem čokoládu

celou

 

celý rok čekám, až

ta noc pomine a bude

den, jako každý jiný

nemam ráda dárky

nemam ráda vánoce

nemam ráda koledy

ani...

tiché toužení

 

 

 

krevní skupina

 

rozcházím se sama se sebou

je to ten čas, kdy múza stávkuje

a mne bolí její přítomnost

 

běž si, nechci tě poslouchat

běž si svou cestou

do krajin písmenek a pomlk

 

pláču nad rozlitým mlíkem

 

a pozvolna nechávám kanout

po kapkách

svou krev

 

jakou mám krevní skupinu?

 

 

melancholické blues

 

jen dvě slova, stůl a židle

na co?

 

přece bydlím doma

okovy přibitá ke svému...

 

kol krku vznešená pravda

co spala a nechtěla

otevřít oči

 

jednou to musí vyjít

jednou se to musí povést

 

až ta poslední kapka

...rozhodla se pro žití

na druhé straně

 

 

motýli

 

cosi tlumí sebevražedné sklony

už dávno zaschlá krev

obepíná obě zápěstí

 

každé ráno, děkuješ

že to naposled

nevyšlo

 

jen tak marně doufáš

i motýli musí zemřít

aby se mohli znova narodit

 

ještě krásnější...

 

 

bufet

 

rozhlížím se po nádražním bufetu

desítky a možná stovky

přelepených plakátů

občas utržený kousek života

lapá po dechu

 

skrz ty utržené mezírky

jsou vidět lidé na peroně

a jejich zmeškaný vlaky

jdou si svou cestou bez hlav

někdy čouhají jen nohy

 

a zbytek těla

se pokouší o debatu s plakáty

 

 

 

zvoní

 

listopadový obraz

krajiny neznámého

ze školního okna

na skla se lepí listí

 

mé myšlenky jsou zapomenuté

- míří do mlhy

 

ještě výš a výš

 

zvoní

to je jediný zvuk

kterému rozumím

 

 

---