Myšleky na jaro

..dívám se na azurově modré nebe skrze koruny stromů..vnímám lístky mihotající se ve větru a šumící tak nádherně, až se zastavuje dech... sluníčko hřeje a mráčků na obloze je jen tak, aby se neřeklo.. vnímám a vstřebávám tu krásu a říkám si, jestli jsem z toho tak byla užaslá i loni, nebo jestli jsou letos opravdu ty pampelišky o tolik žlutější a sluníčko hřejivější a lidé....., lidé jsou více vzdálenější...

Kdesi jsem slyšela zajímavou větu... \\\"Na světě je tolik krásy, že mám někdy dojem, že to ani neunesu.. \\\" je v tom strašně moc pravdy.. pravda...je všude kolem nás... je v té kráse... a krása v pravdě... škoda že jsme slepí, každý by měl mít svoji bílou hůl, neboť většina lidí ani nevnímá..nevnímá to moře krásy, dokud...

 Osud je velmi mocná složka našich životů, hraje si a dívá se, co to s námi udělá... osud jako věčný dozorce našich cest, jako cesta sama..

a snad právě proto, nebo možná přes to, na něj nevěřím...

 Nevěřím, že kdyby byl, že by dopustil i zlobu a bolest v tom našem světě, a pokud ano, pak krutost budiž jeho jménem..

 ..slunce, jako pohlazení od milované matky.. usmívá se na mě a já, ač strádám, se musím také pousmát...JAK JE NA TOM NAŠEM SVĚTĚ KRÁSNĚ!!! a jak moc by se mi nechtělo odejít...

 Ne, tento svět je stejný.. i krásy v něm jsou, jak byly loni..jen můj pohled se změnil... zastavil se mi čas..aspoň na zlomek věčnosti..jen abych se rozhlédla a poznala, že...

Ale co teď už nadělám, krása je tady a bude tu pořád, jen si ji lidé budou stále méně a méně všímat... a zapomínat..a nevzpomínat..a opomínat...