Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

V souhvězdí Lyry

Výběr: a2a2a
02. 05. 2019
6
3
585
Autor
malej_blazen

Už je to pět let, co umřel děda,

jeho leitmotivem stala se

tíha a stáří lidské únavy.

 

Nepohřben a přerozdělen,

- inu hrozná, hrozná smrt -

stojí si v kuchyni na lednici,

kde má babička stále jeho urnu.

Někdy položí vedle sušenou kytku pomněnek

a jindy opře o urnu mastný talíř s vytrysklým, krvavě rudým kečupem.

 

Jednoho dne, jakožto zloděj, vzal jsem urnu do rukou

a s pár tichými slovy - v potu své tváře budeš chlebem stírat kečup - ji otevřel.

Jediný zub, který jsem nepoznával, se v té tmě zablýskl,

jinak samý popel a prach.

Instantní děda v prášku:

stačí smíchat s čemeřicí, udělat tabletku a v případě smutné nálady polknout na pamětnou.

 

Ale já dostal lepší nápad,

vzal jsem urnu a došel až za svatým Januariem, aby mi z dědy udělal diamant.

To bude oříšek - řekl svatý, prohrábl vous a vsypal dědu do svěráku.

Chce to tlak a oheň! křičel a utahoval, soptil a do svěráku kladivem bouchal až létaly blesky, pot a slzy.

A pak - cink - a po podlaze kutálel se, maličkatý a dočista surový diamant.

Poděkoval jsem schvácenému svatému a vydal se na nejvyšší horu v Čechách - Slunečák.

Stoupal jsem do toho hrozného vrchu; vítr a déšť mě šlehaly do tváří, vločky s listím spadlé řezali do očí 

a v noci náhlem tiché vylovil na samém vrcholu ze své kapsy diamant-dědu.

Naposledy se na mě, ve tmě, lišácky zablýskal a já se natáhl - aaažžž - ke kořenům hvězd.

Tam k nebi dědův diamant jsem upevnil.

Už nemusí jasně zářit celé dny,

Už postačí do nocích tichých slabě sem tam bliknout,

Tam vedle Františkova tatínka a dalších,

Tam v souhvězdí Lyry.

 

Nakonec se mi o tom všem zdálo:

Děda za mnou ve snu přišel.

A byl krásný, takový - jak jsem ho už dlouho neviděl.

Ptal jsem se ho - co tu děláš, dědo, když si umřel?

Neodpověděl; pouze se schoval do naší malované skříně,

jsou na ní hořce a pomněnky a lobelka a rozekvítek a topol balzámový a další.

A já pochopil, ze vše to co bylo z dědy smrtelné,

leží pod pískovcovým kamenem, tady u nás v Čechách, na chalupě, v horách nekonečné, pod oknem, na zahradě, souhvězdí Lyry.


3 názory

Josephina
18. 05. 2019
Dát tip
moc pěkná imaginace!

a2a2a
12. 05. 2019
Dát tip

Velmi se mi líbí, velmi, vůbec u nich nepřemýšlím nad formou, ani ne příliš nad obsahem, protože ten mne pohlcoval řádek po řádku, uvěřitelné, něžné, poctivé.


Zajímavé verše. Připomněly mi mého vlastního dědu, kterého jsem se jako malý bál. Pak zemřel a až po letech jsem si uvědomil, jak byl pro mně důležitý a co vše jsem po něm zdědil.

Tvá báseň si zaslouží větší pozornost, než jaké se jí zde zatím dostalo. Bohužel sám ji nedovedu patřičně zhodnotit ve smyslu nějaké hlubší analýzy a kritiky. 

Líbí se mi, že je to vlastně takový příběh.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru