Dědova děravá ponožka

 

Babičko

já povídám Bůchovi

a on mi odpoví

že maminka by měla radost

 

 

 

„Asi přivezli tu židli“, řekla a zvedla hlavu směrem k muži.

I on slyšel známé bouchnutí dveří od auta zásilkové služby, a tak už se zvedal ze země. Dláždil chodník k pergole a několik dnů cítil bolest v zádech, která mu vystřelovala do nohy.

Dívala se za ním, jak kulhá. Pak se zase sklonila a pokračovala v zašívání ponožek… Usmála se při vzpomínce na čtyřletou vnučku.

„Babičko, já ti pomůžu.“ To říkává často a ona ji s radostí bere do hry na vaření, uklízení, praní, plení...a zašívání si vytyčila jako hlavní úkol. Byla to její výhra?

„Proto jsem nestudovala vysokou školu, abych zašívala ponožky,“ řekla jí kdysi budoucí snacha. „To dělat nebudu!“

„Tak mi je přineste a já vám je zašiju,“ odpověděla na to tehdy s úsměvem… nemyslela to vůbec zle. Prostě jí nedělalo problém vzít do ruky jehlu. Netušila že od té chvíle neuteče příliš vody v řece a to děvče, které si syn přivedl, nebude ponožky potřebovat…

Včera její dcerka zašila úplně sama první díru na dědově ponožce.

„Ty jsi tak šikovná!“ Nešetřila chválou,protože to měla vyzkoušené na svých dětech, že pochvala dodává chuť a radost z práce.

 

 

„Tady ji máš,“ postavil před ni muž krabici s plastovou zahradní stoličkou. „Do prčic! Ta noha mě bolí...“

Podívala se na něj, mlčela. Co si má na bolest vzít, mu řekla už před dvěma dny. Marně.

Po chvíli to nevydržela:

„Tak běž k doktorovi, když ti to řekne on, tak třeba poslechneš. Jestli si ale myslíš, že když se na tebe podívá a přiloží ruku na nohu, přestane to bolet, tak jsi na omylu,“

Tento typ pacientů ji štval už v době, kdy ještě chodila do práce.

 

„Pane doktore, už týden mě bolí záda.“

„A co jste si vzal dnes proti té bolesti?“

„No, radši nic, abyste viděl jak moc mě to bolí!“

„A kvůli tomu jste si volal teď v jednu v noci záchranku?!“

„Když to hrozně bolí a já nemohl usnout a ráno mám jít do práce...“

---

„Vzal sis ten Diclofenac?“

„Jo.“

Nelitovala ho. Věděla, že jeho ta bolest za čas přejde.

Alespoň si vyzkouší, jaký to je, pomyslela si a podívala se na svoji levou nohu.

Rozřízla krabici a vyndala stoličku.

„Je hezká, viď.“

Podíval se na ni: „Tak už můžeš do jahod.“

„Dík. Já na těch nohách fakt nevydržím stát celou tu dobu, když pleju.“

 

Vrzla branka.

„Jé, můžu ti pomoci?“

„Můžeš, ale napřed mi pověz, co bylo ve školce...a kde je táta?“

„Děda je v garáži - a táta musí ještě do práce a pak si pro mě přijede.“

„Babičko, já řekla tátovi, že už umím zašívat a že mu zašiju taky díry na ponožce, jako dědovi.“

„A můžu si sednout na tuhle židličku? To máš novou? Uděláš mi vílí závoj z těch bublinek vycpávacích? A náhrdelník a náramek a budu víla?“

Zamotala vnučku do bublinkové folie a rozesmála se, když ta se rozběhla po zahradě. „Pozor na tulipány, vílo.“ Dlouhá vlečka se blýskala v jarním slunci.

Zapíchla jehlu do jehelníčku, opřela se a pozorovala se zalíbením to okaté děvčátko, které ji vracelo v čase. Občas se přeřekne a osloví ji jménem své dcery.

 

Dívá se? prolétlo ji hlavou, když zvedla hlavu k modré obloze.

 

Na střechu ptačí budky si sedla holubička.

„Babičko, to je ta sivá holubička, co ztratila pírko v tvé písničce!“

„Tak chvíli počkej, ať se nelekne těch tvých krásných šatů. Uletěla by.“

Vnučka se opírá o její bolavé nohy a pozorují spolu ptáčka dokud jim nezamává křídly.

„Babičko, a kdo stvořil všechna ta zvířata? Ty slony, mamuty, lvy, slepice a kozy?“

„No já vlastně nevím...“ odpověděla váhavě.

„Ach jo, tak to zase byl ten Bůh!“

 

 

 

 

---