Osvětlená duše stínu

Mluví mluví bez vlastního smyslu
jen z nutnosti očekávání ostatních
kteří vlastně zájem jen předstírají
v umírajícím světle zářivky
jsou vidět tenké stíny pocitů jdoucích na pohřeb
pohřeb sebe sama a absenci hlíny nahrazují slova
Kdysi se někdo možná snažil pochopit ale
s první kapkou krve padla i snaha a víra a zbarvuje
do ruda satén bílých prostěradel
v nichž sídlí láska
která se však ze spánku dokonalosti
probudila do odpudivé úlisné stvůry
očekávající naplnění jen svých vlastních potřeb
Oči pálí neboť noc před nocí tohoto prvního dne
spánek dostavil se až po vyčerpání
Jen matně si vzpomínám na blikající světla
a na sněm v kleče necítil jsem dotek jemné kůže
však úsměv hřál
Pak když já jsem odešel a ona mě opustila
ač já sám se s ní loučil
pochopil jsem že řeči co zde slyším
znamenají tak málo a přesto se na ně vše měří
v chvilce mírného rozčílení člověk by měl mlčet
však nelze se bránit průniku slov
a odpoledne když jsem seděl
v osvětleném přítmí ďábelského doupěte
měl jsem se omluvit

---