Opice, opice, opice

Když navštívíme v zoologické zahradě pavilón primátů, udeří nás do nosu silný zápach. Ve vzduchu „visí“ informace, kterou dekódujeme naprosto přesně. Ale je tomu opravdu tak?

Každá opice je na svůj jedinečný zápach náležitě hrdá, a když může, sprejuje svůj „přírodní parfém“ ostatním opicím pod nos. Je to jasná a fungující informace, která se dá jen stěží překroutit. Zápach hovoří jednoznačně: „Jsem ta nejsilnější opice“ nebo „mám strach!“  A tak dále a tak dále; starý taneček, podle přírodních zákonů. Však to každý z nás dobře zná, že když jsme nervózní, vydáváme specifický zápach apod. 

Pach je velmi dobrým indikátorem, jak jsme na tom se zdravím, v jaké jsme fyziologické i psychologické kondici nebo zda jsme připraveni na spáření. Samičky opic (pokud mají možnost) si vybírají samce především nosem a samci „připravené“ samičky rozpoznají až po řádném očuchání. Když jim nezavoní, odcházejí k jiné. 

Polévat se voňavkou, je mlžení informací, které se z nás vypařují. Krátkodobé řešení, byť přiznávám někdy účinné, ale zpravidla je výsledný efekt mnohem horší a výpary se násobí v bláznivém smradlavém tanečku.

Říká se, že Buddhové voněli a šířili kolem sebe příjemné aroma; informaci, která hovořila srozumitelným jazykem. A dříve než začnete  naslouchat sladkým řečem třeba o tom, že by se všechen svět a vesmír vešel do špendlíkové hlavičky, zkuste si k řečníkovi nejprve přičichnout. Mnohdy uši ani zrak nestačí dosáhnout na bahno nebo zlato ukryté pod nánosem přírodních zákonů.

A aby toho nebylo málo, tak vědci už potvrdili, že nesmrdíme my, ale bakterie. Čerstvý pot nebo moč nepáchne, až časem se v roztoku namnoží miniaturní „civilizace“ a zažehnou ošklivý puch.  Co nám  z toho vychází? Naši fyziologickou i psychologickou kondici řídí ony miniaturní, okem nepostřehnutelné kolonie „mimozemšťanů“. Třeba takové střevní zažívání je postaveno na armádě drtiček, bez kterých bychom nemohli žít.

Napadá mě malá úvaha, zda bychom mohli celý proces s „osvícením nebo probuzením“ urychlil tím, že bychom provedli stěr bakterií z žijícího Buddhy a namnožili v laboratoři „osvícenou armádu“ a pak ji aplikovali třeba do konečníku, tak jak to dělají narkomani dychtící po blaženosti.

A když půjdu ještě dál, napadá mne, že vlastně nesmrdí bakterie, ale jejich výměšky a v těch výměšcích musí existovat další mimozemšťani, jako v té ruské matrjošce, kterou když otevřu, nacházím ještě menší figurku a tak dále a tak dále. Závěrečná otázka: „Kdo nás to do prdele vlastně řídí?