padlý anjel?

Příjemné. :)

Všechny pády světa jsou děsivě intimní...

presne ako hovoríš, svetu treba veriť, veď iný nemáme ... na vlastných chybách ho spoznávame a učíme sa znášať následky, aby to tak nebolelo ... spomínam vlastné chyby, pretože môj pohľad je subjektívny a zvyknem od sveta očakávať to, čo mi nemôže ponúknuť ... v básni naznačujem, že slobodu nachádzam nie v očakávaní čohosi, ale v prijímaní toho, čo tu je ... naivne povedané, ak sa učím zo svetom nebojovať, zostáva mi energia na to, čo mi prospieva, napr. na rozpínanie krídiel v duši ... moje básne momentálne z technických príčin neviem sformátovať, tak ich aspoň vkladám ako myšlienky, sory ... a vďaka

je příjemné, že si nehraješ na báseň, ale asi to báseň je a ona se mi v tom dlouhém řádku ztratí... možná jsem jen dnes unavený. Protože je to hezké - rozpätím krídiel a nevyhnutelnostou letu... spíš se ptám, zda není třeba nejdřív uvěřit - světu? Protože to nevěření jsem vystopoval jako jeden snad z nejpůvodnějších pocitů. Jestli právě to nás naopak nedrží tady. Že je třeba nejdřív uvěřit - narodit se podruhé, naplno, aby tím člověk mohl projít. Teprve naskrz.

Příjemně oddychové,přesto hlubokomyslné.