Milan - část 3.

Nakonec si na sebe nějak zvykli. Jejich vztah se nijak nevymykal z kolejí jiných sourozeneckých vztahů. O co víc pozornosti vyžadovala Irena, jakožto mladší dítě, o to víc se Milan snažil rodičům zavděčit. Pro pochvalu by udělal cokoli. Když dospěl do školního věku, nosil domů vždycky jen dobré známky. což se Ireně zas tak nedařilo. Byl taky pracovitější a pečlivější. A čím se nevědomky zavděčil nejvíc - měl v sobě sportovní nadání a od dětství se o sport zajímal.

Když to Milada zpozorovala poprvé, proběhly jí před očima výjevy z její vlastní krátké sportovní kariéry. Už sice nemohla být olympijskou vítězkou, ale mohla ještě být matkou olympijského vítěze! Když za ní přišel s tím, že by se chtěl přihlásit do místního atletického oddílu, stal se definitivně jejím oblíbeným dítětem.

Samozřejmě to nikdy nikomu nepřiznala. Snažila se to zatajit i sama sobě. Připadala si, že jako matka totálně selhala. Nejdříve se snažila, aby se Milan vůbec nenarodil. A když tu teď byl i se svou sestrou, měla pro něj trošku víc lásky než pro ni, protože se v něm tolik viděla. Která matka chce zabít své nenarozené dítě? Která matka upřednostňuje jedno ze svých dětí?

"Co jsem to za člověka?" ptala se sebe sama.

Věděla, že se nic z toho nesmí nikdy nikdo dozvědět. Milan nesmí poznat, že ho nechtěla. Irena nesmí poznat, že i když ji má její matka moc ráda, přesto je jasným kandidátem na Černého Petra - v případě, kdyby došlo na nějakou šílenou hypotetickou Sophiinu volbu.

A tak svou lásku velmi pečlivě dávkovala, aby každé z dětí dostalo navlas stejně.

Irena byla přesvědčená, že Milana mají rodiče radši, protože je chytřejší, šikovnější a vůbec lepší ve všem, na co sáhl.

Milan byl přesvědčený, že ať dělá cokoli, je to málo. Všechno uznání, které mu matka pečlivě rozpočetla, se mu zdálo příliš strohé. Byl přesvědčen, že mají radši Irenu.