Můj Bepi 3

Kapitola 3

            Protože pořád skáču, nejen pro skleničky vínka, zkusím psát trochu systematicky a tuto kapitolu věnuji Bepiho dětství. Bohužel o něm vím jen z doslechu. Sám Bepi navíc o svém mládí moc nevyprávěl, spíš nějaké krátké epizodky, které sem možná dám, když si na ně vzpomenu. Takže ani s tou systematikou to raději nebudu přehánět. Jsem hrozná! Nejvíce toho vím o jeho dětství od jeho tatínka, který se mnou snad o ničem jiném nemluvil, a také z rodinných alb, která jsem si s nadšením prohlížela. Bepi, tedy Heduška z Družic a Bezlžic, se ve skutečnosti nenarodil na družici, jak si možná někteří z vás mysleli, hlavně muži, néné, nebudu si z chlapů dělat pořád srandu, třeba to nějaký ještě čte, narodil se ve středu České republiky, někteří místní tvrdí i středu Evropy, v horním Posázaví. Nechce se mi přímo jmenovat obec, ale mohu říci, že se nachází co by kamenem dohodil do Číhoště. Té Číhoště, kde se stal zázrak s křížkem. Jeho prarodiče se s panem farářem Josefem Toufarem osobně znali a byli na to náležitě hrdí. Když mohli, tak velebili jeho jméno a i Bepi cítil velkou úctu k faráři, který byl obětí komunistického režimu. Žertem jsem ho občas provokovala, že to byl rytíř Jeudi, který hýbnul křížkem svou silou, nebo jsem si vymýšlela různé historky, jak mohl údajný zázrak zfixlovat. Pro upřesnění, o čem mluvím, sama bych o tom bez Bepiho také nevěděla. Takže v malé malebné vesničce Číhošti, která má méně než pět set obyvatel, došlo na přelomu let 1949 a 1950 při mši svaté o třetí adventní neděli 11. prosince 1949 k zázraku. Ten spočíval v tom, že se několikrát během kázání místního faráře Josefa Toufara pohnul asi půl metru vysoký kříž ve svatostánku na hlavním oltáři místního kostela Nanebevzetí Panny Marie. Svědků pohybu kříže bylo asi dvacet. Sám farář se o události dozvěděl od farníků až několik dní poté. Stejný jev se měl údajně opakovat na Boží hod vánoční a v době postní, kdy již P. Toufar nežil. Zároveň kousek od Číhoště se nachází přesný střed České republiky. Bepi vyrůstal na vesnici se vším všudy. Měli slepice, králíky, jeden čas i dvě prasata, kozy, a když byl menší, dokonce ovce. Jeho otec byl vysokoškolský učitel z pražské Univerzity Karlovy. Bepiho matka zemřela dosti mladá a jeho otec si už nikdy nenašel jinou ženu. O matce nevím skoro nic, bylo mně hloupé se jich ptát a sami o ní nemluvili. Na každý pád jeho otec musel matku velmi milovat, protože pro něj bylo nepředstavitelné mít jinou ženu. V domě bydleli i prarodiče, ovšem jejich byt byl oddělen vnitřní zdí, podobně, jak to bývá zvykem na Moravě, odkud jsem původem já.

Prarodiče byli kouzelní, nebo možná ještě jsou, nerada bych o nich mluvila v minulém čase. Přijde mi legrační, že ani nevím, jak se jmenovali. Oslovovali jsme je pouze pantáta a paňmáma a oni si říkali bábo a dědku. Pantáta byl vášnivý rybář a chodil snad každý den k nějakému rybníčku rybařit. Staral se o zvířata a i o včely. Navíc pálil výborné spirity ze všeho možného. Klasicky z trnek slivovici, meruňkovici, ovšem nestyděl se vypálit i z prošlých kompotů, sladkostí. Jako kdyby mi to říkal včera: „Jej! Jej! Mladá slečno, vypálit se dá všechno, hlavně aby v tom byl cukr!“ Pak se tak zvláštně uchechtl, to dělal vůbec často, na vteřinku se odmlčel, aby se na mě neuvěřitelně vřele podíval a o něco tišším hlasem dodal, abych ho lépe poslouchala: „ale nejlepší, nejlepší je to z ovoce.“ S paňmámou každou neděli chodili do číhošťského kostela Nanebevzetí Panny Marie. Paňmáma vařila a pekla vynikající středoevropskou kuchyni. Občas i překvapila, že ve výjimečný den, třeba svátek, nakoupila něco extra. Jednou takhle koupila avokádo, ale vůbec nevěděla, jak ho připravit. „Podívej, co jsem to koupila za býčí varle!“ ukazovala mi, když jsem jí měla pomáhat v kuchyni. „To je avokádo, panímámo, ovoce.“ Trochu silnějším hlasem jsem jí odpověděla, poněvadž byla nahluchlá. Vždy ochutnala a podle chuti pak vymýšlela recepty. „Ble, to je hnus,“ odplivla si. „Šlupku nejezte, panímámo. Ukažte!“ Oloupala jsem jí avokádo, potom kousek ukrojila a podala ho na ochutnávku. „Fuj tajbl, vždyť je to pořád nedobré!“ „Bohužel,“ přitakala jsem jí.

Na základní školu chodil do Ledče nad Sázavou a na gymnázium do Světlé nad Sázavou do třídy s rozšířenou výukou jazyků. Už si nejsem tak tak jistá, ale ona škola není zase tak podstatná, co je důležitější, že už od dětství si formoval svůj tolik originální charakter. Ve stejné době se stýkal svými vrstevníky a sdílel jejich radosti a zájmy, přitom miloval vycházky a časté návštěvy u něj doma, kam za otcem přicházeli „vesničané“ z akademické obce.

Nejraději měl diskuze o filozofii, neboť tou dobou četl největší filozofy. Potom své vědomosti rád konfrontoval se specialisty. Nevím, do jaké míry jim stačil, ale pravděpodobně jeho názory z čisté čerstvé hlavy byly někdy velmi přínosné i pro odborníky. Bepi se nikdy nestyděl říkat, co si myslí. Lidem nezasvěceným připadal na svůj věk neskutečně vzdělaný, ale za pár minut jste ho viděli, jak si s klackem hraje na rytíře proti spolužákovi ze školy či kamarádovi vesnice. Z filozofů měl prý nejraději Sokrata, Kanta, potom existencialisty Camuse, Sartra, Bubera, líbily se mu i názory Patočky, Bergsona, Spencera, fascinovala ho klasická filozofie, atomisté jako třeba Démokritos. Platóna si vážil, ale nepreferoval ho, Aristoteles mu přišel až moc chytrý na to, aby byl skutečný. Rád diskutoval o stoicích. Křesťanskou filozofii rád neměl a asi nejméně Tomáše Akvinského. Z filozofie sedmnáctého až devatenáctého století se mu nejvíce líbil Jean-Jacques Rousseau do té doby, než mu jeden z otcových přátel vyzradil některé jeho životopisné údaje a činy. To mu obrátilo svět naruby a potom se snažil zjišťovat, jestli dotyční filozofové žili v souladu se svojí naukou, a kdo ne, toho krutě hanil. Byl dokonce přesvědčen, že ten, jehož myšlenky jsou v silném rozporu s jeho způsobem života, by měl být upálen jako „kácíř“, takto dlouze to prý vyslovoval, s filozofem by mělo být spáleno i jeho dílo do poslední stránky. Jeho otec byl proti. Byl toho názoru, že i nejhorší člověk může vyplodit hezkou, čistou myšlenku hodnou následování. Na to Bepi oponoval, že taková myšlenka může být nereálná a zavádět na špatnou stopu, snažit se dosahovat něčeho nemožného, nemůže přinést dobro. Filozof by měl najít cestu života a pochopit svět, a pakliže nebude v harmonii se svojí naukou v životě, jedná se o lež. Marx, po zkušenostech s komunismem, se stal pro Bepiho také neoblíbený filozof. O jeho vině se chtěl sám přesvědčit tím, že si ho přečte. Ovšem začal ve svých čtrnácti letech, kde razantní rána narušila jeho bezmeznou lásku k filozofii. Ženy.

Ve čtrnácti letech si všímavý posázavský hoch začal všímat i opačného pohlaví, které bylo objektivně zajímavější než kniha Kapitál od Karla Marxe. Holkám z jeho třídy začalo růst poprsí a filozofie se dala na ústup. Jeho otec říkával: „Prsa, ano prsa mému synkovi zničila kariéru filozofa!“ Na to na něj Bepi povytáhl obočí a z úkosného pohledu se lišácky trošku na idiota usmál. Potom otec dodal. „Dobře udělal, chlapec,“ pokývl na mě s úsměvem jen o několik let starším, než měl Heduška, a já byla celá naměkko.

V dětských letech byl rozkošný blonďáček. Jeho vlasy zářily nevinností a elánem, později se lehce ztmavily, aby za zenitem nabíraly odstíny klidné šedivé, jež odpouští. Takhle si to představuji. Připomnělo mi to, když říkával: „Abys poznala nejvyšší štěstí a radost, musíš dosáhnout nejhlubšího neštěstí a smutku. Jedině tím můžeš dosáhnout maxima, nelze poznat pouze jedno. Ovšem pořád tu bude někdo, kdo na tom někdy byl hůře, tudíž i lépe, takže šíře škály se liší od člověka. Nejzajímavější je na tom to, že opravdu dost lidí se snaží dosahovat těch maxim štěstí i s vědomím nutného prožitku propastí, ale nikdy nejsou skutečně šťastní, protože čím výše jsou na hoře štěstí, tím jsou momenty kratší, a naopak většinu času zůstávají u dna, které se neustále prohlubuje. Potom bod maxima, který byl překonán a opakoval se, spadá do pásu průměru. Jelikož takový horolezec potřebuje pořád překonávat, překonává, překonává, až se utrápí. Klíčem ke štěstí je být u středu, kde je harmonie. Pokorně přijímat, co se děje kolem. Radovat se ze všeho a hlavně se vším živým.“

Měla jsem moc ráda jeho myšlenky. Dva muži, kteří ho nejvíce formovali, byli jeho intelektuální otec a král selských a lidových mouder pantáta, tedy děda.  Otec byl takový roztomilý mimoň. Neustále něco někde zapomínal a nebyl moc praktický. Byl vysoký a sportovní postavy. Chodil běhat skoro každý den jako první a poslední se téměř celoročně koupal v místních rybnících a řekách. Věděl, který rybník bývá nejdříve teplý a který vydrží nejdéle teplý. Jednou, když byl velmi příznivý podzim, se prý chodil koupat až do prosince. Nejčastěji si k vodnímu toku doběhl, osvěžil se a běžel zpět. Díky tomu se mu nemoci vyhýbaly obloukem nebo se odrážely od jeho imunitního štítu. Děda býval kdysi také sportovec, ale právě kvůli běhání si ze svého syna utahoval. „Neumí nic hrát, a tak běhá, holomek.“ Říkával mi, když „tchán“ vybíhal, taky aby to ještě zaslechl.

Celá rodina oplývala i nadprůměrným hudebním nadáním. Pantáta uměl velmi obstojně na pár dechů a dříve byl schopen zahrát i jednodušší party na housle či violu, z části pak i na violoncello a kontrabas. Panímáma pak krásně zpívala, ale protože se styděla, zpívala zřídka. Děda zpíval solidně, ale neměl moc hezkou barvu hlasu, táta Bepiho měl krásný tenor, čistý a silný. Osobně si myslím, že kdyby ho někdo odborně vedl, mohl to dotáhnout na sólistu v nějaké regionální opeře minimálně.

Nejnadanější byla zřejmě Bepiho matka, která byla pravděpodobně sólová zpěvačka nebo jiná hudebnice. Byla na spoustě fotek na pódiu nebo u klavíru, jak přebírá květiny. Bepi měl oči po ní. Byla to krásná žena, smyslná blondýnka s fantasticky modrýma očima, ze kterých ovšem nelítaly blesky ani chlad, ale oplývaly hřejivou důvěrností. Na každé fotce doslova vyzývala všechny ztracené duše, aby si s ní šly promluvit. A ty její neuvěřitelně husté kudrnaté vlasy! Ty měl Bepi také jistě po ní! Mrzelo mě, že jsem ji nemohla poznat. Vím o ní jen tyto informace z fotek a potom, že se mohla rozdat pro druhé a nikdy neměla sebe na prvním místě. Asi i proto se neprosadila výrazněji, protože žena s takovou krásou a ještě výborná hudebnice by musela prorazit, kdyby trošku chtěla a myslela na sebe. Občas mi řekl pantáta, že vypadám trochu jako ona, to mě samozřejmě velmi potěšilo. Před otcem bláznivého Hedušky jsme o ní mluvit vůbec nemohli. Když jsem se vyptávala Bepiho, řekl, ať se neptám. Jednou jsem se trošku neopatrně přimotala v hovoru na toto téma před Bepiho otcem. Ze slušnosti mi odpověděl, ale viděla jsem, jak ho přešla chuť, potom odešel od stolu a šel se někam projít. Měla jsem velké výčitky a chtěla jsem se mu omluvit, jakmile se vrátí. Bepi mi to rozmluvil, prý už takový je, a že bude v pořádku. Druhý den opravdu vypadal jako předtím, ale šokoval Bepiho i mě, když nás požádal, abychom ho nechali o samotě, a nikdy více jsem ho už neviděla. Takže jistě chápete, že to nešlo, o tom mluvit. Doteď si to vyčítám, že jsem o tom neměla mluvit.

Všichni si občas šli zahrát tenis nebo zaházet na koš. V tenise vyhrával zcela vždy můj Pepi, tedy alespoň když jsem je sledovala. V košíkové většinou děda a otec byl nejčilejší při vytrvalostních túrách a na cyklovýletech.

Uf, jsem hrozně upovídaná a trochu se odkláním od tématu. Ale mám pocit, jako bych tam znovu byla, cítila všechny ty vůně statku. Na tváři mě osvěžoval čerstvý vánek a vesnické pachy. Přesněji za stodolou, kde byla jedna krásná lípa, ze které na jaře připravovali sirup, ta překrásně voněla. Tam jsem to měla nejraději. Jakmile jsem měla chvilku pro sebe, chodila jsem tam. Když na mě potom někdo volal, dobře jsem tam odsud slyšela a mohla jsem se vrátit. Jinak tam byl klídek. Kousek za hrdou lípou se rozléhal les, plný hub, lesního ovoce, ale i zvířat.

Jednou, když jsme si opékali buřty na ohni, ozval se směrem od lesa podivný šelest. Po chvilce už svítily oči vyhublé lišky, která přišla docela blizoučko k nám. Tu děda vytáhl hořící polínko z ohně a na svůj věk s neuvěřitelnou prudkostí vyrazil lišce v ústrety. Ta se dala na úprk. Pepi z dobrého rozpoložení s poloplnou pusou začal zpívat: „Běží liška k Táboru…“ jídlo mu z pusy lítalo na všechny strany a pak se tomu zasmál. Já se smála taky, protože mi to přišlo vtipné, než tchán řekl suše: „Tábor je na druhou stranu.“ Nato následovala chvilka ticha, kdy jsme se na sebe s Pepim koukli a propukli v ještě větší smích. „Ach, to mládí,“ povzdechla si babička. „Těch lišek tu letos je… a kun darebáckejch, kolik je tu těch kun!“ Dodal děda vracející se se žhavým polenem.

Ze školy stojí za zmínku pár exponátů, jak jim s radostí říkal Pepi. Říkával: „Já musím něco vyrobit, nějak ze sebe dostat ty zážitky ze školy, ta rozdílná lidská stvoření, která člověk nepotká jinde než na škole základní. Nebo potká, ale není nucen s nimi sdílet po devět let společné místnosti.“

Velmi rád vyprávěl o spolužákovi, který se jmenoval Soptík. Pocházel ze sociálně slabší rodiny. Jeho otec byl, myslím, několikrát rozvedený pokrývač střech. Soptík měl nevlastní sestru Alenu, pihatou sprostou holku, která byla o několik let starší. Soptíka tak trošku šikanovala. Prý to byla taková zlá Pipi Punčochatá. Ve škole se jí líbilo, a tak si některé ročníky opakovala. To Soptík měl překážek na cestě za vzděláním ještě více než ona, a to ani jednou nepropadl. Úplně vidím Pepiho úšklebek, jak hned dodává, že to byl opravdu výkon, protože se už na jeho vůbec prvním vysvědčením objevila jedna velká čtyřka.

Měl kulatou pihatou hlavu s kudrnatými zrzavými vlasy. Byl postavy tlusté a nejednou přišel do školy s opálenými vlasy, tak ho jeho sestra podomácku stříhala. Normálně by vám ty opálené vlasy smrděly, ony pravděpodobně smrděly, však né víc než Soptík, proto se mu také říkalo Septík. Mírnější nátury a především hodné dívky mu říkaly Soplík. Jeho problém se smradem byl jednak dán pravděpodobným domácím zápachem a možná také tím, že do páté třídy měl pravidelné problémy s udržením stolice. Naštěstí měl většinou tělocvik, a tak čekal na pokyn vyučujícího se převléci, když mu zrovna jeho svěrač vypověděl. Učitel poznal, že něco není v pořádku, když Septík seděl v první lavici u dveří a zbytek třídy se krčil vzadu v opačném rožku pod dokořán rozevřenými okny. Tehdy učila výborná paní třídní učitelka Řízková, rázná, spravedlivá a správná ženská, která nejdříve vyslala dotaz směrem na třídu, proč všichni sedí odtažitě od Septíka, potom se dvěma kroky přiblížila k Septíkovi, nasála vzduch do svých nozder a bylo jasno. „Víťo, běž si pro tělocvik a převleč se!“ To řekla s ledovým klidem, potom ostatním vynadala, že to není hezké chování. Také měla jednu oblíbenou větu, když byl problém s nějakým romským žáčkem. „Všichni jste stejní, máte všichni prdel na dvě půlky, tak huš! Tohle už tu nechci slyšet ani vidět!“ Časem se Septík dokázal ovládat a naposledy se mu stala hnědá nehoda při tělesné výchově. Tu historku mi Pepi tak krásně a barvitě vyprávěl, že to asi nesvedu, ale pokusím se: Soptík měl tehdy přeskočit kozu, ovšem on ji jaksi nepřeskočil celou, a rozkrokem přistál na konci kozy. Což to by nebylo nejhorší, jenže jeho tlusté tělo setrvačností přepadlo dolů přes kozu, nohy ale zůstaly na koze, hlavou si pak říznul o zem, a ta se mu v krku divně prohnula. Vypadalo to prý nehezky a nesmírně legračně. Vytvořil takové přeexponované písmeno Z a v tom přeexponování svěrač vypověděl službu a vystřelil dávku do šedých tepláků po jeho otci.

Pepi mi ještě vyprávěl o jednom slavném selhání konečníku. Během třetí třídy na plavání, kde byl Vítězslav Soptík zařazen do nejhorších plavců, měl plavat ve svých extrémně velkých slipových plavkách zapůjčených otcem. Voda mu příjemně obklopovala mladé bledé tučné tělíčko, nejspíše tento blažený pocit zavdal příčinu dalšímu vypuštění trubek. Nezapomenutelný byl potom pohled na smutně pochodujícího obtloustlého zrzavého chlapce s předkusem vyplněným samými křivými zuby, jak se skloněnou hlavou pochodoval na záchod a do sprch zbavit se svého houpavého nákladu ve velkých slipových, vybledle modrých, už spíše šedých, plavkách. Dívka, která měla jít po něm do vody, to odmítla s tím, že se v bobkách koupat nebude, načež se strhla všeobecná panika a všichni prchali z vody a lekce plavání musela skončit o něco dříve. Napříště prý učitelé řekli, že voda byla vypuštěna a znovu napuštěna, takže se děti mohly, po této miloučké lži, znovu bezstarostně koupat.

Ve třídě měli pokaždé i dítko romského původu, ty se však měnily téměř každý rok až do deváté třídy. V prvním ročníku to byla Ikrová, která neprošla a opakovala první třídu, potom dívka se silným pižmovým odérem Adina, přesně takto ji popsal Pepi: „Byla celkem vysoká, to proto, že už k nám propadla, kudrnaté, věčně rozcuchané černé vlasy; dva velké křivé řezáky, křivé jako dva zabodnuté střepy, jako roztažené ostří nůžek, které neustále cenila při svém hlučném hrdelním smíchu; vyvalené hnědé oči a silný odér jejího pižma, jenž ještě dlouho po ní zamořoval oblast jejího výskytu, jako zůstává závoj pachu okolo uhynulého zvířete.“ Byla s nimi pouze dva roky, pak znovu propadla, načež změnila základní školu, aby se po dvou letech propadání jinde vrátila a znovu propadla. Podle Pepiho, jestli dostudovala, musela už být vysokoškolského věku, možná i starší, snad starší než někteří učitelé.

Několik Romů měl rád, snažil se je pochopit a viděl ten těžký kolotoč předků a předsudků, proti kterým byli nuceni už jako děti bojovat. Ovšem v letech, kdy se zpravidla plaší v mladých lidech hormony a hledají své místo na světě, se velká většina začala chovat podle svých tradic a poslušnému, systémovému světu řekli čau, tedy přesněji čuss ve smyslu loučení. Dále se s nimi bavil, ale méně, jakmile dětská bezprostřednost pominula, zájmy se rozšířily jako zuby Adiny. Když se později vracel do vesnice a viděl nejchytřejší, jemu nejmilejší cikánku obklopenou svými dětmi, věděl, že bylo poučné tu společně vyrůstat a byl vděčný za společné zážitky a za zkušenosti, které soužitím s de facto cizí kulturou v mládí získal.

Dále měl spolužáka, který rostl pro kriminál, už kolem svých deseti let okrádal spolužáky a naivní mladé učitelky. Jako první kouřil, jako první byl opilý, jako první skončil v nemocnici po rvačce, jako první dostal poznámku.

Pepi měl také poznámky. Přesně dvě. Jedna byla, když ještě na prvním stupni vyhecován přáteli se schoval do stolku paní učitelky, a jakmile se usadila, vybafl na ni. Sám o sobě by tento žert byl bezvýznamnou anekdotou, ovšem paní učitelka se v úleku odrazila nohama a se židličkou nekontrolovatelně padala naznak. Nožky starší židličky praskly a paní učitelka se nepříjemně praštila do hlavy o zeď, a druhou bouli jí udělal tvrdý střet dutého tělesa se zemí. Děti se příhodě smály, dokud učitelka dlouho setrvávala na zemi za stolkem. Jestli bylo přímo vidět, jak se bouchla, to už nikdo neví, ale slyšet to bylo prý výborně. Bystřejší děti v čele s Pepim se potom vrhly dávat paní učitelce první pomoc, ta ovšem pouze simulovala pro zmírnění svého ponížení. Potom se odbelhala do ředitelny a Pepi měl dvojku z mravů, jelikož to on její simulaci prozradil a utnul poslední chvíle před nahou ostudou.

Druhou dostal, když v osmé třídě ke konci roku, jaro už bylo v plném proudu a všichni pomalu vyhlíželi prázdniny, se šli o volné hodině projít. Družina sloužící k těmto účelům byla starším dětem odepřena, a tak se museli zabavit sami. Tu natrefili ve školním sadu na bezmocného králíka zaběhnuvšího se ze sousedícího domu. Nebohé zvíře naháněli, nadbíhali a pokoušeli se ho lapit. Ovšem tenhle lapin se lapit nedal. Celou situaci viděla místní anonymní osoba v důchodovém věku, která se natolik nudila, že šla do ředitelny chlapce udat. Pepi se opravdu kál za své činy, při slovech, že týrali nevinného králíka, se mu udělalo mdlo. Jeho duchapřítomný kamarád se vymluvil na sportovní lekci pro králíka, po které jeho maso bude chutnější. A neházeli po něm přece kamení a ani vlásek mu nezkřivili. Nato odpověděl ředitel, že házet kamením, to by jim ještě scházelo, a ke křivení vlásku se vyjádřil ve smyslu: „Králík a vlasy?“ plus zaťukání si na čelo, kterým záporně kroutil ze strany na stranu. Vysloužili si menší ředitelskou poznámku.

Jeho kamarád byl chlapec z vedlejší vesnice, se kterým hrával kopanou. Tou mě vůbec neobtěžoval, stěží bych věděla, kterému týmu fandil. Poznala bych je podle dresů, ovšem název si už po těch letech nepamatuji. Mohu pouze vybídnout, pokud to čte nějaký Pepiho blízký přítel z mládí, že by mohl rozšířit tento spisek o nějaké sportovní události. Pro mě i pro vás je důležité pro udělání si obrázku, že Heduška z Družic a Bezlžic byl velký sportovec.  A to bylo celkem vše. Svého spolužáka grázlíka měl celkem rád. Rád se díval na jeho tlusťoučké krátké prstíky a krysí očka mírně natočená a přivřená. Pamatoval si na jejich poslední rozhovor, který spolu vedli, když ho po letech potkal. Vysvětloval mu něco o durmanu, což je jakási přírodní jedovatá rostlina, která může posloužit jako oblbovák, a jestli Pepi neví, kde roste.

Střední školu absolvoval v Ledči nad Sázavou. Bylo to menší místní gymnázium. Pamatuji si, že o střední mluvil málo, a když tak spíše negativně. Pepi měl pravděpodobně bouřlivé vzdorovité období puberty. Jeho tělo překypovalo vášněmi, které ho přeplňovaly do té míry, že jakmile byla nějaká reakční možnost, tu vášně vystřelily. Sám tvrdil, že měl divokou pubertu, a o gymnaziálních letech se zásadně odmítal bavit. Několikrát jsem se z něho pokoušela něco dostat, ale opakovaně odmítal odpovídat a v jeho reakcích se stupňovala agrese natolik, že jsem toho po čase nechala. Jediné věty, či spíše lépe slova, které z něj vypadly, byly vždy silně negativní – cítil se přidušený, učitelé byli „natvrdlí maloměšťáci“, proti kterým je na vyšším vývojovém stupni i skupina vepřů hrající si na malou buržoazii v politice. Přišli mu hloupý, nedostatečně motivující a školství potřebovalo hned několik razantních změn. Kupříkladu dosáhnout, aby učitelé alespoň na gymnáziích za něco stáli a nebyli to trosky, vysokoškolské odpadky s mozky rozpůleného seschlého citronu, který u déle sloužících neumí být ani kyselý. Osobnosti, které dokážou inspirovat a vydobýt si respekt svými znalostmi, ne pouze lacinými tresty – které jsou ještě navíc směšně pouze ve formě známky, která nikoho v životě nikdy nezajímá – to kdyby byly alespoň fyzické, ale takhle to je fraška. Navíc prý měli některé hloupé spolužáky a pro bystrou hlavu Pepiho byla nuda doslova užírající. Připojte k tomu frustraci ovcí s ukazovátkem v ruce, kterým chyběl jen alpský zvoneček. Nevynechali jediný svůj mindrák, aby ho neprojektovali do žáků a následně je za své vlastní nedostatky potrestali. Nebo ti „čestní“, kteří čekají jako úlisní hadi v díře, až nějaký adolescent šlápne jednou vedle, a tu ho právem ztrestají neúměrně. V horším případě jsou tam již živá zombie, nevyhledávají konflikt, ztratila již všechen životní elán a nemají ani tu špetku pro nasání si trošky z žáků, pouze uspávají dlouhými naučenými frázemi, abnormálně používají klišé a stále stejné historky ze života a počasí. Každou větu končí: „To už jsem asi říkal/a, že?“ Také se dají poznat tak, že ani na intonaci v otázce se nezmůžou, nebo ji naopak ironicky přehání a v každém případě své okolí obtěžují mrtvolným rozkládajícím se dechem. Ani nevím, jaké měl Pepi známky, na to odpověděl ironickým šklebem. Jednou dodal názor (něco ve smyslu): „Známka stejně není objektivní, reflektuje splnění požadavků individua, které práci hodnotí. I kdyby tě soudil ten nejvzdělanější v oboru, neměla bys jistotu, že byl spravedlivý a že jeho výrok na škále od jedničky do pětky je přesný – to je přímo nemožné. Na příklad na vysvědčení z matematiky můžeš mít trojku, protože ti nejde rýsování, ale přitom můžeš počítat a řešit rovnice komplikovanější, než by zvládl učitel, v humanitních oborech je to stejné: ovládáš bravurně jazyk, ale neznáš dějiny literatury, a známka se mění – vždy je to nic neříkající číslo pouze pro ty ,profesory‘ se sotva vydřeným peďákem. Nejhorší na tom je to, že nevíš, co bys měl zlepšit, na to už potřebuješ vidět test a mít vlastní iniciativu, která ještě klidně může být školitelem odmítnuta. Doufám, že je pouze otázka času, kdy se bude kašlat na osnovy a nesmyslnosti. Tahle kostra již není dostatečně nosná a maso z ní shnilo už před padesáti lety.“ Smutné, že se toho moc nezměnilo do teď.

Musím se přiznat, že mám slzy v očích, když si všechno vybavuji, jsem dojatá a do jisté míry i pyšná, že si vše dokážu tak živě vybavit. Nikdy jsem netušila tuto svou schopnost, ale možná je to díky němu. Třeba ze mě přeci jen něco bude! Mimochodem televizi na ulici někdo rozmlátil a dneska ráno ji odvezli popeláři. Bohužel jsem ten akt neviděla ani neslyšela, ale jsem asi ráda. Původně jsem si přála, aby někomu sloužila, ovšem takhle chápu její podstatu a to je pouze to, že je to věc, přespřílišné cítění s věcmi nás svazuje. Ano, to mám také od Hedušky. Stejně by mě zajímalo, jak to kdo udělal a čím, a také to, jak ten člověk vypadal. Svým způsobem jsem ze svého života odstranila tu televizi, ale ve skutečnosti jsem ji jen vystrčila z mé osobní zóny, vystrčila jsem ji, jako hlemýžď vystrkuje tykadlo, a čekala jsem, s jakým osudem se spojí. Třeba ho nějak najdu. Všimla jsem si kamer mířících z ulice tím směrem. Třeba ho díky kamerám najdu, ale to by chtělo nejdříve zjistit, kdo je jejich vlastníkem. Zítra jdu do nemocnice na léčbu, tak to zkusím cestou zpět zjistit a třeba se mi ho podaří najít.

---