Bouřka

Dnes bude krásně. Vše tomu nasvědčuje. Slunce od rána svými paprsky nemilosrdně spaluje zem a i skleník v nich oslnivě svítí. Během celého dne se teplota už jen zvyšuje a v poledne je k zalknutí. Horký vzduch se nedá ani dýchat. Nikde ani živáčka, jen to slunce a cvrčci, kteří sviští jako motorové pily. Stín skoro žádný, na obloze ani mráček, nebe je prostě jako horký kovový plát. Celá země se pod atlasem jen chvěje a rtuť teploměru se zahřála na 46°C… Čas pokročil a jediná změna, která se stala za pár odpoledních hodin je ta, že se po čisté obloze zvolna pohybují a postupně ,,schází” mráčky… Vidina pomoci při kropení zahrádky začala mít zřetelné, jakoby živé, světle šedé oblé tvary…

…vítr si pohrává s věcmi jako malý chlapec s káčou. Vše, co není pevně přichyceno, bere do svých nenechavých rukou a sám určuje, kam co odloží… Je mu asi smutno. Slyším jeho pláč, bolestné kvílení a úzkostné naříkání. Ten skřek mi nedovoluje hnutí z místa a myslím si, že strachy zkamením… Je zvláštní, že i za bílého dne, doma, v pomyslném klidu a bezpečí může člověk zažít něco tak neuvěřitelného… Ve století letů na Měsíc, plastických operací, internetu… Zůstávám i nadále ve strnulé pozici. Zřetelně cítím, jak mi krev tepe ve spáncích, srdce šíleně tluče a nohy začínají tuhnout. Sluch i zrak mám vybičované do maximální pozornosti. Nervy napjaté k prasknutí. Více mrtvá než živá čekám, jestli se to ještě jednou ozve…Věděl, určitě věděl, že na to čekám... Přiletěl za mnou dozadu za dům a s ohromnou silou do mne narazil… Až v morku kostí cítím jeho ledový dech. A hned ten kvil… Směje se mi, určitě…

Stojím uprostřed dvora a vzdoruji mnoho násobně větší a v nárazech mnohem silnější zvůli pána z Vichrova. Šlehá mě do obličeje a fičí do uší. Dlouhými, neviditelnými i když hmatatelnými prsty mi vjíždí do vlasů a snaží se vyjádřit své nálady stále novými účesy… Svou hbitost, neomezenost a nespoutanost mi dokazuje četnými větrnými kornouty. Mé chvilkové ustrnutí stačil využít k rozmetání zbytku věcí po dvoře... Nesmlouvavě rozhodl, kdo musí koho poslouchat. Nechávám si to od něho líbit. Jasně mi předvedl svou ohromnou sílu, kterou nemůže nic zastavit…

Mraky jsou velmi nízko. Mám pocit, že mne svými černočernými břichy lechtají na hlavě. Jako stádo koní v trysku ženou oblohou a proplétají se tak rychle, až se mi zdá, že se rolují… Povyskočení a malé štípnutí by jistě spustilo ohromný liják… Až se divím, že větve, ohýbané jako luk, vzdorují náporu tohoto rozjíveného dítěte celkem… Než jsme to domyslela, slyším ukrutný bolestivý vzlyk, jakési obrovské rupnutí a má reakce na hluk je okamžitá… otáčím se a odpověď mi nese náruč větru sama… Vzduchem letí zelená koule… která letí… letí přímo na MĚ!!!! Zastavila se o garáž… Koruna kaštanu ze severní strany domu…!!! Utíkám tam a poskytnutý obraz budu mít v paměti navždy. Zbytek stromu projel střechou. Kus, který vyčnívá jako střenka z těla oběti, svým neustávajícím kývavým pohybem dál a dál ničí střešní krytinu... Jsem němá hrůzou… Chci udělat něco pro záchranu střechy, ale zjišťuji změnu. Všude kolem je náhle ticho a klid, jen někde v dáli naříká vyděšené děťátko… Poslední zrnko písku, jako jedna z podob odměřování času, odebralo moc přidělenou pro vzdušné šílení tohoto krutého pána. Bude ještě příroda se svými dětmi roztáčet ruletu?

Přesýpací hodiny patří vodě. Nečeká na nic. Mrakům naplněným k prasknutí dává okamžitě rozkaz vypustit obsahy svých útrob.... Déšť a kroupy mě nemilosrdně bičují… Rozpálený betonový dvůr syčí… Dávno na mne není suchá nit… Nemám již síly pročistit neuvěřitelně rychle a pevně zacpaný kanál. Gumové boty také nepotřebuji. Vody je na dvoře tolik, že ji při každém kroku do holinek stejně nabírám. Mám pocit bezmoci a zoufalství. Už nejsem schopna cokoli udělat. Tuto chvíli jsem přirovnala k nejhorší… Zmýlila jsem se. Teprve dvacátá hodina večerní byla pro mne a pět profesionálních hasičských posádek tou nejtěžší zkouškou. Muži svedli s touto ukrutnou a lidmi rádoby pokořenou sestrou větru neuvěřitelně lítý boj. Jen jejich okamžitý příjezd, odvaha, nezaváhání i ochota pomoci rozhodlo o tom, jak velké škody budou na mém bytí… Plných dvanáct hodin bylo potřeba pro rozhodnutí absolutního vítěze…

Udělit člověku lekci v pokoře nikdy neškodí.