Můj Bepi 4

Kapitola 4

Právě jsme se dostala v klidu na počítač a opravdu se těším, až vám vše povykládám, mé detektivní dobrodružství. Trošku odbočím od Hedušky, snad mi odpustí, protože posledních pár dní bylo opravdu vzrušujících a nerada bych na ně zapomněla. Tak tedy na televizi, kterou někdo rozmlátil, si jistě ještě pamatujete. Tak jsem se vydala na stopu pachateli.

Hned ráno jsem potkala pana Převora, bytného, který má malý byteček v přízemí a stará se o údržbu domu. Je to celkem milý starší pán s šedivou rozcuchanou kšticí a nespočtem všebarevných košil, které mu jsou vždy o pár čísel větší. Košile mu pokaždé chválím, abych byla milá a udělala mu radost, moc rád po mně kouká, tak mu čas od času udělám radost a on mi na oplátku pomáhá s údržbou bytu za pár úsměvů. Vlastně si občas i o něco malého řekne, ale to spíše výjimečně.

Tak toho jsem se ráno, po pochválení béžové kostkované košile, zeptala na kamery do ulice. Po tom, co se podrbal v několikadenním strništi na krku: „A proč vás, slečno, zajímají kamery na ulici?“ divil se. Trochu jsem spěchala a navíc jsem nechtěla odhalit pravou příčinu svého dotazu, a tak jsem zaútočila na jeho chlapskou ješitnost: „Takže vy o těch kamerách nic nevíte, to nevadí, tak na shledanou!“ „Ne počkejte, počkejte, paní Rybízová… ty kamery patří městu, ale pokud nemáte přítele na policii, tak se na ně asi nepodíváte. Ale stejně by mě zajímalo,“ zase se podrbal, tentokrát na pleši – ten chlap má snad blechy! „proč to potřebuje…,“ neměla jsem tolik času a navíc mi už řekl, co jsme potřebovala, tak jsem ho přerušila, že spěchám, a po rozloučení, které jsem eliminovala na mávnutí rukou a slůvka: „Na shledanou, pane Převor, a díky!“

Na ulici jsem ještě zkontrolovala rozmístění kamer a všimla jsem si, že stejně nebyly namířeny přímo na lavičku, ale v zorném poli snad byla. U lavičky jsem našla střepy z televize, takové malé šedivé slepence střepů to byly, vyloženě ošklivé. Cítila jsem zvláštní pocit, jako by mi někdo rozbil pouta z otroctví. Já vím, že je to úplná pitomost, ale opravdu jsem po několika společných večerech cítila jistou náklonost k té věci. Poté jsem se ještě šla kouknout do nedalekých popelnic, ale už byly vyvezené. Nechala jsem si jeden menší střep, který jsem opatrně zabalila do hadrového kapesníčku. Nechtělo se mi jet autem, a tak jsem jela metrem.

V metru jsem sledovala střep a vymýšlela historku, kterou použiji na policii. Dostala jsem několik nápadů, ze kterých jsem musela hned několik vypustit. Jeden z reálnějších byl udělat žárlivou scénu, že tam muž šel za milenkou, ovšem to by bylo nutné, abych se bavila s policistkou, jinak by byla historka spíše kontraproduktivní. Další slabší nápad byl, že mě někdo tu noc sledoval, mohl by to být můj šílený exmanžel, a tímto jsem si to mohla jednoduše potvrdit, ovšem to jako ostatní nápady by pravděpodobně neprošlo. Byla jsem z toho celá rozrušená, ale na zpáteční cestě jsem vzala všechnu svou odvahu a šla to zkusit.

Srdce mi bušilo a odvahu mi dodala vzpomínka na drbajícího se pana Převora a mé malé ranní vítězství. Jakmile jsem vstoupila, srdce mi bušilo o sto šest, jako bych já sama byla kriminálnice, která se jde přiznat. Maličko mě uklidnila paní policistka, ke které jsem si vystála frontu, dají-li se tak nazvat dva lidé přede mnou. Nevnímala jsem jejich problémy, ale pochopila jsem, že šlo o krádeže. U prvního jsem byla ještě rozrušená a neaklimatizovaná. Druhá oběť byla starší paní, po které jsem byla na řadě. Nějaký mladík v kapuci ji oloupil o kabelku, když šla z nákupu a táhla těžký vozík. Silně plakala, bylo to nakažlivě dojemné, a tak jsem také uronila slzu, ale byla to spíše slza existenční, taková, u které nevíte, zda se smát, či plakat. Paní hudrovala a mlela si pod vousy celou cestu z policejní stanice a možná až k sobě domů. Na druhou stranu se určitě moc těšila, jak to bude vyprávět kamarádkám.

Policistka byla evidentně zkušená, protože byla naprosto imunní vůči roztomilé paní. Striktně se zeptala na jméno a můj problém. Ze začátku se mi nedařilo uhlídat hlas a měla jsem viditelně rozrušený dech, naštěstí jsem se po čase zklidnila a myslím, že jsem přesvědčivě podala svůj problém o podvádějícím manželovi. Povedlo se mi navázat na slzu dojetí i falešnými slzami zhrzené milenky, která potřebuje vědět pravdu. „Jenže tady jsme Policie České republiky, jestli nemáte nic jiného, musím vás požádat, abyste pustila skutečné případy.“ Mohla jsem udělat scénu. Mohla jsem být neodbytná. Mohla jsem být hysterická. Ale nejsem taková, a nakonec měla pravdu.

Z metra jsem vystoupila o dvě stanice dříve, chtěla jsem se projít. Potkala jsem mladého kluka na tom malém kole bmx s kapucí a vzpomněla jsem si na starší paní. Od té chvíle jsem sledovala každého podezřelého z krádeže kabelky staré paní a především každého potenciálního ničitele mé televize. Když jsem přišla domů a ušla jen pár schodů, už na mě zavolal pan domovník: „Slečno! Tak co kamery?“ Určitě čekal, až přijdu, chlípník. „Nevyšlo to, bohužel, tak hezký večer, pane Převor!“ „Ještě jsem se vás chtěl zeptat na jednu věc,“ mezitím jsem ušla další tři schody, a následně se zastavila a otočila na něj hlavu přes rameno: „Copak?“ „Až budete chtít vyhodit další televizi, tak se mě zeptejte, já bych si ji vzal nebo prodal, je to velká škoda! Vy mladí neumíte hospodařit. Velká škoda, aby takovou krásnou televizi roztřískal nějaký chuligán a ještě udělal pěkný svinčík!“ „Vy jste ho viděl?“ vrátila jsem se o schod blíže k němu. „Jo jasně, ta televize byla hezčí, než jakou mám já, podívej-,“ „A jak vypadal?“ „-te, podívejte, to je škoda, té televize.“ „Ale jak vypadal ten chuligán?“ vrátila jsem se o dva schody, „jak vypadal?“ „No ano, jak vypadal?“ netrpělivě jsem na něj tlačila a přiblížila se ještě o schůdek. „Takový mladý, asi opilý, byl ještě s jedním, ale ten si jen párkrát kopl. Teda možná by si chtěl taky ještě bouchnout, ale já na ně zavolal, a pak utekli jak zajíci, srabi,“ poškleboval se na mě jako hrdina. „Vůbec nic jsem neslyšela, a pane Převore, pamatujete si nějaký detail, jak vypadali přesněji?“ „Hmmm…“ zamyslel se s drbacím rituálem tentokrát pod lopatkou, či v podpaží? „Ten, co bouchal víc, byl menší, měl černou mikinu, jakou nosí teď mladí, a potom, co jsem na ně zavolal, dal poslední ránu pěstí a pravděpodobně se řízl, protože vyjekl a při útěku si držel ruku.“ „A dál?“ sestoupila jsem na první schod. „A dál…,“ evidentně mu to dávalo dost zabrat, a proto se podrbal na spánku, „ten druhý měl sluchátka, na nich byl na boku nějaký znak, ale to si už nevzpomenu… Ano a byl blonďák.“ „Ještě něco?“ „Už asi nic, ne víc si nevzpomenu!“ „Ten, co mlátil, měl nějaký výrazný rys, nebo jaké měl oblečení ten druhý?“ slezla jsem až na podlahu a pravděpodobně vstoupila do jeho komfortní zóny. „Bohužel, už opravdu nevím,“ to doprovodil gestem pokrčených ramen, načež se zamyslel, podrbal se na kříži a řekl: „Zkuste paní Růžu, ta se často kouká z okna, páč špatně spí! Já už také půjdu! Tak dobrou, slečno!“

Úplně jsem ho těmi otázkami vyčerpala, chudáčka blešáčka. Druhý den jsem zkusila paní Růžu, která bydlí nade mnou a dennodenně pouze zírá, lépe řečeno čumí, co se děje. Ten večer zrovna nebyla doma, protože byla kdesi v lázních, takže její čumění je mi k ničemu! Pro jistotu jsem obešla i ostatní a ti, kteří mi otevřeli, nevěděli nic zvláštního nebo nebyli doma či neotvírali. Ohledala jsem místo činu a krev jsem tedy nenašla, jen hromádku svinčíku po částech televize.