Cvrček

Cvrček

         Cvrček je slovo mnoha různých významů a kvalit. Napadne-li vás třeba malé předškolní sympatické dítě, jistě máte na mysli hravého, šikovného caparta menší postavy. Může to být ale také mrňavý spratek, který není skoro vidět, ale jeho řev vám drásá sluch a nervy, že raději z autobusu vystoupíte a počkáte si na další. Také je možné, že znáte někoho ze svého okolí, kdo se tak jmenuje. V počtu Cvrčků a Cvrčkových vede Praha.

         Nejblíže asi budete, když zamíříte do hmyzí říše, na krásné zvířátko, bestii, která vám dokáže přivodit misofonii. Některým lidem vadí zvuky typu pískání, prskání, kýchání, mlaskání, funění, žvýkání, chroupání nebo stačí mnohdy jen třeba hlasité dýchání. To není nic, proti tomu, když spustí cvrček domácí, latinsky Acheta domestica svoje milostné lákání samiček hlasitým cvrkáním.

         Rambajs vydávají pouze samečci třením křídel o sebe ve vzpřímené poloze, na kterých u kořene mají silné žilkování. Na misofonii dodnes neexistuje žádný lék a ani se s ním nepočítá. Pomoci může jen meditace, jak říká vážená paní Nekudová: „Každá nemoc se může léčit pomocí silou myšlenek“.

         Pokud už cvrčka v bytě máte, a je to sameček, máte několik možností. Najít a chytit tu potvůrku vábící svým vytrvalým cvrkáním samičky je téměř nemožné. Většinou, když se přiblížíte, zmlkne. Samozřejmě nemůžete vydržet stát na jednom místě jen proto, abyste tu potvoru umlčeli.  Poodejdete, chvíli si myslíte, že bude ticho, a to je omyl, cvrkot začne znovu, jen dva kroky uděláte. Naprosto bez účinku je rada cvrčka nekrmit a on prý docvrká. Nedocvrká, krmit ho nemusíte, žere si sám. Účinnější je půjčit si kočku z útulku zvířat za malý poplatek. Kočky reagují na každé cvrknutí rychle a pohotově a nemilosrdně. Máte klid.

         Ne všichni lidé cvrčky nenávidí, jsou lidé, kterým zvuky cvrčka připomínají dovolenou v Dalmácii a libují si ve vzpomínkách. Také je dokáží využívat pro krmení jiných zvířátek v teráriích s rizikem, že jim někteří utečou a několik nocí se nevyspí. Naše sousedka dokonce tvrdí, že má cvrčky ráda, uspává jí to, zrovna, jako kvákání žab a je to její romantická vzpomínka na Dubrovník.

         Moje setkání s cvrčkem bylo méně romantické, ale stejně vzrušivé. Nešlo o zvířátko, ale o koeficient, což zní odborně, matematicky přesně, mezilidsky, kdo dá víc, vyhrává. Šlo o vyměření výše výživného na nezletilou dceru. Pokud byl základem pro výpočet plat v korunách, nebyl problém. Stanovení výživného u otců, kteří měli příjem ve valutách, a byli majiteli bankovního valutového konta, se muselo přepočítat.

          Za tím účelem byly příslušné orgány informovány o hodnotách směnitelnosti, lépe řečeno převodu hodnoty tuzexové poukázky na oficiální měnu Československé socialistické republiky. Tak bylo možné objektivně posoudit příjem majitele bankovního valutového konta v tuzexových poukázkách na koruny a z toho určit výši výživného. Výživné se zásadně poukazovalo matkám v korunách. 

         K tomu se používal koeficient, index, nebo procentní přirážka k úřednímu kurzu. Oficiálně se nazýval vnitřní reprodukční cenové vyrovnání (VRCV), lidově se tomu říkalo cvrček. Podoba s cvrčkem v hmyzí podobě je tedy čistě náhodná.

         Tehdy se také začínaly před obchody TUZEXU objevovat nenápadné postavy, tiše oslovující kolemjdoucí a čumily krátce a jasně: „Bony?“ Zrodili se veksláci. Původ nového slova se z němčiny do češtiny dostal rychle a morfologicky těsně. Národ začal vekslovat. Bylo to způsobeno tím, že ne každý občan měl řádný přístup k příjmům v tuzexových poukázkách, ale zatoužil koupit si něco výjimečného, co na vnitřním trhu Československé socialistické republiky nebylo k dostání.

         Nová profese zabývající se veksláctvím pronikala národem jako červi ovocem. Neviditelná ruka trhu působila v plánovitém hospodářství úspěšně a nezničitelně. Hodnota bonů se vlivem nabídky a poptávky pohybovala zhruba od třech korun až do deseti, místy až dvanácti korun. Z toho plyne jednoduchý počet. Když si tisíc bonů získal za tři tisíce korun, mohl si je prodat za šest tisíc a rázem si vydělal tři tisíce. Znamená to stoprocentní zisk. Koho by to nesvedlo. Jistě to mělo svoje riziko, nebýt přistižen příslušníky SNB.

         Tržnímu vlivu šedé ekonomiky jsem podlehl i já. Vlastní chamtivostí jsme s manželkou přišli o krásnou dovolenou. Cestovali jsme přes Domašu, Vinianské jezero na Zemplínskou Šíravu, kde jsme chtěli stanovat. Manželka měla pozvání k návštěvě spolupracovnice, která byla nedaleko na dovolené u své rodiny v Čečehově. Krásná dědina jak z obrazů Joži Úprky, s děvčaty v krojích a starkami v kožuchách. Z tehdy chudé obce již za první republiky před válkou odešlo mnoho lidí do Ameriky za prací a mnoho jich tam zůstalo. Jejich zvyk posílat domů peníze jim zůstal a pro domácí to byl bohatý zdroj valut vyplácených jim v tuzexových poukázkách neboli bonech.

         Návštěva rodiny u kolegyně manželky měla fatální důsledky. Byli jsme přijati velmi srdečně a bohatě pohoštěni. Nabídli nám také bony. Překvapení. Mohli jsme je koupit po třech korunách. Vůbec jsme nezaváhali. Jenže jakmile se rozkřiklo – přijeli Pražáci, dveře se netrhly a nabídek sousedek přibývalo. Některé dokonce nabízely bony za dvě koruny šedesát. Tomu nešlo odolat. Druhý den jsme odjížděli domů. Z krásného pobytu na Šíravě sešlo. Neměli jsme žádné koruny.

         Na zpáteční cestě jsme přenocovali v kempu v Luhačovicích. V malé chatičce jsme nemohli usnout. Ani únavu jsme setřást nemohli. Někde ve škvíře byl zalezlý cvrček a jeho cvrkot byl neúnavný, velmi slyšitelný a připomínal pobyt v piniovém háji ve středomoří.

                 V duchu jsme si nadávali, jací jsme přízemní chamtivci, kteří dali přednost mamonu před nádhernou přírodou a krásami naší vlasti. Za trest jsme místo spánku lezli s baterkou po zemi v chatičce a hledali tu bestii, která chrastila svými pařáty vytrvale a bezohledně až do rána. Od té doby jsem již nikdy cvrčka neslyšel. Možná je to tím, že vnitřní reprodukční cenové vyrovnání (VRCV), lidově, cvrček, bylo nenávratně zrušeno.