Děs

Chci vidět svět růžovými brýlemi, chci hledět šťastně vpřed, chci být nesnesitelným optimistou – nosit kolem sebe auru spokojenosti; kašlat na pravdu a její chmurné prognózy.

JÁ JSEM SE NARODIL, ABYCH ŽIL, ABYCH SI ŽIVOT UŽÍVAL, ABYCH ROZDÁVAL…ABYCH BRAL…

    Probouzím se, skopávám peřinu, jdu se podívat na svůj rozespalý obličej, zrcadlo se těší na velikou proměnu, která se před ním každé ráno odehrává.

   Je to prý trochu narcistické chování, říkají mi, ale já nedovolím nikomu, aby se pokusil změnit můj život, já jsem živý tvor, já jsem tvůrcem svého života, nechci se dostat mezi otroky, kteří nechávají rozhodovat o svém životě druhé.

   Grimasa pro tento den je nalezena. Oči přimhouřeny do světácké pózy.  Jsem se sebou spokojen, nalepuji ještě optimistický postoj na postavu, jež se odráží v zrcadle, a mohu odejít zpět do pokoje vyhledat nejvhodnější šat pro tento rozesmátý probouzející se den. Dělám však osudný pohyb, pouhou polovinu otočky o sto osmdesát stupňů; pohled na smaltovanou bíle vyzdobenou vanu. Je tam! Leze, marně se snaží dosáhnout konce barevného údolí; smeká se, podkluzuje, trpí; já skoro vykřiknu překvapením, hnusem, děsem, strachem. Od malička se jich štítím.

   Byli jsme malé děti, já a má sestra. V létě nás rodiče brávali k staříkům na statek. Těch zvířátek, co měli: kozy, králíky, slepice, psy, kočky a kdo ví, co ještě; krásný život, předávat štěstí i těm němým tvářím; já se sestrou jsme byli v ráji. Pak se objevili oni, a bylo po eldorádu. Bylo jich moc, byli všude. Babička sice opakovaně říkala, že nám neublíží, proč tak vyšilujeme? Nevím proč, ale od toho dne, od toho prvního setkání ve mně zahnízdil odpor k těm malým stvořením, děs z přímé konfrontace s tímto ohavným tvorem.  Snad týden, snad déle jsem chodil po špičkách, převraceje podezíravě a vyděšeně vše, co jsem si předtím užíval.

   Ze smaltu nemohou vylézt, říká mi rozum. Měl bych mu věřit, protože jen díky němu se mohu povznést nad nechutnosti reality a vytvářet si vlastní postoj k životu a dění kolem sebe. Jenomže rozum pro tentokrát prohrává s nečekaným soupeřem, v mozku se vytváří nové spoje a nový, neznámý hlas živelně skanduje: jsou všude, lezou pod tvou postelí, nadívají tvé svlečené spodní prádlo, zabydlují se v tvé kuchyňské lince… máš je pod rukou, kterou se opíráš o umyvadlo, za poličkou se šampóny a zubní pastou jich jsou desítky. Braň se, dokud je čas!

   Večer nemohu usnout. Spláchl jsem sice toho odporného brouka do odpadu, ale co ti další?