Výjev z dějin

Lnice, báseň jsem ocenil právě za propojení dvou "barev" milostné poezie. Historizující obrazy podle mne v básni neslouží jako paralela k těmto událostem, ale báseň vnímám jako spontánní vyznání, něco na způsob, kdy by autor stejně mohl použít kýčovitá slova typu, má nekonečná lásko, mé slunce, apod., ale to by byl totální kýč, kdežto on použil historizujíích obrazů jako by odkazem na milostnou rytířskou lyriku chtěl své vyznání podtrhnout a zvládl bez zaškobrtnutí přechod do civilní adresné polohy. Tolik můj doplňující pohled.

tak myslím, že to hledání nikoho, kdo by Ti nic nevytknul je zbytečné, taková situace není možná a to myslím obecně, ne na Tvoje texty:-)

hmm, ten pohled mě popravdě nenapadl, že by básně tohoto druhu byly jakousi protiváhou k příliš civilní poezii, ale do poezie určitě patří, jen si myslím, že se dnes mnoho nenosí...proto asi a2 Tvoje dílo ocenil a z toho se raduj:-) v dobrém, L.

Omlouvat se samozřejmě není třeba.

Spíše si říkám, co vlastně mohu napsat, aby se nenašel nikdo, kdo by mi vytkl "velkohubost," "pompu," nebo něco v tom smyslu. Podle mě i ta velkohubost a pompa k literatuře a poezii patří, minimálně kvůli tomu, aby vyvažovala přílišný příklon (post)moderních básníků k tzv. civilní poezii. 

Tady je použito obé - to, co nazýváte pompou, i závěrečný přechod k civilnosti. Oboje je v jakémsi kontrastu, který právě má působit. 

Děkuji za čtení a vyjádření názoru.

já bych vytkla: o srdci, které hoří a spaluje, dále zlatou nit, nevidíš nic než břeh... podpálení Říma , zboření Jeruzaléma či zpívání na hranici...zde zřejmě jde o přenesená, ale až příliš zveličená přirovnání, které ovšem nenabízí žádné další pootevřené dveře k obraznosti (přinejmenším pro čtenáře), text, který je celý veden v pompézním duchu, je od závěrečného verše, kdy se dotýká skutečné dívky, natolik vzdálený, že nedojde k napojení a celá stavba textu se podle mého názoru rozpadne (omlouvám se autorovi)

Děkuji všem za čtení, a2a2a děkuji za komentář a za výběr.

Milostná s nádechem rytířské poezie, ale vkusně využitým, čímž mají  některé obrazy, které by v jiném aranžma vyšly jako kýč, opostatnění. Líbí se mi naprosto plynulý, samozřejmý přechod v úvodu do historických akordů a vposlední třetině do přítomnosti jak obrazově, tak obsahově. Nevím, co bych měl vytknout, možná snad úplně poslední verš, který mi vyjádřením přijde banální, i když sympaticky naivně upřímný, s ohledem na předchozí zpracování. Obsahově nic objevného, ale vyjádření hezké.