Záhadný chodec

 

Záhadný chodec

 

Na své čtrnácté narozeniny jsem dostala od své nejmilejší starší sestřenice lístky do Lucerny na kapelu Mig 21. Na velkolepý zážitek jsem se těšila celý měsíc.

Cesta do Prahy trvala autobusem přes dvě hodiny.

Jízdu metrem jsem zvládla aniž bych se ztratila.

Vystoupila jsem na I. P. Pavlova a snažila se vzpomenout kde sestřenka bydlí. Pěšky by to mělo trvat asi deset minut.

Po dvou minutách chůze jsem cítila, že za mnou někdo jde.

Zlehka jsem se otočila. Byl to vysoký muž v černém dlouhém svetru. Měl černé rozcuchané vlasy do délky ramen a ještě černější fousy po celé tváři.

Jen já a on na jednom chodníku. Začala jsem panikařit.

V Praze chodí různé existence. Asi by bylo hloupé se rozběhnout co nejdál od něj. Navíc musím držet směr, abych nepřešla sestřenčinu adresu.

Zašla jsem za roh a ten podivín za mnou.

Začalo mě silně bušit srdce. Bála jsem se čím dál víc. Třeba by mě mohl předejít? Proč to neudělá? Chce mě zatáhnout do nějakého podchodu a znásilnit za bílého dne? V Praze je možné všechno a lidi tak lhostejní.

Došla jsem na vysněné místo a zazvonila na zvonek.

Pane bože, on stojí půl metru za mnou! Teď až se otevřou bzučákem dveře, určitě mě vtáhne dovnitř do zákoutí chodby. Chytne mě pod krkem a bude mě chtít ublížit. Možná má i nůž. Nebo by se mi mohlo podařit v rychlosti vklouznout a zabouchnout dveře.

Klepaly se mi kolena, křečovitě jsem držela kouli u vchodových dveří. Skoro jsem nedýchala, ale dveře se nehly.

Po chvíli jsem viděla přicházet z chodby sestřenku s klíči.

No super,teď nás znásilní obě. I když ona by se asi dokázala ubránit.

„Jé, ahoj Jakube, dneska jsem tě nečekala, slavíme sestřenky narozeniny. To je náhoda, že jste přišli spolu,“ řekla vesele Petra.

To je její kamarád?

„Ahoj Petro,“ pozdravila jsem v šoku.

„Pojďte dál,“ pobízela nás.

 

V předsíni jejího bytu jsem jí nenápadně pošeptala.

„Prosím tě, kdo to je? Já z něj měla málem smrt. Celou cestu z metra šel za mnou. Ještě teď se klepu.“

„On je mladý nadějný režisér, natáčí reklamy a tak.

Nedošlo mi, že by tě mohl vyděsit.“

„Jsem holt z malé vesnice, tam mě může překvapit leda srnka.“

 

„Tak ty máš dnes narozeniny, já pro tebe nic nemám,“ řekl Jakub prohledávajíc kapsy.

Zkoumavě jsem si ho prohlížela, možná jsem ho mohla zahlédnout někdy v televizi.

„Mám tady dva bonbony,“ řekl vítězně a položil je k ostatním dárkům na malém stolku.

No, to je dobrý. Na to by mohl lákat děti před základkou.

Nakonec se ukázalo, že je Jakub velmi milý a zábavný člověk. Dokonce jsem litovala, že musíme odejít na koncert.

Dneska se tomu směju. Image má Jakub po deseti letech stále stejnou. Je z něj velká hvězda a denně ho můžeme vídat v reklamách, filmech a zábavných pořadech.

Takže se jeho ležérnímu vzhledu nikdo na ulici nezalekne.

Jakub Kohák je prostě svůj, ale na naše první setkání opravdu nikdy nezapomenu.

 

---