Výlet do Pardubic

„Hele, tohle se prostě na mě ani nesnažte hodit, sakra. Já  s tím nemám nic společnýho. Mám na to štempl. Klidně vám ho ukážu, mám ho doma.

Můžu si zapálit? Dík.

Tak jak bych vám to jenom…. No podívejte, já za to prostě nemůžu, že je to takhle. Snažím se s tím bojovat už nějakej ten pátek, ale je to hrozně těžký.

ZAVŘETE TO OKNO, ZAVŘETE HO.

No takže kde jsme skončili?

Jo, že se s tím snažím bojovat. Dyť ja vím. No prostě dělám co můžu. Mezi lidi nechodím proč taky; mám z nich strach a oni ze mě. Alespoň doufám…

Prostě to začalo na tý poradě. Znáte to kafíčko, nějaký ty sušenky na stole v míse z plexiskla, vydýchaný vzduch a kecy spousta keců. A mě se vám udělalo nějak šoufl. Nejdřív jsem myslel, že je to tím vzduchem. Maminka mi vždycky říkala, že jsem chabrus na plíce a že její děda měl astma, ale ….

Tak jako že jsem měl nedostatek kyslíku nebo tak něco. Každopádně se mi začali dělat mžitky před očima a ten svět začal být takovej divnej. Všechno se to točilo a najednou tma a ticho. To ticho bylo úplně úplný a já cítil takovej klid. Já si myslel že jsem umřel, nebo že jsem v kómatu. Rozumíte? Prostě jsem cítil takový klid, jako nikdy předtím a chtěl jsem aby to neskončilo. A jak si tak v tom rochním, najednou mě probral takovej divnej hluk. Jako zvuky železa co na sebe naráží,jo? A ten hluk začal být nesnesitelnější a nesnesitelnější a tak otevřu oči a vidím, jak sedím na nádraží a je tam cedule Chrudim, na sobě vaťák  zapnutej až ke krku a v ruce lístek do Pardubic. To je vo mrtvici ne? Říkal jsem co se to děje, vůbec jsem nevěděl která bije. Úplně jsem se s toho rozklepal. Ale na druhou stranu; měl jsem lístek a škoda dvaceti korun. Kde je najdeš?

Tak jsem nastoupil do vlaku, který jel za chvíli do Pardubic. A jak sedím v tom vlaku a koukám se do krajiny, říkám si to není špatný, to vůbec není špatný. Máš šanci se na to vykašlat. Jak na co, JAK NA CO? Já jsem klidnej, ale cožpak to nechápete.

Vykašlat se na to všechno, na ty lidi, na porady, práci. Začít zase vobjevovat tenhle svět od začátku. Zase začít něco hledat, věci co byly známý a všední, jsou jako pronikání do jinýho vesmíru. Stromy zas vypadají jinak a nebe je taky jiný páč předtím žádný nebylo. Vždycky jsi ho viděl tak jako lidé předtím, ale nikdy sám. Kurva, mě to začalo bavit a těšil jsem se do Pardubic…