Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seOn
Autor
Rihavlin
ON
Když se poprvé objevil, ležela sama ve své posteli a muchlala tak čerstvě vyprané fialové povlečení. Byl podzim, venku foukal studený vítr a obloha byla zamračená z toho neveselého počasí obestírající okolní svět. Stíny objímaly okolní baráky, v pokoji se rozpínala tma, ale ona stejně dál ležela bez hnutí na posteli napůl vysvlečená, neměla sílu dokončit ani tuhle jednoduchou činnost. Stejně jako cokoliv jiného, bylo i tohle zrovna příliš náročné. Všechno bylo tak těžké, končetiny, hlava se zdála jako z betony a na víčkách jí ležely dva balvany. Na hrudi ji zase seděl temný stín, bezmoc. Tížil jí jako kámen utopence. Přemýšlela nad tím, že přestane dýchat úplně, nemá cenu to přemáhat Proč jít proti tíze toho balvanu, proč jít proti stínu na mysli? Cítila, jak jí ta myšlenka vrtá hlavou, tepe jako tupá bolest za očima, zanechává za sebou cestičky zavražděných mozkových buněk, červíček plazící se její šedou mozkovou kůrou. A pak to uslyšela: Chramst, chramst, chcípni, chramst, vzdej to. Slyšela to tak jasně, až se vylekala, že s ní je v místnosti ještě někdo. Vyskočila z postele, jak se probrala z toho nicotného omámení minulých několika hodin.
Rozhlédla se po setmělém pokoji, nikde nikdo. Společnost jí dělaly jen temné stíny. Skoro by věřila, že se jí to jenom zdálo, ale…chramst, chramst tak to udělej! Trhla sebou. On seděl na jejím pravém rameni, šeptal jí do ucha jako něžný milenec. Prostě se jí dostal do hlavy. Ponoukal a zároveň laskal. Zpočátku. Tohle bylo poprvé, ale později už jenom křičel, řval, hádal se a ubližoval. Z něžného milence se stal tyran. Dělalo mu dobře, že jí mohl ublížit, byl spokojený, když poprvé vzala do ruky nůž a řízla se do bělostné kůže na vnitřní straně zápěstí. Krev, rudá jako okvětní lístky růže a vůně po železu, ho umlčela. Alespoň na chvíli. Líbal jej rány, hladil a dál deptal jako kyselina. Byl jed.
Příště to byla propiska. Seděla u stolu a psala o Platonovi, Aristotelově pravdě a Milétských filosofech a jejich krásně znějících slovech a velkých myšlenkách. Chtěl to, přemlouval ji ať to udělá, nutil ji. Skoro ale ani nemusel. Sama to chtěla, dát mu to, co chce, a sobě trest. Toužila se potrestat, těšila se na ten trest. Potřebovala ho jako feťák potřebuje svou dávku, jako alkoholik aspoň panák vodky aspoň lok. Znovu tak krev zbarvila sněhově bílou kůži. A znovu a znovu a znovu