Zhluboka

Řekls mi opile, že jsem kotva v tvém životě.

Pak ses mě zachytil očima

a já cítila tu tíhu vzdalování.

 

A zase jsem myslela na něj.

Na válečné lodě a na ponorky.

Na jeho světlou pleť.

 

Pokouším se o nádech.

Do plic se mi dere ledová voda Baltu.

 

Pošli mi fotky z Kielu, prosím.

Vždycky jsem chtěla poznat jeho rodné město.

Jako by mohlo zodpovědět tu tvrdost a ty ocelové oči.

 

Ve snu jsem viděla letícího racka s odtrženým křídlem

a bolest jeho křiku mnou pronikala ještě dlouho po probuzení.

 

Upřeně zíráš skrze mě a nic nechápeš.

Prý proč už sakra neskóruju, že je to fakt škoda.

Nedokážu ti to říct.

 

Tisíce plavovlasých chlapců pochodujících městem,

s výrazem plným hrdosti líbajících své matky,

doprovázeny jásotem odcházejí do ztracena.

 

Stojím před tou pietou bez pláče.

Má naděje dře skřípavě o betonové dno doku,

že silnější snad budu více hodna lásky.

 

A ty jsi svázán, příteli,

vlastním kotevním lanem

s tunou železa na mé hrudi.

 

 

---