Let č.93

Pavel K

Let č. 93

10 000 metrů nad Pacifikem

Pan Kratochvíl se zvedne a na chvíli vystrčí nohy do uličky. Pár lidí se na něj otočí, ale hned se zase vrátí k obrazovkám před sebou. On si protáhne nohy a kalhoty má od sezení vykasané až skoro ke kolenům, protože mu jsou malé. Ještě si zaklepe na stehna, to jako aby zabránil trombóze, znáte to, je to skoro jako ucpaná záchodová trubka, a pak se zase vrátí a kožený kufřík si srovná na kolenou.

Je v něm 50 000 dolarů, tedy ekvivalent jeho půl roční práce v USA. To znamená 12 hodin práce každý den, přesčasy, jednopokojová místnost, hromady čínských polívek a samota. Hlavně samota.

Bylo toho hodně, ale teď už konečně letí domů. Narodil se mu syn a on jim všem změní život. K lepšímu?

 V břiše se mu převaluje suchý jabkový cider, ale on je tak natěšený, že ani nevnímá, jak hrozně mu je. Přes uličku na něj mrkne ta Italka, co mu dala ibalgin. Na kolenou jí sedí asi roční, vykulený dítě.

„Dì mamma, tesoro mio, mmma-mma.“

Dítě se dívá všude kolem a píská. Má modrou košilku a pokud se podíváte blíž tak si všimnete, že na rukávu má vyšitou berušku.

Pak je tu taky bosej chlap s vytetovanou lebkou na rameni, co čte Bibli a blondýna, co si bronzem zvýrazňuje licní kosti, aby jí její přítel konečně požádal o ruku. Lidí se sluchátky, co se choulí u okýnek, aby nebylo vidět, že mají erekci. To manga porno, co se odráží v okýnku. Mezi tím všude běhají letušky. I zbytek lidí vypadá prostě tak jako cestujících dálkových letů obvykle vypadají. Každej si spokojeně žije ve svým kousku reality, a tak si nejdřív nikdo ani nevšimne muže co se uličkou blíží k pilotní kabině.

Můžu vám říct, že se jmenuje Abdel a nenávidí svojí, matku za to, že se odstěhovali z emirátů a on tak propásl mobilizaci. Boží vůle si ale vždycky najde svoji cestu.

Z kapsy vytáhne kousek bílého plastu a já vám řeknu, že to je glock vyrobený na domácí 3D tiskárně schopnej tří přesných výstřelů.

První z nich padne poté co mu letuška s pistolí u hlavy odemkne kabinu. Druhou dostane pilot do zátylku dříve než se stačí otočit. Při třetím výstřelu pistole exploduje a jemu do obličeje vychrstne oblak rozpálenýho plastu.

Abdel ví, že Alláh ho miluje, a tak bolest ignoruje, a i přes snahu druhého pilota mu nakonec zatlačí palce hluboko hluboko do očních důlků. Je to jako rozdrtit ten jablečný nákyp co vám máma zrovna upekla. Vídíte to? Jak náplň vytéká po stranách? Jo?

Poslední věc, co stihne udělat je, že zvedne řídící páku nahoru a započne řízené klesání. Řízené řícení se proti mořské hladině pod nimi. Pan Kratochvíl by za normálních podmínek nejspíš křičel s ostatními, ale je moc unavený na to, aby se bál smrti. Pracoval moc dlouho na to, aby si něco takového připustil. Cítí smutek. Kufr svírá mezi nohama a pozoruje, jak cestující kolem něj zaujímají doporučenou pozici při pádu letadla. To se nahnete dopředu a hlavu si dáte mezi kolena. Jde, to, že při pádu si díky tomu okamžitě zlomíte vaz a aerolinky ušetří za pojištění.

Po nárazu na chvíli ztratí vědomí.

Když procitne tak sedí ve vodě a kolem něj bliká červené světlo. Mohl by klidně být na karnevalu v Benátkách. Všechny ty barevný ohňostroje výbuchy. Ty lodě a domy co se pomalu potápí…

Malátně se postaví a snaží se nedívat na skroucená lidská těla kolem sebe. Na všechny ty lidi, ze kterých se během chvíle stala jenom položka na nekrologu. Ta malá čárka mezi datumem narození a smrti co představuje váš život.

Jeho kufr se zaklínil v sedačce před ním. Ten pláč. Možná by se ten kufr snažil vyndat. Možná by se ještě stihl dostat ven? Nebýt toho pláče.

Tak rychle jak mu závrať dovolí jde dopředu ke zdemolované kabině. Představte si válec, který je zmačkaný dovnitř. Z jednoho záhybu čouhají zarkvácené ruce držící dítě.

Vídíte to? Jo? Pokud se podíváte blíž zjistíte, že jeho košilka je modrá a na druhém rukávu má zlatou nití vyšitou berušku.

Dítě pláče, ale on neví, jestli je to ze šoku nebo z toho, že jeho matka je mrtvá. Možná potřebuje jenom nakojit. Jak starý musíte být na to abyste si uvědomili, jak špatný je svět místo?

Pan Kratochvíl se sehne a na chvíli se mu zatmí před očima. Nakonec ale dítě vezme do náruče a posadí se sním na nepoškozené sedadlo vedle. Dítě přestane plakat a on se na chvíli ztratí v jeho velkých vykulených očích. Přemýšlí, jak asi vypadá jeho syn. Jak moc si jsou asi podobní. Bude taky hrát fotbal? Kdo ví.

Dítě se nadechne a něco řekne.

Říká: „mamma“.

Pan Kratochvíl se usměje a pohladí ho po ještě trochu plešaté hlavě. Ty jemný vlasy, co jsou ještě blond.

Červené světlo zhasne.

Bude ho držet v náručí a poslouchat to jeho žvatlání, dokud celou kabinu nezatopí voda.

---