Vlastimil

Vlastimil byl depresivní schizofrenik. Po chodbách se pohyboval pomalu, dlouze a zadumaně vždy kouřil svoji cigaretu, díval se po okolí, jako by všem tak trochu vyčítal, do jakéže bryndy se to dostal.

Jeho nemoc propukla plně, když jako podnikatel měl u spánku ústí pistole. A vyhrůžky likvidací jeho osoby a jeho rodiny. Nepamatuji si přesně, o jaký spor tehdy šlo, Vlastimil to vyprávěl vždycky s notnou dávkou pompy a majestátně a důležitě se přitom tvářil.

Když skončil s podnikáním a jeho tehdejší likvidátory uvěznili na deset let, pracoval jako řidič kamionu. Tehdy ještě nic zlého netušil. Ale stejně tak jako jeho okolí věděl, že těch deset let jednou uplyne. Věděl to stále. Věděl to i ve spánku. Věděl to i ve chvílích radostného uvolnění doma s rodinou. A pak jel jednou na dlouhou kamionovou šňůru kamsi do Španělska. A tehdy večer, když zaparkoval svůj kamion, pocítil to známé nebezpečí obzvlášť silně. Uzamkl se tehdy bezpečně ve své kabině. Alespoň si myslel, že bezpečně.

Ráno se probudil jiný. Změněný Vlastimil. Cítil se obzvlášť slavnostně. Pomalu prsty obemknul klíčky a vyloudil ze startéru ten známý zvuk. Pomalu se rozjel. A už tehdy to věděl. Věděl to a myslel si, že to musí tajit před svým okolím. Na jednom konci světa se pomalu slavnostně a majestátně rozjel kamion a jeho řidič tady na světě byl proto, aby se postaral o zbytek lidstva. Věděl to jen on. Že je tu proto, aby zachránil svět před hladomorem, válkami, bídou a všemi strastmi našeho života vezdejšího.

Bůh k němu pomalu a klidně promlouval. Vlastimil rozuměl náhle každému jeho pokynu. Jeden z prvních a nejhlavnějších pokynů byl, aby jel pomalu a opatrně. Je to přece on, Vlastimil, kdo má tolik věcí najednou na starosti! Vlastimil se mírňounce usmál a jeho koutky úst se nepatrně pohnuly. Vlastimil si pěkně promlouval s bohem nebo spíše sám se sebou a chvílemi si tiše prozpěvoval. Svoje úkoly si pěkně a chronologicky srovnával v hlavě. Nejprve to a tohle až potom. Nesmí nic vynechat, na nic zapomenout. Jedno opomenutí a všechny úkoly by se zbortily. Všechno by se zhroutilo do chaotických volních zmatků. Jedním z nejdůležitějších úkolů bylo zbavení se určitých lidí. Vlastimil přemýšlel, jak to provede, aby všechno vypadalo co nejpřirozeněji. Aby se na nic nepřišlo. Žádný detail nesmí zůstat opominut nebo vynechán. První bude úkol opatřit si zbraň. Vlastimil měl v tomto ohledu jisté konexe z doby, kdy ještě podnikal. To nebude závažný problém. Vlastimil znova a znova probíral všechny detaily, a přitom si vesele pískal a prozpěvoval a rozvážně řídil svůj velikánský kamion napříč Španělskem. Když měl všechny podrobnosti shrnuté kdesi na úrovni obou mozkových hemisfér, zastavil. Vzal do ruky tužku a papír a psal si jakési pokyny a seznamy. Psaní bylo přerušováno pouze hloubavým horečným přemýšlením.

Pomalu se začalo stmívat. Vlastimil už nemohl náhle přemýšlet. Cítil se neuvěřitelně sám a ohrožený. Horečně a zbrkle zamykal dveře své kabiny. Nevěřícně zíral na svoje seznamy. A tehdy se dostavila první deprese. Vlastimil na ni nebyl zvyklý, ani připravený, a tak zasáhla jako ostrý nůž jeho mozek a srdce. Do očí mu vstoupily slzy. Brečel. Plakal. Vzdychal. Cosi si uvědomoval jako třeskutou realitu a zoufale tiskl k tělu svoje čmáranice a seznamy. Potom je trhal, odemkl kabinu, vystoupil a kopal zoufale do útržků a kousků popsaného papíru. Vlastimil si začal uvědomovat, že něco není v pořádku a tak, jak by mělo být. Byl náhle tak nešťastný a to si před chvílí ještě pískal a prozpěvoval.

Znova doslova vpadl do své kabiny. Horentně se zamykal a přál si, aby zámek u dveří měl aspoň sto západů. Měl však jenom dva a to jistojistě nemohlo stačit. Z okolí se do kabiny tlačily tisíce tváří. Pejorativních a pitoreskních. Vlastimil se třásl a kousal do své přikrývky. Ne, teď ještě ne. Nesmí ho dostat. Za to, co si dovolil. Náhle věděl, že tolik věcí už není v pořádku. Už skoro nic nebylo v pořádku. Do kabiny klepaly zvenku tisíce a miliony prstů. Vlastimil se propadl do agónie a omdlel. To se mu stalo poprvé. Probudil se k ránu chladem a celý ztuhlý. Doslova hltal cigaretu. Potom venku dlouho zvracel. Když se vrátil do kabiny, bylo už ráno. Vlastimil tupě a nevěřícně zíral do jednoho místa.

Po chvilce realita zase uhodila na Vlastimilovo srdce a mozek. Startér vyloudil kvílivý zvuk a kamion se rozjel. Za nějakou chvíli už nebylo tak zle. Vlastimil se uvolnil. Jeho mozek začal zase horečně pracovat. Vlastimil zastavil na odpočivadle. Potom znova uchopil do ruky tužku a papír. Ale nyní už věděl, že všechno už nikdy nebude tak, jak to bylo dřív. Vlastimil už nebyl Vlastimil.

Tehdy musel Vlastimil poprvé se svými potížemi navštívit psychiatra. Když se svěřil se svými myšlenkami, byl mu přiznán plný invalidní důchod a předepsána silná psychofarmaka. Jeho svět po nich zbledl, vyprchal, vyšuměl a pomalu zmizel kamsi do ztracena. Potom žil normálním a poklidným životem až do toho osudného dne.

Ten den byla neděle a celá Vlastimilova rodina seděla u nedělního oběda. Po hlavním chodu měl následovat ještě moučník. Ten však Vlastimil už nejedl.

Vlastimil se díval kamsi nad hlavu své ženy a nevěřícně zíral kamsi do dálky. Jeho zrak byl upřený na střechu protějšího domu. Vydržel tak asi dvě minuty a potom se s příšerným řevem vrhl k podlaze. Na střeše protějšího domu byl ostřelovač. Mířil laserovou dokonalou puškou přímo doprostřed Vlastimilova čela. Kulka už Vlastimila zastihla zcela na podlaze, takže minula svůj cíl. Vlastimil nepříčetně křičel a ukazoval třesoucí se rukou na střechu protějšího domu. Jak se vrhal na podlahu, tak s sebou strhl celý ubrus s veškerým obsahem. V kuchyni byla spoušť.

Až později vyšlo najevo, že Vlastimil vynechal přísně předepsaná psychofarmaka. Ne, této příhodě se opravdu nedalo smát.

Ještě několikrát v životě Vlastimil vynechal svoje léky. Jednou, bylo to těsně před vánocemi, zase nevzal předepsané prášky. Proč to Vlastimil udělal, sám přesně nevěděl. Přišel jako vždycky normálně domů a s úlevným povzdechem zapadl do obrovského křesla. A náhle uslyšel ten šramot. Šramot, který vycházel někde z rohu místnosti. Okamžitě se vrhl po směru tohoto zvuku. V rohu pokoje uviděl opadanou omítku a právě se ztrácející malou tyčinku. Ano, tento periskop nemohl vycházet odnikud jinud, než od sousedů. Vlastimil celý rozzuřený a rozvsteklený vyrazil na domovní chodbu. Jeho soused měl opravdu smůlu. Vlastimil ho zbil skoro do němoty. Potom se ve svém bytě dobře zamkl. V kuchyni našel velkou mísu z umělé hmoty určenou na salát. Vysypal celou zásuvku, kde měl uloženy svoje léky. Nyní už pomalu a rozvážně vylupoval jednu tabletku za druhou z blistrů. Pak si natočil limonádu a pomalu léky zapíjel. Hlavně se nepozvracet. Vlastimilovi se podařilo do žaludku dostat celou svou zásobu léků, celkem asi čtyři sta tabletek. Potom se rychle převlékl do černého obleku a na prsa si umístil fotografii jednoho ze svých synů. Pomalu usínal. Když se probudil, necítil nic. Všechny smysly se ztratily. Mozek dostal pořádnou ránu a jenom zázrakem to všechno Vlastimil přežil. Několik dní měl těžké arytmie a močil krev. A tehdy poprvé skončil v ústavu. To byl první z mnohých jeho pokusů o sebevraždu. Ale on přeci bojoval se zákeřnou chorobou, která si ho časem zcela podmaňovala.

Od té doby se jeho zážitky už zcela chaoticky míchaly. Míchala se fikce se skutečností, pravda s fabulací a nepravdou. A tyto všechny neuvěřitelné zážitky mi Vlastimil rád a ochotně vyprávěl.

Jednou mi například vyprávěl, jak slavil v Americe, na Manhattanu, konec roku. Jak popíjel víno a zdravil se s jinými lidmi. Podruhé mi zase fabuloval o tom, kolik superrychlých vozů ve svém životě vlastnil. O některých firemních značkách, které mi jmenoval, jsem v životě neslyšel. Ale Vlastimil mluvil se zcela vážným obličejem a živě gestikuloval. Ať jsem chtěl nebo nechtěl, musel jsem mu přiznat určitou dovednost, se kterou pracoval, když si svoje příběhy vymýšlel. Málokdo by dokázal takto přímočaře lhát. Ale on vlastně nelhal. Nebylo to pravé lhaní. Nemluvil sice pravdu, ale nelhal.

Od té doby jsem si už nikdy nebyl jistý, na čem s Vlastimilem jsem. Tahal mě jako loutku za jemné nitky pitoresknosti a dekadence svých příběhů a náramně se tím bavil. Já jsem mu to ale neměl ani v nejmenším za zlé a svým způsobem jsem měl jeho vyprávění rád. Měl jsem jeho vyprávění rád, protože mi krátilo tak dlouhé chvíle v nemocnici. Kdykoliv jsem za ním přišel, vytáhl z rukávu příhodu a zážitek nebo plynně navazoval na minule řečené. Časem jeho příběhy nabíraly tempo a jen velmi těžko mohu některé reprodukovat. Myslím si, že se to ani do tohoto mého vyprávění nehodí, tak moc byly ty jeho příběhy fantastické. Ani Vlastimil nevěděl, co je vlastně pravda a co si zcela vymyslel. Jeho přehled o reálnosti jeho výroků se pohyboval vždy na velmi tenké hraně.

Je ale pravda, že od doby svého incidentu se sousedem bral svoje léky poctivě a do těžkých duševních dilemat a kolizí se dostával čím dál tím méně často.

Vlastimil se na chodbě ústavu zastavil, obrátil se a mírně se na mě usmál. Pak jsme dlouho kouřili. Spiklenecky a vědoucně. Vlastimil byl můj přítel. Znova a znova jsme probírali jeho nyní už zcela konkrétně pojmenovatelné problémy. A že jich nebylo málo. Překřikovali jsme se ve výčtu svých potíží a hádali se, kdo že je na tom z nás dvou na tom hůře.

Nevěděl jsem, jak chutná schizofrenie. A Vlastimil zase nevěděl nic o maniodepresivitě. Jeden čas moje potíže chtěli lékaři také pojmenovat schizofrenií, ale já jsem se tomu značně bránil. Nevím proč, ale nechtěl jsem mít tuto diagnózu. I když je pravda, že moje paranoidní shledávání reality mělo hodně se schizofrenií společného, pravým schizofrenikem jsem asi nebyl.