Antonín

               Antonín byl dost nevzhledný uhrovitý mladík asi ve věku dvaadvaceti let. Snad už i svým zjevem dost trpěl a když se k tomu ke všemu přidala ještě jeho nemoc, byla na světě celá katastrofa.

Pocházel z malého městečka na jihovýchodě Moravy a měl velmi silný dialekt. Jeho nářečí místy dostupovalo té míry, že jsme si ho často pro jeho výslovnost dobírali. Byl v invalidním důchodu, stejně jako Čestmír, také už velmi dlouhou dobu, a byl tím pádem ve společnosti nesvůj a ostýchavý. Na rozdíl od Čestmíra, Antonín byl extrovert a tak si na svou stranu rychle získal mnoho pacientů. Protože jasně a zřetelně vyslovoval, byla mu svěřena i funkce předčítače novin, což byla každodenní ranní ceremonie. Ihned po budíčku spěchal do stánku s novinami, aby si opatřil aktuální denní tisk. Z něho pak vybíral různé senzační zprávy, které by ostatní pacienty aspoň na chvíli vytrhly z jejich letargie. Byly to většinou zprávy typu bulvárních plátků a tak jsem mu tuto funkci ani trochu nezáviděl. Bylo někdy dost smutné pozorovat ostatní pacienty při jeho intonačních a dialektových poryvech. Ostatní totiž spali s otevřenýma prázdnýma očima. V jejich očích byla přece taková beznaděj. A Antonín do toho všeho četl vesele a hlasitě. Místy to bylo až komické. Antonín měl připraveno vždycky více zpráv, než jsme byli z časových důvodů schopni vyposlechnout. Když o tom tak nyní uvažuji, musím mu uznat, že jeho přednes byl dokonalý.

O povaze jeho onemocnění mi mnoho známo nebylo. Znal jsem jen jeho projevy. A ty byly smutné až drastické. Z naprosto normálního a klidného chování a vystupování začal rychle a zmateně pobíhat po ložnici a narážet do ostatních lůžek. Pokud byl poblíž v dosahu nějaký motouz, Antonín si ho pevně ovinul kolem krku a táhl a táhl a utahoval. Až byl zcela fialový nebo když mu druzí zabránili, odpadl vyčerpáním na postel. Nedokázal jsem si vůbec představit, co ho k takovému chování vedlo, co mu v té chvíli táhlo hlavou. Dle lékařských kusých sdělení jsem jenom pochopil, že šlo o kompulzi.

Bylo mně ho vždycky strašně líto. Mladý kluk, který má již nyní takto hrozně poznamenaný život. Místo aby proháněl děvčata, je nucen pobývat už v takovém ranném věku na takto chmurných místech. Ale Antonín měl dobré a optimistické plány do budoucnosti. Chtěl trénovat fotbalové mužstvo dorostenců, protože sám fotbal aktivně hrál. Často jsem se s ním přel při našich procházkách parkem o smyslu existence duševně nemocných lidí. O našem smyslu existence. Nechával jsem se velmi ochotně zaplavovat Antonínovou euforií a optimismem. Velmi ochotně jsem slyšel na jeho volání po svobodě našich duší. On byl v tomto směru mistrem a nikdo jiný, koho jsem na své pouti potkal, to nedokázal tak, jako on.

Chodili jsme parkem vždy ve trojici, Čestmír, Antonín a já. Na Antonínovy výlevy optimismu Čestmír jen zadumaně mlčel. Nedokázal jsem si představit Čestmírovu budoucnost. Byla chmurná. Doživotně v ústavu nebo na krátkou dobu ještě u starých rodičů, bezmocný mezi svými knihami a svazky. Protože jenom a jenom léky dokázaly Čestmírovi naznačit, že ve své cestě v čemsi pochybil. A on to věděl a trápil se proto. Nedával to sice absolutně najevo, ale já jsem věděl, že je to tak. On se však stále usmíval a dělal, že ví.

Tato vlastnost byla na lécích v určitém směru zajímavá. Léky připravovaly nemocné o tolik blahodárné iluze. Proto asi Vlastimil zanedbával léčbu a nedbal pokynů lékařů. Proto asi vynechával svoje léky. Když bral léky, ztratil svůj vnitřní boží hlas, svůj vnitřní elektrizující náboj. Bylo to vždy jako na vahách. Zvážit, kde je větší riziko.

Antonín bral léky poctivě a všechno vsadil pouze a jen na jednu cestu a kartu. Vlastimil se však potácel a nevěděl. Čestmír byl kdesi mezi tím.

Chtěl bych se ještě pár větami vrátit k Antonínovi. Antonín byl panic. Alespoň to o sobě tvrdil. Vždycky říkal, že muž má mít se ženou partnerský vztah až po svatbě. Zajímavé však na tom bylo, že nebyl věřící. Vlastimil si ho proto velmi často dobíral. Někdy i dost hrubě a surově. On sám byl pravý opak a tak nedokázal pochopit Antonínovo puritánství. Vlastimil vždycky Antonína surově napadl před ostatními a čekal na ohlas smečky. Když nepřicházel, tak přitvrdil. Já sám jsem se Antonína často zastával, ale přitom jsem věděl, že si zahrávám s ohněm. Vůle smečky byla nejpřednější. A já jsem přitom chtěl zůstat šedou myší a pokud možno vůbec na sebe neupozorňovat. Byl jsem v tomto směru dost zbabělý. Zastal jsem se Antonína jenom v těch nejstrašnějších situacích, kdy on sám už nevěděl, kudy kam.

Antonín byl tedy sexuální puritán a asketa. Vždycky jsem ho obdivoval, jak znovu a znovu nese kůži na trh, jak znova a znova prosazuje svoje partnerské zásady. Já kdybych měl takovéto zásady, mlčel bych o nich jako ryba.

Antonín tak snášel Vlastimilovy kopance srdnatě a vždycky se zdálo, že snad nikdy nebude mít dost. Jeho vehemence mi učarovala a často na něho proto vzpomínám. Byli jsme všichni vydáni na milost a nemilost nemocničnímu režimu, při kterém jsme trávili dlouhé hodiny na pokojích a krátili si čas rozpravami, jejichž náboj občas jiskřil. A Antonín znova přechází po ložnici, jako lapená myš. Jeho přecházení ostatní silně znervózňuje.

Antonín ležel na posteli vedle mě. Byli jsme si asi proto bližší, jako sousedé. Často jsem se v noci probudil, podíval se na Antonínovu postel a viděl dvě široce otevřené, jakoby lesklé oči. On v noci nespal. Nevím, jak to mohl vydržet celé dlouhé dny a celé nekonečné noci. Jeho oči zářily vždy do tmy a měly výraz poraněné laně. Nikdy se mnou v noci nemluvil. Nikdy si nešel pro prášek nebo injekci na spaní. Kdybych já takto nespal, byl bych za pár dní úplně vyřízený. A ráno zase spěchal pro první ranní tisk a četl svoje zprávy vesele, jakoby nic.

Proto jsem Antonína často vyhledával. On však sám o moji společnost příliš nestál a vyhledával spíše společnost žen z vedlejší ložnice.Proto se naše rozhovory omezovaly pouze na dlouhé procházky parkem.

Chtěl bych se ještě zmínit o několika pacientech s jejichž osudem jsem byl po dobu mého léčení svázán a kteří se později vyskytovali v některých mých zážitcích.