Vycházka

Na vycházku jsme povinni chodit všichni. Omluveni jsou jenom ti, kteří dostávají kapačky nebo mají teplotu.

Na vycházku se chodí hromadně, a to v houfu. Vždycky mám ten známý příšerně nepříjemný pocit, když se na nás dívají kolemjdoucí lidé.

Chystáme se.

„Tak rychle, rychle, na nikoho nebudeme čekat“,haleká sestřička a já se rychle ženu ke svým botám. Nestíhám.

„Kdo tady zůstane, bude předčasně propuštěn z léčení a rizika si ponese sám“, vykřikuje kdákavým hlasem sestra.

Nejde mi zavázat bota. Proboha, mám tam suk. Proč musím být vždycky všude poslední? Hrozí mi předčasné propuštění. Je to celkem lákavá vidina, jenomže se za tím skrývá i další riziko. A to sice, že vás již sem podruhé nevezmou a nebo vás dají rovnou na uzavřené oddělení. Tam jsem byl jeden den a stačilo mi to. To nemám zapotřebí. Je to tam otřesné. Ráno vám tam zamknou pokoje a celý den musíte chodit po chodbě. Je sice pravda, že můžete do kuřárny a sednout si, ale je to nepředstavitelně dlouhé, protože nemůžete ven. Tam bych se za pár dní úplně zbláznil. To radši ať mě vyléčí tady.

Opouštíme v houfu léčebnu. Je to takový trapas, že se raději moc nedívám kolem sebe. Sestřička vede houf. Kdy už konečně zapadneme do těch zahrad. Jdeme kolem střední rodinné školy. Tady učí můj bratranec. To by bylo, kdyby mě teď uviděl. Trapas. Raději jdu na čele houfu.

„Moc se mi nerozcházejte“, haleká na nás sestra. Však se nerozcházíme. Jdeme pěkně v houfu. Ještě, že nemusíme chodit za ruku. Už jsme v zahradách, je to dobré. Nějaký zahrádkář upustil hrábě.

„Dobrý den“, říká. A mně se zdá, že s ironickým přízvukem. Ano, určitě to bylo s ironickým přízvukem.

Jdeme kolem obchodu a bistra.

„Kdo má žízeň, může si skočit na limonádu“, skřehotá sestra.

Slávek opouští houf. Jsme v bistru.

„Dvě kofoly, prosím“, žádá Slávek po servírce

„A dva rumy do nich“, přidává Slávek.

Nebojte, mladej pane, ta paní to neuvidí, že vám tam nalejvám rumíka“, říká servírka a myslí tím sestřičku. Je to trapas na trapas. Jsme tady za bandu alkoholiků. 

„Ták, tady to máte, mladej pane“, říká znovu paní za pultíkem.

Rychle platím i za Slávka, piji jak o závod, sestra už jde sem, no to bude průšvih, polykám jak najatý.

„Nashledanou, přijďte zase“, huláká za námi servírka, ale my už utíkáme do houfu. Hlavně, aby to z nás sestřička neucítila.

„Neboj, já ti ty prachy dám“, hučí mi do ucha Slávek, ale mně je to pro tuto chvíli úplně jedno. Hlavně ať to z nás proboha neucítí.

Jdeme na židovský hřbitov, kde leží Hugo Haas. Aspoň pro tuto chvíli máme pokoj. Sem vůbec nikdo nechodí. Tady je klid, bože, jak je tu fajn.

 „Tak jdeme, jdeme, ještě se stavíme do zeleniny a pak už rovnou do nemocnice“, huláká zase sestra.

Jdeme do zeleniny pro pomeranče. Nebo banány. Nekupuji nic. Nemám na nic chuť. Nejdéle si nakupuje sestřička. No, to se dalo čekat. Absolvujeme tady rodinný nákup.

                 Sestra nakupuje neuvěřitelně dlouho. Nakonec se šťastně vracíme do nemocnice. Pryč ze zraků lidí. Uvnitř areálu se houf rozchází. Tady už můžeme. Tady už můžeme z houfu.

Těším se na oběd.