Milan - část 4.

Milan rostl. Rostla i Irena. Rostla i Miladina nenávist k manželovi. Po patnácti letech manželství nenáviděla každé jeho slovo. Každý hloupý vtip, každou vykouřenou cigaretu. Sama přestala kouřit nedávno, a tak byla přesvědčená, že každý kuřák je opovrženíhodný slaboch, a že o Josefovi to platí dvojnásob. Už dávno spolu nespali, a to nejen ve smyslu sexuálním, ale i co se týče důsledně oddělené ložnice. Josef si už navždy měl ničit páteř na rozkládací pohovce. Nestěžoval si. Neměl komu. Měl ji rád.

Svoji nespokojenost z manželství přenášela i na děti. Nedokázala pochopit, jak se z NĚJ mohly narodit takové skvělé děti. Ale z věčných hádek nebo naopak tichých domácností nedokázaly děti pochopit, že jsou tak skvělé. Z celé domácí situace naopak vyrozuměly, že se děje něco hrozného. Ale nemohly přijít na to, kdo tu hroznou pohromu způsobil.

Matka ne, ta pořád křičí, protože se zlobí právě nad tou pohromou, takže ji nemohla způsobit ona.

Otec? Ten přece nic neprovedl. Je to pravda takový dobrosrdečný hlupák, ale jinak na něm nedokázaly najít další provinění.

Psa neměli.

Zbývali jen už oni dva. Kdo jiný by za to mohl? Každý z nich tajně doufal, že ve skutečnosti za to může ten druhý, ale jistí si nikdy nebyli. A tak marně dělali všechno pro to, aby to nekonečné dusno skončilo.