Co se děje v trávě

   Lehl jsem si unaveně do večerně naladěné trávy, podepřel si hlavu a tiše, s mírným otupením, zíral do travin a pomalu se dostával do stavu, kdy tělo pomalu bystřilo svůj sluch i zrak. A náhle ho moje oči spatřily. Ten podivný mumraj hemžícího se hmyzu mezi stébly a to mne zaujalo natolik, že jsem pak po drahnou chvíli nevstal.

  Scházeli se totiž zřejmě podivní hosté. Paní tesaříková s panem tesaříkem, housenka od shnilého pařezu, žížala z kompostu starýho Loudy, či střevlíci z nedalekého remízku. Přilétli komáři ze všech směrů doprovázeni roztodivnými můrami a nočními motýly. Po malých cestičkách sem šustili mravenci. Tu černí, tu rezaví i ti kombinovaní-lesní. No prostě, bylo jich tam hafo. Zlatohlávek s mandelinkou již během cesty jiskřivě cukrovali a cosi tajného si špitali. Ano, to bylo trochu podivné.

   A pak jsem to znenadání pochopil. Začínal zde obří mejdan na obecní louce! Mejdan, pořádaný každoročně k jakési příležitosti, ale nikdo už za ta léta nevěděl k jaké. Ostatně to nebylo nijak důležité. Hlavně, že se konal.

   Svatojánci už měli na sto procent nabité lucerničky a s posledním paprskem slunce se začalo rozlévat. Slavnost začala a bujaré veselí začínalo narůstat na obrátkách. Naráželo se hroznové víno z dobře zkvašených bobulí, které spadly z hroznu před týdnem na blízké vinici. Občas někdo přinesl něco pitného ze svých zásob a dojily se, ke všeobecnému veselí, krásně macaté mšice. Pro ty otrlé se tajně, za rohem rozlomené cihly, rozlévá rosa z květu rulíku. Byla vám to ale podívaná. A to čiré nadšení, jak z toho všeho přímo vyzařovalo. Začínal jsem těm hmyzím tvorečkům tu jejich soudržnost a vířivý rej závidět.

   Ale pak se to zvrhlo.

  Kvapník jezdil na žížale a s výskavým „jupijahééj“ bryndal víno z korbele. Střevlík se svižníkem chytili chlupatou housenku a dělali jí na štětinách dredy. Beruška tiše zvracela za jitrocelovým listem opřená o kousek křemene. Ježiš, neměla tu podivnou šťávu, kterou přinesl hrobařík vůbec pít. Rus ze školní jídelny polehával opodál a vyznával jí lásku opilecky zvrhlými verši. Ví Bůh z čeho zvracela víc. Naprosto zdecimovaný chrobák močil u rdesna zaklíněn silnými tykadly o jakési stéblo, aniž by si všiml ováda slastně odfukujícího pod ním. A jelikož je to ovád, vůbec mu to nevadilo. Kovaříci s klacky honili v alkoholu již mírně „polorozpuštěnou“ ponravu a chechtali se u toho, jak luční koníci. Ti ostatně, ve své opilecké pýše, soutěžili ve skoku vysokém přes nevysokou skalku, do které statečně pravidelně naráželi čely, až se jim dělaly hvězdičky kolem hlav a tykadla se prohýbala do neskutečných tvarů. Cvrček ze svahu pod zříceninou, ve svém nejmodernějším fraku a s nablýskanými tykadly nějakým prazvláštním gelem, dál bezduše hrál prapodivnou odrhovačku, která se mu sama vnucovala pod smyčec, a kterou nepoznával už ani on sám. Křižák na svém dlouhém vláknu nekontrolovaně rotoval, řinčivě se řehtal a křičel: Houstone, máme problém! a bekyně s otakárkem zrovna dělali u potoka nepřístojnostě a smrtihlav jim do toho, jako vždycky, kecal. No, co vám budu dál vyprávět. I otrlý člověk se u toho občas zachvěl.

   Ještě se ani nepřiblížila půlnoc a opilé světlušky už zapomínaly svítit a jen sporadicky poblikávaly. Postupně rej ustával a hmyzáci se rozlézali do všemožných škvír a puklin, aby se snažili přežít noc a následnou ranní kocovinu, pokud možno mimo spalující ranní paprsky „přívětivého“ slunce. No a mně už taky kořalka došla.

   „Inu. Chovej se, jak člověk a pij jako dobytek,“ zapřemýšlel jsem nahlas.

   „Ale já piju jako dobytek,“ škytnul Lojza od nedalekého modřínu.

   „Ne, ty nepiješ jako dobytek, Lojzíčku! Dobytek totiž ví, kdy má dost!“