Tekraptraseh (pracovní název) Kapitola první, Stínohra

Na popud zdejší kritiky jsem se rozhodl publikovat svá díla po částech, aby se dala lépe vstřebat. Chci vyzkoušet fantasy. Knih s touto tématikou jsem přečetl jen pár, ale prostředí v nich má své kouzlo. Chci něco podobného napsat, je však otázkou, jestli se mi povede tento žánr vystihnout. Může to být neortodoxní, ale i hrozné - to připouštím. Mrkněte mi na to, napište, co se Vám líbí a nelíbí. Vašich názorů si cením. Ještě si nejsem jistý názvem celého příběhu, pro první kapitolu se však hodí název "Stínohra".

K závěru kapitoly se ještě plánuji vrátit, ale teď už potřebuji jít dál, nechat tuto část odležet a hlavně nechat ji přečíst někomu jinému. Potřebuju zjistit, co mám spravit, vylepšit, vypustit...

 

 

 

Kapitola první

Stínohra

 

 

 

 

     Kraj se topil v polojasné noci. Tisíce hvězd hledaly brány prázdna v putujících mracích a kalným bílým světlem zalévaly lesy a políčka rozesetá v okolí pod chrámem Kněží Světostrážců, který se vyjímal na skalnaté výšině nad potemnělou vesnicí. Na jeho vysoké štíhlé věži ze dřeva a kamene planul strážní oheň. Zády k ohni stály na ochozu tři postavy. Zahaleni v tmavých kutnách splývali kněží s okolní tmou, pouze vetkané zlaté ornamenty se blyštily v odpověď oranžové a rudé záři žhavého plamene. Pohledem pronikali oblohou a krajinou. Jejich ostrov světla a tepla v jinak chladivé noci pozdního jara byl vidět po širých dálavách. Tíhobod okamžiku však spočíval o několik úrovní níže. Hluboko pod věží a pod chrámem, pod hrubými skalisky střídmě prorostlými vegetací a trnitými křovisky, mezi doškovými a šindelovými střechami malých domků a hospodářských stavení. Lucerny kolem cest nikdo nerozsvítil, ponocný se neodvážil vyjít. Pouze z některých oken pronikala slabá záře zapálené svíce nebo olejové lampy. Venku se plížil strach a děs. Přeléval se po dvorech, přes ulice a náves. Nahlížel do příbytků, čekával u dveří a zkoušel brát za kruh, posunout petlici nebo zvednout závoru, aby mohl proniknout do stavení, prostoupit světnicemi a zmrazit srdce obyvatel už několik dní sužovaných svíravou úzkostí.

     Strach bouchl okenicí u hostince – také to mohl být závan větru. Hostinský nadskočil leknutím a málem upustil právě umytý korbel. Nejraději by ležel v posteli. Situace nepřipouštěla noční veselí a ani štamgasti nepřišli popíjet. Kdyby to nebylo nutné, nebyl by tu ani on. Dnes v noci však přicestoval významný host. Pohledem zabloudil zpět k prostřednímu stolu, kde zády k němu seděl muž v krátkém tmavém kabátci. Jen střídmě zdobeném se širšími rukávy s točenicí u ramen. Slabé světlo nedovolovalo poznat barvu temné modři hlubokých moří jemně tkané látky. Na nohou měl běžné tmavé kalhoty a polovysoké kožené boty se zdobenou ohnutou manžetou a hlavu mu kryl široký kožený klobouk se zvlněným okrajem řídce osázeným roztodivnými visícími ozdobami. Po své pravé ruce měl o stůl opřený dlouhý dvouruční meč s hrubě opracovaným zeleným drahokamem zasazeným do hrušky. Vlevo ležel na zemi pod židlí cestovní vak a čutora, které byly z větší části zakryt pláštěm přehozeným přes opěradlo. Barvy pláště v šeru splývaly, jasné bylo jen jemné stříbrné lemování. Naproti tomuto muži seděl ve zdobené šněrovací košili a kožené vestě starosta a v obyčejné tunice oděný místní švec.

     „Je dobré, že jste tady.“ pravil starosta. „S tímhle si nemáme jak poradit. Můžete nám pomoci, že ano?“

     Muž se opřel lokty o stůl a naklonil se k přísedícím. „Někdy je lepší nechat ho prostě odejít.“

     „Odejít?!“ vztekle zakřičel švec. „Vždyť mi zabil syna! Našli jsme z něj jen polovinu a bez hlavy! Poznal jsem ho až podle bot...“ Uronil několik slzí. Po chvíli s zuřivostí cedil skrze zuby: „A takovouhle bestii máme co? Nechat odejít?!“ Vztekle se vymrštil ze židle, která se tím zvrátila vzad a s dřevěným prásknutím dopadla na kamennou podlahu. Hostinský za pultem zkoprněl. Pochopitelně neměl rád, když mu hosté ničili vybavení, ale neodvažoval se je teď okřiknout.

     „Omlouvám se.“ Pronesl směrem k ševci klidným a pevným hlasem vážený host. „O Vašem synovi jsem nevěděl.“

     „Je tohle normální?“ otázal se starosta. Sehnul se pro židli a pokynul svému společníkovi, aby se opět posadil.

     Záhadný muž se zamyslel. Mírně svraštil tmavé obočí a prsty si prohraboval slušivý krátce střižený plnovous. Ozdoby na klobouku se mu při tom mírně zachvěly – stejně, jako když mluvil. „Běžné to není. Nebo alespoň dříve tomu tak nebývalo.“

     „Přicházeli jsme o dobytek. Dobrá, čert to vem.“ pokračoval starosta. „Stejně tak toho mohli být příčinou vlci, nebo potulný lev. Ale tohle už je hrubě za hranou. Já mám podobné bytosti v úctě, nechci s nimi bojovat, ani nemohu. Ale on vraždí a na dary nehledí.“

     „A co Světostrážci?! Jak to můžou dopustit?!“ vpadl do řeči švec. Host na něj zatím upřel své žlutozelené oči. „Možná oni jsou toho příčinou!“ Pohlédl skrze strop směrem, kde tušil kněžský chrám.

     Starosta očividně znervózněl. Nerad slyšel takováto obvinění. Světostrážci a jejich církev byli tajnůstkářští, ale obvykle pomáhali lidu a přírodě. Mnohdy je stačilo jen požádat a děly se divy. V klidných dobách bděli nad běžným řádem věcí. Mohli se zdát obyčejní, ale jejich kult byl spřažen se silami, kterým běžný smrtelník nemohl plně porozumět. Proto v něm často vzbuzovali mírné znepokojení. O důvod víc zůstávat s nimi v přízni. Ale že by udělali něco takového? Jaký by to mělo důvod? Jen s nelibostí by nesl, kdyby se podobné řeči po vsi rozkřikly.

     „Nemyslím, že jsou za to odpovědní.“ Prohlásil muž v dubletu. „Ale proč vás před něčím takovým alespoň nevarovali je podivné.“ Opět si prohraboval vousy. Na prstu se mu lesknul poměrně velký zlatý prsten s krvavě rudým drahým kamenem umístěným v kruhu se znaky rozličných tvarů a podob. „Něco takového by měli alespoň tušit. Zdá se, že je v tom něco víc. Něco, co i Světostrážcům zůstává skryto.“ Položil ruku zpátky na stůl a na chvíli zavřel oči. Nebylo to únavou, potřeboval se soustředit. Nahlédnout za prostor, který je obklopoval. Opět promluvil hned jak zvednul víčka. „Přijdu na to, co za tím stojí.“

     „Dobrá, ale zabijete ho?“ zeptal se starosta. „Co za to od nás budete chtít?“

     „Nejsem nájemným vrahem, to si ujasněme.“ Promluvil z pod klobouku. Sklonil hlavu, takže mu nebylo vidět do očí. „Ale udělám co bude třeba. Buďte klidní.“

     „Pane, nechtěl jsem Vás urazit...“ začal starosta omluvně, načež ho host zdvižením ruky zarazil. Pak ji položil na jílec meče a dvakrát na něj poklepal.

     „Pokud dojde na krajní eventualitu, budu potřebovat nový,“ mluvil pomalu a zřetelně.

     „Rozumím,“ řekl starosta. „Nemáme tu mnoho takových zbraní. Vlastně vím jen o jednom meči. Děd truhláře bojoval v bitvách pro krále. Zdědil ho po něm jeho otec a teď náleží jeho synovi. Ale co Vaše gáže? Kolik budete chtít?“

     „Vyplaťte truhláře za ten meč. Víc si nepřeji. Snad jen doplnit zásoby na cestu.“

     „Tak se stane.“ pravil starosta s přikývnutím. „Jak ale poznáme, že jste dílo dokonal?“

     Tajemný muž se na židli opřel. „Ráno tu budu připraven na cestu. Pokud ne, máte skutečně velké potíže. Pak běžte za Světostrážci a nechte poslat zprávu do Mračné pevnosti.“ Zvedl dlaň. „Ale nepředbíhejme událostem.“ Na to pokynul směrem ke dveřím. „Více není třeba rozebírat. Můžete jít.“

     Hostinský v pozadí zkoprněl za dnešní večer už podruhé. Nemohl uvěřit, že je ten muž posílá ven. Nakonec zevedl ruku, na polici nahmatal malý hliněný pohár a postavil ho na pult před sebe. Z pod desky vyndal kameninovou karafu, odšpuntoval ji a v vzápětí už pohár s lehkým zažblunknutím plnila vypálená medovina. Málem jej přelil. Láhev postavil, pohár zvedl k ústům a dvěma loky jej vyprázdnil.

     Starosta a švec se na sebe podívali. „Jste si tím jistý?“ pronesl s překvapením v hlase váženější z nich.

     Muž opět zavřel oči, následoval hluboký nádech a pomalý výdech. „Ano, jsem si jistý.“ Pověděl a upřeně se zahleděl na přísedící, kteří se na to zvedli neochotně se odebrali do nočních ulic za okny.

     Švec se ve dveřích ještě zastavil a ohlédl. „Proč pořád máte ten klobouk?“

     Muž v plášti trpělivě odvětil: „Kdybych si ho sundal, poznal by, že tu jsem.“

     S touto odpovědí se švec spokojil a odešel ven do tmy.

     Vážený host ještě chvíli setrvával v hostinci. Až dopil pohár ředěného vína, chystal se platit. Z brašny na opasku vyndal měďák a položil jej vedle na stůl. „Máte tu volný pokoj?“ zeptal se hostinského nyní již podřimujícího na židli.

     „Ano, jistě,“ unaveně odvětil hostinský. „Všichni nocležníci kvapně odjeli, když zjistili, co se děje. Můžete si vybrat který pokoj chcete.“ S lehkým zavrzáním se pomalu zvedl ze židle a vzal do ruky malý svícen.

     „Dejte mi hned ten první, kolem kterého půjdeme. Rád bych si zde jen uložil věci.“ Zvedl se od stolu, uchopil meč a položil si jej na rameno. Plášť se z opěradla židle převalil na mužovo předloktí a vak s čutorou jako by mu sámy skočily do ruky.

     Hostinský pomalu vykročil směrem ke starému dřevěnému schodišti. Na knotu svíčky živě skotačil plamínek. Nehledě na ponurou atmosféru vesele poblikával po každém hrubém i hladkém povrchu okolních předmětů a stěn, co se k němu dostaly dostatečně blízko, aby se mohly koupat v jeho nestálé záři. „Pojďte se mnou.“ pověděl a stoupal po schodech přidržujíc se chatrně vypadajícího zábradlí. Cestou odfukoval a mhouřil oči – snad onou únavou nebo oslněním ze svíce. Muž se přidal a držel se krok za ním. Vystoupali po schodech, které kupodivu nevrzaly, pouze s občasným lupnutím snášely jejich váhu. Dali se do krátké chodby v patře, kde stanuli hned u prvních dveří po pravé straně. Hostinský strčil do dveří pokoje, až se naplno otevřely. Ruku s hořící svící prostrčil průchodem. „Prohlédněte si to tu. Vyhovuje Vašim potřebám?“ V pokoji nebylo téměř nic vidět. Z venčí dovnitř pronikala jen trocha mléčného světla zářících hvězd, pokud jej zrovna nedusily mraky. V pozadí za hořící svící se dala tušit postel a malý stolek. Také větší hranatý objekt u stěny – nejspíš tmavá truhla.

     „Je to vyhovující, děkuji.“

     „Zaplatíte mi zítra, dobrou noc...“

     „Nastalý problém budu řešit bez odkladu.“ sundal meč z ramene a vkročil do pokoje. „Pokud se nevrátím,“ položil cestovní vak a láhev na postel, „moje věci nechť náleží Vám, neb mi v takovém případě již nebudou k užitku.“

     „Dobrá. Přeji mnoho štěstí, příteli,“ zívl hostinský a pomalu odcházel. S každým jeho krokem záře svíce v chodbě slábla, až ji vyplňovala pouze hutná tma a sametové ticho. Muž pohmatem vybral hranatou ozdobu visící z klobouku, odepnul ji a chvíli podržel v ruce. Udělal tři kroky k oknu, prsty propátral parapet a ozdobu tam zanechal. Pak se otočil a přešel zpět ke vchodu do pokoje. Vybral další z hranatých ozdob a tentokrát ji zanechal ležet nahoře na zárubni dveří. V tom něco kleplo do okenní tabulky malého okénka. Muž se za zvukem ohlédl a napřáhl tím směrem svůj meč. Chvíli takto mlčky čekal. Dlouhý meč byl do jedné ruky těžký. Po chvíli jej sklonil k podlaze a pohled obrátil zpět do hutně temného průchodu. Volnou rukou v prostoru před sebou ladně a zkušeně načrtl obrysy olejové lampy. Pomyslné křivky myšleného předmětu zůstávaly světélkovat v prostoru a jakmile všechny propojil, vzal kresbu olejové lampy za ouško. V tu chvíli na knotu vzplál plamínek a začal do okolí vrhat žlutavé světlo. Zářil jasněji než plamen svíčky, pohodlně osvětloval teď již s jistotou prázdný průchod a protější stěnu na chodbě, kde si muž všiml obrazu s ženským portrétem. Malba byla již zašlá, popraskaná a hyzdila tak její mladě vyvedenou tvář. Osoba z obrazu upírala na muže již pohasle se jevící oči. Jako by tak z něj chtěla vysát život, aby mohla opět pro potěchu okolí zazářit sytými barvami. Zaprášený obraz, na který se už nikdo nedívá, připadal hostovi jako bolestné ztělesnění samoty.

     „Mariniel, kde Tě mám...“ pronesl s tichým povzdechem. Vykročil do chodby, zavřel za sebou dveře a nesouc světelný magický předmět, vydal se ke schodišti, dolů do lokálu a nakonec ven na ulici. Tam ho přivítal chladný závan větru. Ve vzduchu byla vůně podobná té podzimní a lehounce zašumělo listí na blízkém stromě. Na pozadí byl však ještě jeden zvuk. Tmou se chvíli co chvíli neslo jako když někdo po zemi tahá skleněné korálky. Jako zacinkání zvonkohry, jako když se po kamení sypou skleněné střepy. Zvuk zlatých mincí v truhle do kterých boří ruce hamižník. Kovový a skleněný cinkot. Muž ten zvuk znal. Už ho slyšel v minulosti, slyší ho teď a pokud vše dobře dopadne, nejspíš ho uslyší i některou z dalších nadcházejících nocí ve svém životě. Pomalu se vydal tím směrem. Magická lampa mu rozkrývala cestu na náves a pak kousek za vesnici k úpatí skály, na které se tyčila chrámová stavba. V tu chvíli uslyšel hlasité zařinčení. Zvuk kaleného řetězu, jak jej popisovaly knihy. Zastavil se a hleděl směrem do tmy, odkud hluk přišel. Švihem lampu zahodil. Ta se letem se syknutím rozplynula a její světlo uhaslo. Pak sňal klobouk a vyhodil jej do výše, kde s pronikavým zábleskem a hlasitým zaburácením zmizel. Zbylo po něm jen několik jiskřiček které se pomalu snášely na chladnou zem. Po chvíli temnota před ním začala nabývat podstaty, tvaru a vůle. Teplý proud vzduchu z toho směru zavanul – znovu a znovu. Mužovo srdce začalo být silněji. Slyšel, jak mu pulzuje krev v uších. Z poza mraku vystoupila půle měsíce a její svit odhalil dvě lesknoucí se velké oči vzdálené na deset kroků od něj. V rukou třímal meč a cítil cizí vědomí. Silné a hluboké. Upíral pohled na dva lesknoucí se objekty a pomyslel: „Vyzývám tebe, kdo pácháš hanebné zlo, odejdi odtud a nikdy se nevracej!“

     Temný stín se se zacvakáním pohnul k muži blíž. S mohutným výdechem k němu poslal svoji myšlenku. „Odejdu až sám budu chtít. O jakých hanebnostech mluvíš?“

     „Zabil jsi syna ševcova. Takové jednání nelze omluvit. Odejdi odtud, nebo odejdeš nadobro z tohoto světa.“

     „To jsem nebyl já, čaroději. Setkal jsem se s ním, to ano. Byl na mě zvědavý. Odvážný mladík. Ale někdo našemu setkání nepřál.“ O kousek se k muži opět přiblížil a sklonil k němu hlavu. „Byla to hrdelní kletba – ocelové čelisti. Přišlo to jako blesk z čistého nebe.“

     „Výmluvy?!“ zakřičel čaroděj. „Kdo by mohl použít tak silné kouzlo?! A na náhodného chlapce, který se s tebou setkal?! Mám věřit tomu, co tvrdíš?! Hloupost! Spíš si ho zabil ty! Slyšel jsem zvěsti, o kterých jsem si myslel, že nejsou pravda! Není to poprvé, co jste něco takového udělali! Vidím, že jsem byl naivní!“

     „A co jsi skutečně viděl, čaroději? To neděláme my. Myslíš, snad, že jsme zvířata?“ Stín se opět pohnul.

     „Už ani krok!“ pravou nohou s dupnutím nakročil kupředu a přikrčil se. Meč svíral oběma rukama a mířil jím směrem k bytosti před sebou. Dlouhá čepel se rozechvěla a začala zářit. Přes rudou přešla ke žluté a bílé. Začala jiskřit až žhnula teplotou nitra hvězdy. Mužův obličej v té záři dostával modrý nádech. „Měl jsi odejít, když jsi měl možnost!“

     Stín teď byl vidět v celé svojí hrůzné kráse. Dračí hlava byla široká jako koňský povoz. Nejen muž, ale i kůň by pro něj byl jedním soustem. V jeho temných očích se jako v zrcadle odrážela postava čaroděje. Na dlouhém těle se mu třpytily tvrdé šupiny a na krátkých nohou do země bořil lesklé obsidiánově černé drápy.

     Čaroděj věděl, že již prováhal pravou chvíli k výpadu a měl zlé tušení. Váhal dlouho a déle již nemohl. Chtěl rychle udělat zbývající tři kroky, bodnout a tnout, ale v tom okamžiku ho drakův ostrý ocas poškrábal na zádech. Zamrazilo mu. Vydechl – a pomyslel, že naposled. Sklonil k zemi žhnoucí meč a narovnal se. Viděl sebe v drakových očích, jako by byl namalovaný na obraze. Vzpomněl na ten starý a rozpraskaný v hostinci. Pomyslel, že ten jeho, na který hledí právě v tomto okamžiku, stárnutí nečeká. Další myšlenka pak patřila Marinil, když v tom mu do jeho mysli opět vstoupil drak.

     „Jsi čaroděj, který alespoň trochu naslouchá. To je ti ke cti.“

     „Chtěl jsem odpovědi, očividně jsem se dopustil chyby.“ Pomyslel se zklamáním. Zklamal sebe, svoji milou, lidi ve zdejší vsi. Nejen to – svojí smrtí zklame celý svůj řád. Skutečně si něco takového nikdy nepřipouštěl – a o to pro něj byla nastalá situace tíživější.

     „Chyba může někdy být to nejdůležitější, co v životě uděláš.“

     Čaroděj poraženě odhodil meč. Ocel roztavené čepele bez vůle kouzla se zaprskáním skanula na kamení a do trávy. Jílec a záštita s cinknutím dopadly o kousek dál. Dosvit chladnoucího kovu nemohl měřit svoji sílu se vše obestírající tmou noci, která se z větší části opět chopila vlády nad okolím. „Kouzlo mohlo být hnáno vůlí několika. Ne nutně jen silného jednotlivce.“ pokračoval drak.

     Muž pohlédl nahoru směrem k chrámu. „Světostrážci?“

     „Možná, nevím. Nerad bych, kdyby tomu tak bylo.“

     „A jejich důvod něco takového provést?“

     „Sám bys jistě na několik přišel. Ten, kdo to dělá, na nás chce štvát drakobijce. Jak moc Světostrážců, tak moc čarodějů i ta naše jsou v přirozené rovnováze. Ten, nebo ti, kdo provádí podobné věci, se snaží moc nás draků potlačit, aby svoji mohli rozšířit a posílit. Omezit náš vliv na děj světa. Ale těžko se bránit, když není jasno před kým. Takový způsob boje je hanebnost čaroději.“ Vzduchem se opět rozneslo skleněné zachrastění. Drak napřímil hruď, zvedl hlavu do výše a ocas pohodlně svinul vedle sebe. V měsíčním světle se mu zaleskly bodce na hřbetu. Čaroděj se posadil, zkřížil pod sebou nohy a čekal, co bude . Lusknutím prstů vytvořil nad pěstí malý plamínek, aby do okolí opět vnesl světlo.

     „Co tě sem vlastně přivádí?“ Upíral na draka svůj pohled. Rozdrásaným kabátcem mu zády do těla prostupoval chlad.

     „Stopa.“ Velká hlava se znovu snesla k čaroději. „Také chci odpovědi. Je s údivem, jak nebezpečnou se stala snaha je získat.“

     Nesourodá dvojice seděla pod skálou, chrámem Světostrážců a jeho vysokou věží s planoucím ohněm. Jejich myšlenky slyšet nebylo. Vše však viděla a vnímala postava s hlavou zahalenou v kápi bdící na ochozu...

     „Já odpovědi v prvé řadě nehledal. Jsem na výpravě za získáním všestranného amuletu. Studoval jsem magické umění v Mračné pevnosti na jednom z Vrcholů světa, ale cítil jsem, že tam plně své schopnosti nerozvinu. Chci zjistit, jaké skutečně můžou být.“

     „Ona tě v tom podpořila, mám pravdu?“

     „Ano. Chtěl jsem, aby šla se mnou, ale zůstala tam. Studuje umění přírodních kouzel. Stromy a květiny, rozmlouvání se zvířaty... To všechno na místě plném chladu a ledu. Zdá se to pro ni být důležité... Mám ji rád.“

     „Všiml jsem si, že necestuješ sám. Je stále duchem s tebou.“

     „...ano, je.“

     „Dej na lásku pozor, čaroději. Posiluje, ale může i spalovat. A to tím více, čím temnější jsou časy.“

     „Je jako oheň – dobrý přítel, ale zlý pán. Jsem si toho vědom, draku.“ Čarodějův obličej rozjasnil úsměv. Neměl tušení, jak mohou být draci sdílní. Potom opět zvážněl. „Zmiňuješ temné časy – to kvůli tomu, co se děje?“

     „Kvůli tomu, co se začíná dít. Jsi čaroděj ochránce, to je tvá přirozenost. Mohl bys mi pomoci rozkrýt kdo se snaží narušit přirozený řád. Když to bude včas, budeme moci temným časům zabránit.“

     „Sám sobě jsem slíbil, že tu záhadu rozkryji – dnes večer, než jsem se vydal za tebou. V tomto jsme tedy za jedno. Máš ponětí, kde mohu odpovědi hledat?“

     Nyní se pousmál drak. Čaroděj na okamžik zalitoval, že rozsvěcel plamínek. Pysky ohromné tlamy odkryly řady obsidiánově černých lesknoucích se ostrých zubů. Tenhle škleb se mu silně vryl do paměti, i když ho přešel s kamennou tváří. Nebo v to alespoň doufal.

     „Sám nevím, kde odpovědi získat,“ pomyslel drak. „Může mi unikat něco, co však tobě neunikne. Chci, aby nás hledačů bylo více. Proto tě žádám o pomoc. Byl bych za ni vděčný.“

     „Rozumím,“ zamyslel se mág. „Když nevím, kde hledat, můžu hledat kdekoliv. Nemusím scházet ze své cesty.“

     „Zajisté,“ drak se na chvíli odmlčel. „Čaroději – může se stát, že se již nesetkáme.“ Opět zvedl hlavu. „Dovol mi být ti vděčný už nyní.“

     „Ano?“

     Muž se zaujetím čekal, co má drak v plánu. Nejprve se zařinčením nad ním a nad sebou několikrát mrskl ocasem. Jakmile zvuk utichl, začaly mizet hvězdy. Ztratil se i měsíc, chrám Světostrážců a skála, na které stál. Tmoucí kouzlo zahalilo obě bytosti neproniknutelným pláštěm. Pak viděl, jak se drak celý naježil. Byla to ta nejhrozivější věc, co kdy v životě zřel. Hrozivější než stočený had připravený uštknout, syčící pavouk s trčícími kusadly, rozzuřený pes cenící zuby nebo přicházející temno před bouří na horách. Následně se drak otočil ke svému ocasu a asi v jeho polovině do něj zabořil čelisti. Z toho místa začaly na zem padat v proudech malé perličky. Nakonec hlavou se zabručením trhnul a obrátil se zpět k čaroději. Na zem před něj dopadly dvě drakovy tvrdé šupiny. Vypadaly, jako by byly z perleti na palec tlusté. Světlé, hladké a duhově se leskly. Kolem nich se rozkutálelo i pár nepravidelných perliček. Drak se při tom všem trochu zadýchal.

     „Důvěřuji ti, čaroději. O tomto nikomu neříkej. Nos je na hrudi ať uchrání tvé srdce. Pokud budeš hledat pravdu, budeš bojovat s těmi, kteří ji skrývají. A nemusíš je vždy včas poznat.“

     Čaroděj neskrýval své ohromení. Nevěděl o nikom, kdo by šupiny z živého draka získal. Bylo to nemožné, nemyslitelné. Poslal plamínek plout vzduchem, aby měl volné ruce. Ten se bez jeho kontroly co chvilka chaoticky zamihotal a zůstal splývat kousek od jeho pravice. Jedné šupiny se dotknul a zvedl ji ze země. Nebylo na ní ani škrábnutí po ohromných a ostrých dračích zubech. Nebyla těžká a zdála se křehká. Jejich vzhled nemohl klamat více. Rozepnul kabátec a obě šupiny pod něj schoval. Položené na sobě se vešly jen tak tak. Když se mu podařilo knoflíky zapnout, zabouchal si zkusmo na hruď. Šupiny o sebe cinkly jako dva skleněné pláty.

     „Nevím, jak mám poděkovat. Mohu znát tvé jméno?“

     Opět pocítil drakův horký dech. V tu chvíli se to zdálo být jediným vjemem z okolí, protože pod tmoucím kouzlem byli jako pod peřinou.

     „Přece víš, že pokud si sdělíme jména, může to být nebezpečné pro nás pro oba.“ Položil hlavu před čaroděje na zem. „Ne, byla by to chyba.“

     Mág se usmál od ucha k uchu. „Vzpomínáš, co jsi mi pověděl před chvílí? Chyba může někdy být to nejdůležitější, co v životě uděláš.“

     Drak si odfrknul a znovu se napřímil. Nemohl si vybrat, co se mu nelíbí víc – jestli sdělit si jména, nebo skutečnost, že čaroděj používá jeho vlastní slova, aby ho k tomu ponoukal.

     „Tedy dobrá, jak myslíš. Já jsem Garlanderzalafer z klanu Zur. A ty, čaroději?“

     „Teoward syn Bartiborův.“ Muž se nepřestával usmívat.

     „Rád jsem tě poznal, Teowarde.“

     „Nečekané potěšení i na mé straně, Garlanderzalafere. “ Teď však jeho tvář opět zvážněla. Musel dořešit problém, kvůli kterému sem přišel. „Nemůžeš tu zůstávat. Potřebuji, abys kraj zdejší opustil.“

     „Neodejdu,“ pomyslel stín k čaroději. Ten zatajil dech. Jak by to ve vsi místním vysvětlil? Zdálo se, že mu to jeho nový přítel nechce ulehčit. „Jak bych mohl odejít?“ Drak začal z okolí jemně sbírat tmoucí kouzlo a halil se do něj sám. Naposledy se obrátil k čaroději. Už byla vidět jen jeho ohromná hlava s temnýma očima. „Přece jsi mne zabil.“ Přehodil přes sebe poslední závoj a v tu ránu drak i se svým šklebem zmizel.

     „Na shledanou, draku.“

     „Ano, na shledanou, čaroději.“

     Teoward zůstal sám a do zad mu opět vpadl chlad. Plamínek, který začínal odnášet mírný vítr svítil, ale nehřál. Vyndal z brašny plátěný pytlík a nachystal ho rozevřený před sebe. Pak nastavil ruce. Margarity roztroušené po okolí začaly poskakovat a sypat se do čarodějových dlaní. Až byly perleťové slzičky všechny, naplnil jimi pytlík a zavázal jej. Lusknutím zhasnul ulétající plamínek a vydal se nocí zpět do vesnice.

     Na spánek nebylo mnoho času. Aby dostál svému slovu, vstal brzy. Nedlouho po té, co slunce vystoupilo nad obzor. Byl unavený, ale zahnal myšlenku vzít si bdící lektvar, kterého měl ve vaku dvě lahvičky. Může ho být třeba jindy. Prospí se až cestou. Takový byl plán. Hostinského přistihl dole v lokále při snídani.

     „Dobré ráno,“ pozdravil čaroděj. „Myslím, že můžete opět čekat hosty.“

     „Takže se to povedlo? Výtečně!“ Hostinský se s radostí zvedl od stolu. „Něco Vám připravím, aby jste opět nabyl sil. Ráno je třeba začít něčím pořádným!“ Opustil svůj chléb a zpola vypitý hrnek mléka. Vzal z pultu džbán s vínem a číši a oboje postavil na volný stůl. „Posaďte se, napijte se a já vám hned něco přinesu.“ Vytratil se z lokálu Dveřmi do malé chodbičky v přízemí a nechal čaroděje o samotě. Když se vrátil, nesl v ruce větší dřevěné prkénko s nakrájeným uzeným masem a škvarky na chlebové placce a kopečkem nakládané zeleniny. Čaroděje to potěšilo, i když by si býval vystačil s kaší. „Jdu pro starostu, hned jsem zpět!“ Radostně volal když odcházel z lokálu.

     Když se hostinský se starostou vrátili, Teoward již byl zbalený a nachystaný k odchodu. Měl na sobě i svůj plášť s teď již jasně rozpoznatelnou azurově modrou barvou podšívky.

     Jak starosta slíbil, nesl s sebou elegantní meč v pochvě zdobené výraznými květinovými vzory a se závěsem na opasek. Záštita zbraně měla tvar mělkého písmene C. Nebyla masivní, vypadala štíhle a její konce zdobily jako dvě bobulky vykované osmistěnné fazetové čočky. V podobném stylu byla kovaná i dlouhá hlavice tvořící téměř polovinu jílce. Zbytek rukojeti byl omotán koženým řemínkem. Délku zbraně čaroděj pohledem odhadoval skoro na tři lokty. Délka čepele spolu s provedením jílce prozrazovala, že jde o jedenapůlruční meč. Bude vážit méně než jeho předešlý, ke kterému závěs ani neměl a cestou mu spíš překážel.

     „Čaroději, je Váš.“ Podal meč Teowardovi, který jej s vroucností přijal.

     „Děkuji starosto, velice si toho vážím.“

     „Ještě jsem pro Vás nachystal něco na cestu, jak jste si přál.“ Řekl hostinský a opět zmizel v chodbičce v přízemí.

     „Smím se ptát, kam máte teď namířeno, pane čaroději?“ Zeptal se starosta.

     Čaroděj hovořil, zatím co si pod pláštěm připínal závěs se skvostnou zbraní k opasku. „Cestuji do země za mořem. Nejprve k Větrné hoře a pak dál.“

     „To cestujete pěšky?“

     „Pěšky, nebo povozem. Vrátím se k samotě na rozcestí a odtamtud půjdu na sever. Cestou na někoho narazím.“ Pak rozepnul brašnu a vytáhl plátěný pytlíček. „Zde je důkaz drakovy smrti.“ Pytlík rozvázal a nabral několik perel do dlaně. Jemně je promnul prsty a perličky se k sobě začaly skládat. Utvořily krátký řetízek, který si čaroděj vrátil do brašny. „Zbytek je Váš, naložte s nimi, jak uznáte za vhodné,“ podal váček starostovi, který ho se zaváháním přijal.

     „Také děkuji. Je to pro mě překvapení,“ koukal do pytlíku a potěžkával jeho obsah. „Myslel jsem, že budeme platit my Vám.“ Pohlédl čaroději do očí. „Musí mít ohromnou cenu.“

     „Když drak roní krev, její kapky se v okamžiku mění na takovéto perličky. Ve chvíli, kdy zemře, jeho tělo ihned shoří a zmizí. Jeho krev, která se předtím dotkne země, zůstane. Cenu nelze odhadnout, hladový se jich nenají, ale jsou vzácné, to ano.“

     „Rozumím, čaroději. Znovu Vám musím poděkovat.“

     „Ještě mám pro Vás radu. Nerad budu působit znepokojení, ale doporučuji kolem vesnice vybudovat opevnění.“

     Starosta zvážněl. „Jak to? Děje se něco? Před draky nás hradba stejně neochrání.“

     „Máte pravdu. Ale nejsou to jediné bytosti, se kterými se můžete potýkat.“

     „Je to zbytečné, chrání nás přece Světostrážci...“ starosta sklopil zrak a zamyslel se. „Myslíte, že už na ně není spoleh?“

     „Těžko soudit. Pokud by ale přišly zlé časy, je lepší být připraven.“

     Do lokálu opět vesele vkročil hostinský a nesl něco zabaleného v plátně. „Vejde se Vám do vaku?“ Balíček voněl uzeným, ale jistě obsahoval i jiné dobroty. Čaroděj rozepnul přezku pláště a nechal ho vzduchem odplout vedle sebe. Sundal si ze zad svůj vak a balíček se dovnitř s trochou snahy vešel. Přijal i čutorku s medovinou. Opět si ho hodil na záda, zahalil se pláštěm a chystal se na cestu.

     „Rád jsem vás poznal,“ podal si se starostou a s hostinským ruce. „Přeji vám jen to dobré.“ rozloučil se a odcházel.

     „Na shledanou, jste tu kdykoliv vítán!“ Zavolal starosta a hostinský souhlasně přitakal.

     ?Teoward se vydal na cestu. Jeho kroky sem tam doprovázelo tiché zašustění když se otřel o výhonek keře vyrůstající do pěšiny nebo o trsy lístků trávy. Na kamenitých místech vystřídalo měkké šustivé zvuky chrastění suchého štěrku pod podrážkami. Pokračoval dál ve své pouti doprovázen dvěma přáteli, kteří nikdy nemohli být jeden bez druhého. Jen málo věcí je právě tak nerozlučných jako jsou slunce a čarodějův stín.

---