Trať

Stál jsem večer na trati a přede mnou bylo něco jako tunel zbudovaný tmou, kterým se sunula zatraceně velká housenka a ještě si na mě svítila.

Pamatuješ si na tu odpornou housenku? Myslím tu z filmu z minulého týdne.

Jasně, tati.

Přesně tak totiž vypadalo to stvoření. Řeknu ti, že jsem se nemohl strachem ani pohnout.

A co jsi udělal?

Zavřel jsem očí a chvilku jsem se soustředil.

A najednou bylo ráno, vzbudím na náspu a nevím, kde jsem. Housenka je pryč a okolo je samá poušť. První, co mě napadlo, bylo, že budu potřebovat opalovací krém. Ono totiž slunce stálo už dost vysoko a neměl jsem se kam schovat.  Víš, byla to přesně taková pustina, kam jsme se chtěli s mámou minulé léto podívat, a já jsem se tam dostal z města za jediné mrknutí.

To je pěkná blbost. A proč si tam vůbec byl, tati?

K tomu se dostaneme. Teď je důležité, co se stalo potom.

A co se stalo?

Šel jsem pouští podél trati celý týden a jediné, co mě zajímalo, bylo najít stopy života. Horký písek pálil, tak jsem skákal přes pražce. No a na konci sedmého dne jsem se dočkal. Zavřel jsem oči, chvilku jsem v duchu počítal a pak, když jsem je otevřel, stála u mě, asi tak daleko jako teď ty. Mohl jsem natáhnout ruku a dotknout se jí, ale měl jsem trochu nahnáno. Bál jsem se, abych se nepopálil. 

A kdo, tati?

Hořící žirafa.

Vyprávěla mi všemožné věci, kterým by člověk nechtěl ani věřit. Přes poušť na druhou stranu prý skáče muž v řetězech jako klokan a v ruce má malířské plátno. Řekl jsem jí, že si raději počkám na vlak. 

A víš, co jsem se dozvěděl?

Ne, tati.

Že přijede až za třicet let. To je dlouhá doba pro někoho, kdo má tak málo trpělivosti, tak jsem se posadil na koleje a počítal jsem hvězdy na obloze.

To jsi nic nejedl ani nepil?

Víš, když jsi tam na druhé straně, základní potřeby ti připadají dost nepodstatné. Zajímalo mě víc, proč jsou souhvězdí pohyblivá. Velký medvěd byl navíc docela hladový a pojídal měsíční paprsky.

A tak jsem sledoval noční oblohu po 10 950 dnů (a slunce jsem přikryl čepicí), až se posledního dne přihnala soptící lokomotiva. Stroj vedoucí zpomalil vlak, zavolal, že mě nevezme, a hodil mi zrcátko.

A proč, tati?

Stal se ze mě ošklivý dědek. Hned jsem věděl, že bych se tvojí mámě nelíbil. Neumíš si ani představit, jak člověk po třiceti letech na poušti vyschne. Navíc jsem se nestříhal ani neholil.

Takže si vypadal zrovna jako teď.

Nebuď drzý.

Především jsem si vzpomněl, že jsem zmeškal schůzku a že tvoje máma na mě pořád čeká. Proto jsem utíkal opačným směrem podél trati. Běžel jsem se sluncem v zádech a cítil jsem, že s každým krokem mládnu. Někdy se opravdu stačí jenom otočit a jít nazpět.

A kam jsi doběhl?

Nikam. Stal jsem se příliš mladým, nerozumným a na všechno jsem dočista zapomněl. Poušť se proměnila v členitou krajinu luk a zakrslých stromků. A já se spíš zajímal o stavbu hrází v horských bystřinách než o tvou matku.

A to tam na tebe celou tu dobu čekala, táto?

Ano i ne. Když jsem překonal pubertu, ozval se mi v hlavě hlas, který ke mně bez přestání promlouval. Myslel jsem, že je to náboženské vnuknutí. Přihlásil jsem se dokonce na semináře z teologie, ale trvalo mi ještě rok, než jsem pochopil, že ke mně nemluví Bůh.

 A kdo?

Tvoje máma přece. Chtěla, abych se vrátil.

Musel jsem hodně přemýšlet, abych si uvědomil, že ta housenka v tunelu byl opravdový vlak, který mě shodil ze železničního mostu. Byl jsem totiž netrpělivý a chtěl jsem si zkrátit cestu do Pařížské restaurace. Tam jsme měli totiž rande.

Ležel jsem měsíc v kómatu a první, co jsem uviděl, když jsem se probudil v nemocnici, byly oči tvojí mámy.

Pověděl jsem jí, že jsem se vrátil kvůli ní a ona mě políbila.

No a za dva roky ses narodil.

Někdy si kladu otázku, jestli ten muž v řetězech někdy nalezl to, co hledal. Pro něj jsou planoucí žirafy pořád něčím opravdovým. Třeba tam ještě skáče napříč časem a o něčem sní, zatímco já mám vás.