Kóma

Za tohle přijdeš do pekla! Tuhle větu slýchával Patrik za svůj sedmadvacetiletý život od své matky nepočítaně. Nedělal to zpočátku schválně, v dětství jen občas něco zničil, nebo se pral ve škole. Dávala mu tresty, musel třeba číst bibli nahlas, či nedostal týden večeři. Někdy ho máma prostě jen sešvihala kabelem od žehličky. Přitom křičela, pořád křičela a kázala- což na tom bylo asi to nejprotivnější. Jak rostl, začal jí to dělat schválně. Líbilo se mu ji provokovat.

Svojí mladší, ufňukanou sestru Helenu většinou okázale ignoroval. Byl rád, když se zaměřila máma na ni a jemu dala pokoj. Táta od nich odešel, když mu bylo asi pět roků. Dneska už se tomu nedivil. Kdo by chtěl žít s takovou hloupou, despotickou ženskou.

Jednou se ale ségry zastal, když mu bylo patnáct let. Matka ji začala mlátit kuchyňským smetákem za to, že rozvařila knedlíky. On jí ho vytrhl a zmlátil ji s ním tak, že skončila na chirurgii. On zas v diagnostickém ústavu. Psychiatr mu zjistil poruchu osobnosti, údajně je lehký psychopat neboli deprivant. Bylo mu tehdy celkem jedno, co je. Prý nemůže cítit emoce jako ostatní, lásku, empatie- no a co, komu to chybí? Nicméně se mu tam dostalo pomoci a on začal vidět svět trochu jinýma očima.

V pasťáku zůstal do svých osmnáctin. Začal tam studovat střední školu, a když se vrátil domů, našel si brigádu a začal chodit na vysokou ekonomku.

Matka ho v bytě tolerovala, pokud jí odevzdával většinu svých peněz z brigády. Jinak ať prý táhne. Po vysoké si našel lukrativní práci a tak táhl. Nechtěl jí dávat už ani korunu. Byl v zaměstnání celkem úspěšný díky své cílevědomosti a chladnokrevnosti. Za necelé tři roky měl pod sebou asi čtyřicet zaměstnanců.

Koupil si super auto, ženských měl díky penězům nepočítaně a také pěkný byt v centru.

Toho osudného dne vyzvedl nynější přítelkyni Anetu u jejího bytu a vyrazili novým sporťákem na chalupu přátel v jižních Čechách. Cesta ubíhala v pohodě, měl v plánu zastavit se na oblíbeném místě u bývalého, nyní zatopeného kamenolomu. Třeba se vykoupou nazí a bude už konečně sex, pomyslel si.

Když dorazili na místo, bylo už pozdní odpoledne. Zastavil kus nad jezerem a kochal se západem slunce. Hodil okem po Anetě.

„Jdeš se mnou vykoupat, kotě?“

„Ne, díky. Opravdu se mi nechce, jdi sám, jestli chceš.“ Omluvně se na něj usmála a dál si přetírala pusu rtěnkou.

„No, nutit tě nebudu, jdu se podívat k vodě. Jestli si to rozmyslíš, víš, kde mě najdeš,“ dodal ironicky.

Vypnul motor a vylezl z auta. Seběhl kousek dolu po mírném svahu ke srázu nad jezerem. Podíval se pod sebe, voda vypadala lákavě. Najednou slyšel Anetin křik, stačil se sotva ohlédnout a pak už cítil jen obrovský náraz. Padal do vody a za ním jeho zánovní a špatně zabrzděné auto.

Viděl Anetu, jak celá mokrá pobíhá po břehu a hystericky křičí. Přiběhli nějací dva rybáři a vytáhli tělo z vody. Došlo mu, že kouká sám na sebe. To tělo bylo jeho. Chtěl jim říct, že je v pořádku, ale nikdo ho nevnímal. Slyšel bzukot, šílený bzukot, který přecházel až do nesnesitelných výšin. Pak najednou vše zčernalo.

Plul tichým, temným prostorem. Nic neviděl, nic neslyšel, ale uvědomoval si sám sebe. Zkoušel zakřičet, ale z úst mu nevyšel ani tón. Dostal šílený strach, že toto je smrt. Nebo je tohle peklo, které mu často slibovala matka?  Bylo to opravdu děsivé. Raději by se smažil v čertově kotli, než tahle nicota.

Po chvíli uslyšel zas ten vtíravý bzukot. Cítil se lehoučký jak pírko a najednou byl nad nějakou bíle povlečenou postelí. Podíval se dolů na člověka, který tam ležel napojen na přístroje. Byl to on, poznal svou tvář. Připadala mu cizí, nechtěl se tam vrátit a nedejbože zpět do té nicoty. Nechápal, co se děje. Je tohle ten posmrtný život? Ale proč teda okouní tady nad svými polomrtvými ostatky. Kde jsou andělé a mrtví příbuzní, kteří ho odvedou, nebo tak něco.

Uslyšel vedle ze sesterny hlasy a jen pomyslel, najednou byl tam. Bomba, řekl si, tak tohle musí vyzkoušet znovu! Pomyslel na své tělo a naráz byl zpět nad ním. Nakonec takto proletěl celou budovou nemocnice, ale za její hranice se nedostal. Jakoby ho něco drželo poblíž jeho tělesné schránky. Vrátil se do pokoje a pozoroval mladou sestřičku, jak o něj pečuje. Někdo vešel dovnitř. Poznal matku, kterou tři roky neviděl. Co ta tady probůh dělá?! Teatrálně fňukala a smrkala do kapesníku.

Sestra se k ní otočila. „ Dobrý den, paní Ploužková, nechám vás tady se synem chvíli samotné, kdyby něco, hned jsem zpátky.“

Dveře se zaklaply a matčin kapesník letěl do koše. Patrik sletěl kousek dolu a koukal jí přímo do tváře. Nasadila ten svůj pohrdlivý kukuč a mluvila k jeho nehybnému tělu.

„Já věděla, že takhle jednou dopadneš. Vždycky jsi byl nezodpovědný, zpupný hajzlík. Namísto, abys mně a svojí sestře finančně pomáhal, jezdils s těmi svými děvkami v drahém fáru, kdo ví kde. Ale bůh to vidí a nyní tě potrestal. A nemysli si, že budu bojovat o udržování tě při životě. Jsi k ničemu a navíc, všechny tvoje prachy budou teď moje. Alespoň nějaká odměna za mojí celoživotní oběť. Jen škoda, že to nemůžeš vidět.“ Skoro se jízlivě rozesmála.

„No tak to teda ne, já tě vidím ty stará mrcho, nedostaneš ani korunu!“ Křičel na ni, ale ona ho samozřejmě neslyšela.

V tu chvíli tam vešel primář oddělení se sestrou. Matka okamžitě znovu nasadila zarmoucený výraz a vytáhla nový kapesník.

„Je mi líto paní Ploužková, váš syn je v podstatě mozkově mrtvý a nevypadá to na žádné zlepšení. Po poradě s dalšími kolegy bychom vás a vaší dceru chtěli požádat o souhlas s darováním některých jeho orgánů.“

Matka se hlasitě rozeštkala. Komedie jedna hnusná, pomyslel si Patrik.

Lékař jí lehce položil ruku na rameno.

„Omlouvám se, že jsem to na vás takto vybalil. Ale můžete společně zachránit další životy a smrt vašeho syna nebude tak zbytečná.“

„Dokdy potřebujete mít náš souhlas?“

„Je mi líto, ale co nejdříve. Nejlépe do konce týdne.“

„Dobře, poradím se dcerou a nejpozději zítra dám vědět.“

Když konečně odešli, Patrik nervózně poletoval sem a tam. Až nyní si uvědomil, že umřít nechce. Zpět do těla se mu ale také dvakrát nechtělo, té nicoty se strašně bál, co když už se z kómatu neprobere. Ale takhle zůstat věčně, to by taky nevydržel.

Druhý den už byl otrávený a navíc se začínal v budově nemocnice nudit. Svému tělu se úzkostlivě vyhýbal, zatím se bál na něj jen pomyslet. Náhle se lehce otevřely dveře. Vešla jakási štíhlá, mladá žena. Uvědomil si, že kouká na svou sestru Helenu. Vida, je z té šedé myšky docela pohledná holka. Jestlipak se také přišla pokochat nad jeho bezmocností. Helena si překvapivě sedla vedle lůžka, opatrně vzala jeho ruku do své a začala tiše mluvit.

„Já věřím brácho, že mě slyšíš. Je mi fakt líto, co se ti stalo. Mám tě vlastně docela ráda a moc si přeju, aby ses probral. Nikdy jsem ti ani nepoděkovala, jak ses mě tenkrát zastal. I když máma byla dál zlá, už se bála na mě vztáhnout ruku. Asi si myslela, že bych udělala totéž, co ty.“ Pohladila ho po tváři a na peřinu skápla její slza.

Visel nad postelí a díval se do Heleniny upřímné tváře. Najednou poprvé v životě ucítil příval pro něj dosud neznámého citu. Uvědomil si, že nakonec není žádný deprivant, jak se mu snažili psychiatři namluvit. Dokáže prožívat city- nenávist k mámě a nyní něco vřelého k sestře. To matka, to ona je ten psychopat, který je od mala soustavně ničil. Vzpomněl si na to, co všechno na ně oba vychrlila, co zlostných slov, těch ran a trestů. Žádná mateřská láska či podpora. Jen chladné a nucené starání se o dvě nechtěné děti, které jí musely od mala posluhovat. Najednou se mu vybavilo, jak mu malá sestra mazala záda, když ho máma sešvihala kabelem. Jak mu nenápadně nosila zbytky od večeře, když měl týdenní hladovku.

Musí se vrátit do života za každou cenu.

Když Helena odešla, začal intenzivně myslet na vklouznutí zpět do těla. Kroužil kolem něj, myslel na něj, narážel a nic! Začínal být zoufalý. Zkoušel se modlit i prosit boha. Začal cítit další emoci- a to strach.

Byl další den. S hrůzou pozoroval procesí ke své posteli. Přišli ho odpojit. Za chvíli ho rozřežou na kousíčky jak nějaké dobytče, ale co bude proboha s ním?! Tohle mu přece nemohou udělat, vždyť je tady a chce žít. Začal křičet.

„Ne, prosím, já jsem tady vedle vás, neodpojujte mě, dejte mi ještě šanci, prosím! Prosím! Tak mě sakra poslouchejte, já nechci umřít!“

Někdo mu třásl ramenem. Slyšel naléhavý ženský hlas, který ho volal. Otevřel oči a trhnutím se posadil. Byl na břehu jezera, bylo už šero a nad ním se skláněla Aneta. Otočil se směrem k autu. Stálo na stráni. Nevěřícně se rozhlédl. Bylo to celé jen sen?

„Co se stalo, Any? Jak to, že nejsem v nemocnici?“

Aneta se na něj shovívavě usmála.

„Jaké nemocnici? Šel ses projít a asi si tu na břehu usnul. Slyšela jsem tvůj křik, tak jsem tě šla hledat. Něco se ti zřejmě zdálo.“ Podala mu ruku. „Pojď, vstávej brouku, musíme vyrazit. Parta už je na chalupě a čekají jen na nás.“

Promnul si oči a namáhavě vstal. „Aneto, promiň. Vracíme se k nám do města. Musím něco naléhavě vyřídit.“

Nasedli do auta, Aneta se tvářila naštvaně. Bylo mu to náhle úplně jedno. Nic k ní kromě tělesné přitažlivosti necítil, zaplnil s ní jenom prázdnotu, kterou dřív měl v sobě. Byla to holka, která se zajímala pouze o stav jeho konta, o módu a zábavu.

Vysadil ji u autobusu a ona bez rozloučení práskla dveřmi od auta. Dřív by ji za to vynadal, nyní byl myšlenkami úplně jinde. Ze všeho nejdřív musí vyřídit pár telefonátů. První bude jeho notáři ohledně závěti a druhý bude Heleně. Ať to byl sen nebo nebyl, dostal druhou šanci a tu už nepropásne.