Příběhy

Mladý bojovník, ve stříbrné zbroji římského typu, skáče šipku přímo do oka tornáda. Jednotlivé vzdušné proudy si odlamují kousky uhlí z jeho těla. Snad jeho oběť nebude zbytečná. 

Procházím sněhovou bouří. Ledové krystalky hledají nahou kůži, na kterou by se přichytly. 

„Nemám už sílu, třesu se zimou a ty na mých ramenou značně ztěžuješ úsilí nás odtud dostat. “

„Mlč!“ vykřikne mužík, kopne mě patou do žebra, jenže péřová bunda ztlumí náraz. 

Hrábne do mých vlasů, sevře je v dlani a zatřese mi hlavou. Zkouší, jestli ještě vytáhnu nahoru víčka, když zjistí, že ne, spokojeně se usměje. Jde k aktovce a vytahuje z ní velké kleště.  Asi to nechci vidět. Projdu do vedlejšího pokoje, kde vidím, jak muž stojí nad mladou dívkou klečící na kolenou a zasouvá jí prostředníček hluboko do úst. Nejsem voyer. 

„Vezmi mě pryč. Mám toho tady po krk.“

„Jak si přeješ, “ vysloví bytost vycházející ze stínu a natahuje ke mně ruku. 

„Kam mě vezmeš? “

„Kamkoliv chceš. “ odpovídá s vlahým úsměvem. 

„Je mi to jedno, hlavně daleko od něj.“ ukážu na stěnu za sebou. 

„Chápu, “ odpovídá s chápavým úsměvem. 

Tornádo se přehnalo městem. Zanechalo po sobě převrácené dřevěné domky, povalující se laťky z plotů a stromy vyrvané i s rozvětvenými kořeny. Po silnici mezi vší tou zkázou kráčí tři dívky v černých šatech sahajících k zemi. Ta uprostřed před sebou najde tři malinké černé úlomky. „Co to může být?“ podiví se. 

„To je uhlí, “odpoví dívka napravo. 

„Já našla oči a támhle leží štít,“ povídá dívka nalevo.

„Myslíte, že tu byl?“ ptá se dívka uprostřed. 

„Ano, určitě, obětoval se pro nás. Jeho oběť nasytila tornádo, “ odpovídá dívka napravo. 

„Poklekněme sestry a vzdejme hold našemu zachránci.“ řekne dívka uprostřed. Dívky pokleknou, každá si vloží do úst jeden uhlík, chytí se za ruce a vzdávají tiše hold padlému hrdinovi. 

„Už opravdu nemůžu,“ procedím udýchaně a padnu na kolena do tlustého nánosu sněhu. Maličký mužík neudrží balanc a sklouzne z mých ramenou. Když se škrábe na nohy křičí: „Jsi k ničemu! K ni-če-mu! Povídám k ničemu!“ 

„Vždyť jsem nás dostal tak daleko.“ 

„K čemu mi to je. Sníh je mi po pás, nikdy se odsud sám nedostanu. Tak vstávej krucinál!“ 

„Haha hahaha háháha.“

„Čemu se směješ? Vždyť tu umrzneme, ty magore.“ 

„Přesně my tu umrzneme. Nejen já, ale i ty.“ 

Sedím na lavici vyrobené z černého mramoru v dlouhé chodbě s vysokým stropem. Zdi jsou potažené růžovým saténem, podlaha je stejně jako lavice z leštěného černého mramoru a plynule ústí v obrovské dveře dominující místnosti. Vedle mě sedí muž s omrzlým obličejem, v péřové bundě a vlněných rukavicích. Naproti sedí průsvitná postava bez očí, v přilbě a stříbrném pancíři. U dveří za pultem postává žena v antických šatech v barvě potahu stěn.  „Slečna Šedivá?“ zvolá. 

„Ano tady.“ vykřiknu trochu hlasitěji, než jsem chtěla a jdu za ní.“

„Takže, jakého jste vyznání?“

„Žádného. Je to problém?“ 

„Nene,“ usměje se žena, „nemusíte mít strach. Můžete si vybrat. Buďto se vrátíte na zem jako nový člověk, anebo se vydáte do posmrtného života.“

„Jak vypadá posmrtný život?“ 

„To je obtížné vysvětlit. V podstatě od vás odpoutáme všechno, co vás na zemi formovalo. Zbyde jen vaše podstata, něco jako energie, která se připojí k ostatním. “

„Takže nehmotná bytost v mase jiných nehmotných bytostí?“ 

„Svým způsobem ano, ale mohu vás ujistit, že je to opravdu krásné.“ 

„Na mě je to poněkud abstraktní představa, ale zpět na zem se mi nechce.“ 

„Nebojte, běžte ke dveřím, sami se otevřou. Proběhne s vámi intenzivní školení a potom si vyberete. Račte.“ Pokyne rukou směrem ke dveřím. Jdu k nim a ony se opravdu otvírají. Za nimi se skrývá nepropustná tma. Co můžu ztratit, život už jsem ztratila.