Milan - část 5.

"Měla by ses rozvést," pokyvovala starší sestra moudře hlavou.

Seděly na balkóně a pokuřovaly z cigaret. Milada kouřila a necítila ani trochu studu nad tím, že doma moralizuje a považuje to za největší svinstvo. Tady je přece u Blaženy, to je vlastně na dovolené, tady může.

"Kdo by živil děti?" odtušila lakonicky. Josefa sice nenáviděla, ale zároveň neměla žádnou jinou náplň života, žádnou jinou vášeň. Měla svou vášnivou nenávist, které se nemohla vzdát, protože jinak by jí nezbylo už vůbec nic. To ale samozřejmě nemohla nikomu přiznat, nebo si alespoň myslela, že nemůže. Kdyby to ale udělala, zjistila by, že Blažena má úplně stejné potlačené pocity jako ona.

Existuje vůbec šťastné manželství? Můžou se mít dva lidé upřímně rádi celý život? Nebo je jen otázkou času, kdy se do vztahu vkrade hnus, nuda a opovržení? Snad každá žena to má v sobě. Dřív nebo později to řekne poprvé: "Ten můj debil...". A pak už to nejde vzít zpět, respekt vůči NĚMU je navždy ztracený. Mají to v sobě samozřejmě i někteří muži. Ale ženy to mají všechny.

Sedí na balkónech v totalitních kulisách sídlišť se svými spřízněnými dušemi (sestrami a kamarádkami) a hořekují nad svým těžkým údělem. Žijí ze své nenávisti a ublíženosti.