Žal hraběnky Kláry

Žal hraběnky Kláry

„Láska přináší nakonec žal, protože jeden musí zemřít dřív než druhý.“
                        – Christian Friedrich Hebbel



Z nebe se snášel sníh a padal na smutnou krajinu kolem. Závějemi navátými na silnici kráčel černý kůň se sklopenou hlavou.
Neochvějně si razil cestu mrazivou vánicí a táhl za sebou skřípající košatinu, kde u pytlů sena sedělo mladé děvče. Mělo na sobě vlněný šátek, ovčí kožich a okopané dřeváky.
Dora neodjížděla z domova s lehkým srdcem. Odvedli ji z malé vesnice pod horami, aby šla posluhovat panstvu na zámek. Její kmotra naříkala, když se dozvěděla, že nebohá dívka má sloužit u hraběnky Kláry.
Od té doby, co se její jediný syn a dědic odebral na věčnost, se na panství hrabat z K. začaly dít velice zvláštní věci. Hraběnka, zdrcená žalem, se zcela stáhla z veřejného života a jen málokdy opouštěla své komnaty. Zámek, kdysi krásné a výstavné sídlo, zpustnul a služebnictvo z něj utíkalo.
Proslýchalo se, že hrabě Leopold prý zemřel v raném věku na jakousi záhadnou nemoc, která se podobala chudokrevnosti. Žádný lékař si s ní nevěděl rady a lidé hynuli jako mouchy. Řádila tehdy po celém kraji a nedokázaly jí učinit přítrž ani úpěnlivé modlitby chudých, kteří byli zlou chorobou postiženi nejvíce.
Vychrtlá smrt s kosou zbrocenou krví často klepala na dveře rozedraných chalup a brala prostým lidem to nejcennější, co měli - jejich vlastní děti!
Mladičký hrabě Leopold zesnul roku 1702, krátce po vypuknutí epidemie. Říkalo se, že hraběnka Klára zešílela žalem. Některým lidem se ji podařilo zahlédnout, jak oblečená do černé róby truchlící matky míří v doprovodu jedné či dvou služek ke kryptě, kde byl uložen k odpočinku její milovaný syn.
Dora mrzla. Krušné myšlenky jí táhly hlavou. Seděla na nekrytém povozu, kde se neměla kam schovat před studeným vichrem. Třásla se zimou a tiskla k sobě skrovný uzlíček se šatstvem.
Jeli po špatných cestách hustými lesy, kde ani jednou nanarazili na človíčka. Zima byla krutá a z nebe padal sníh, ledový jako dotek smrti.
Koňská kopyta klouzala po namrzlé silnici. Nejistý tahoun smýkal koly a vůz kodrcal na cestě. Hvozd byl nevlídný, mech rostl na šedivých balvanech, mezi stromy se plazilo přítmí...
Zkřehlá dívka pookřála, když se konečně přiblížil cíl jejich cesty. Najednou se jí před očima objevilo jako překrásný obraz malebné údolí, obklopené hlubokými lesy. Mezi zasněženými lučinami se až k zámecké zahradě táhla třpytivá bystřina, pokrytá tenkým povlakem ledu.
Spatřila pečlivě upravený park, bělostnou plochu ležící za vysokým plotem palácové zahrady, a konečně i zámek, podobný klenotu. Zahlédla také vísku a v ní kostel, vybudovaný v barokním slohu: čtyři křídla, v nich bohatě vyzdobené kaple a malovaná okna, vyložená barevným sklem.
Na moment zapomněla na své obavy a zaradovala se z pohledu, který se jí naskytl. Pak si ale uvědomila, kam jede, a na tvář se jí opět vrátil zamračený výraz.
Vznešená paní z K. měla velký nedostatek lidí. Říkalo se, že všechny služky od ní utekly. Nevěděla proč. Prostě zmizely a už o nich nikdo neslyšel!
Dora vystoupila z povozu. Padl na ni temný stín zámeckých věží, které se pyšně vypínaly k zataženému nebi.
Očima bloudila po budovách paláce, překrásných ale zároveň nepopsatelně ponurých. Čišelo z nich nezměrné stáří, jaké si děvče v jejím věku ani nedovedlo představit. Přetrvaly celá staletí plná skandálních pletek, rozbrojů a intrik o moc. Kamení ve zdech v sobě neslo zapomenutou moudrost dávných věků.
Přišla si pro ni paní správcová, aby ji seznámila s jejími povinostmi služebné. Dora od ní dostala kromě mnoha poučení také nové oblečení. Zítra si poprvé oblékne strohé, dlouhé šaty z tmavé látky s tuhým límečkem, kolem pasu si uváže naškrobenou bílou zástěru a na hlavu posadí čepec téže barvy, s krempou pečlivě obšitou krajkou.
Měla stejnou prostou uniformu, jako ostatní služky. Ale z toho čepečku měla radost, protože byl narozdíl od ostatních věcí moc pěkný. 
Správcová jí ukázala, kde bude bydlet. Za domem pro čeleď stály pobořené zdi stájí a pár chýší s vyhaslým ohništěm, napůl zarostlých vysokou trávou. Z některých zbývaly pouze základy, zamaskované sněhovým povlakem. Musela si dávat pozor, kam šlape.
Druhý konec rozlehlého pozemku přetínal potok, který se dal přejít po prosté prkenné lávce.
Za bystřinou byl starý hřbitov s náhrobními kameny napůl propadlými do země, a se zanedbanými rovy skrytými mezi divokým plevelem. Štěrková stezka skončila u zrezavělých vrat pustého krchova. Za omšelými pomníky se zapomenutými jmény mrtvých aristokratů se ujala vlády neprostupná změť stromoví. Dál se Dora už neodvážila.

***

Když jí poprvé dali práci v komnatách hraběnky Kláry, bála se, aby něco nerozbila. Roztřásly se jí ruce nad těmi drahými věcmi, které si nikdo v její vsi nemohl dovolit. Dora si myslela, že se ocitla v přepychové pohádce.
Ve veliké šatně zářil křištálový lustr a panské v černobílém úboru očekávaly přání a rozkazy své paní.
Kromě početného sboru služebných zaměstnávala hraběnka K. také komornou, lazebníka a zručnou vlásenkářku. Ta uměla vyrábět úžasné paruky i příčesky. Samozřejmě, že byly zhotovené z pravých vlasů!
Na dlouhém pultu z růžového dřeva se třemi benátskými zrcadly stály kromě stojanů s parukami také pečlivě srovnané řady dekorativních lahviček s vůněmi a krémy, štětce, kartáče, hřebeny a kosmetika. Dora pomyslela na červenou růž v porcelánové nádobce a na jiná podivná líčidla, jaká ani neznala. Hraběnka používala bělobu sinalého odstínu, aby zakryla první vrásky na povadlé pleti. Bylo těžké udržet si zdání mladistvého vzhledu.
Její každodenní toaleta byla velmi náročná a zahrnovala celé hodiny líčení, česání a oblékání. Místnost naplňovala těžká vůně bílého pudru.
Pokoje vznešené paní byly krásné. Škoda, že o ní se nedalo říci to samé.
Hraběnka Klára po smrti svého jediného dítěte, syna a dědice titulu, pozbyla své někdejší krásy a rázem zestárla nejméně o deset let.
Tmavé vlasy jí zešedivěly, tváře se propadly a oči ztratily lesk. Přestala žít.
Žal se zrodil z jejího údělu, z bytí stravovaného hořkostí. Jako kdyby v ní nebyl žádný život. Stala se skálou...
Z jejích pohybů postupně vymizela veškerá živost. Zůstala ledová a elegantní, tak studená a téměř mrtvá zevnitř, přestože její zevnějšek to na sobě zatím nedával znát. Chovala se jako pravá aristokratka. Klaněli se jí, když pomalým krokem majestátně kráčela po mramorových podlahách v halách paláce.
Pokud si odmyslíte nánosy prachu v zatuchlých místnostech se zataženými závěsy, kam nikdy neproniklo sluneční světlo, pak působilo sídlo hraběnky Kláry dosti luxusním dojmem.
K zámecké kuchyni patřil vinný sklípek plný lahví vynikajících ročníků. Bohatě zařízené komnaty zdobily starobávné tapiserie na zdech. Stylový nábytek byl vyrobený ze vzácného dřeva a v nejpěknějších ložnicích stály sametové postele s nebesy. Na stěnách chodeb visely obrazy v pozlacených rámech a za dveřmi mnoha pokojů se skrývaly portréty členů vznešeného rodu.
Dora si všechny ty místnosti dobře prohlédla, protože v nich strávila mnoho času uklízením. K povinnostem panských patřilo kromě běžných domácích prací, jako je mytí oken nebo vytírání podlahy, také posluha v hraběnčiných pokojích. Dívky musely být paní neustále po ruce.
Jednou dostaly lehkou práci. Opatrně oprašovaly obrazy v hale. Na nové služebné dohlížela hospodyně, přísná žena s prošedivělými vlasy staženými v týle.
Když zaslechla volání z vedlejší místnosti, kývla na Doru a ukázala ven. Naznačila jí, že ji už nebude potřebovat.
Šla chodbou do pokoje, kterému panské říkaly modrý salonek. Bylo v něm zhasnuto a okny do něj nepadal žádný jas, v zámeckých zahradách vládlo šero. Mráz nakreslil na sklo ledové květy.
Hraběnka seděla v křesle, potmě, a sledovala poletující sníh. Podávala dívce zmačkané oblečení se slovy, aby je dala vyprat.
Dora odnesla balík do prádelny, kde bylo i v tuto roční dobu neustále dusno a na vlhkých zdech se srážela horká pára. Pradleny v pocákaných košilých s vyhrnutými rukávy měly plno práce. Jejich poznávací znamení byly silné ruce, zarudlé od mýdla a louhu.
Když odkládala špinavý oděv do proutěného koše, povšimla si, že na šatech hraběnky K. ulpěly nehezké skvrny. Lépe si je prohlédla a poznala, že je to zaschlá hlína. Ptala se, jak se proboha dostalo bahno na hedvábnou róbu, ale všechna děvčata mlčela.
Než šla Dora toho dne spát, vzpomněla si na strašidelný příběh, který kdysi slyšela od kmotry Marie. Sousedé drželi černou hodinku a ona vyprávěla o čarodějnici, co používala pro svá zaklínadla nečistou hlínu ze hřbitova.

***

Nařítří se vyčasilo, z nebe už nepadal sníh. Zdálo se, se v zámku zalitém sladkou vůni čerstvě upečeného perníku a smrkových větévek zavládla radostá nálada. Paní Klára vybrala tento týden pro charitativní návštěvu sirotčince.
Vánoční svátky přímo vybízely k tomu, aby vrchnost obdarovala chudé a potřebné. Ústav svaté Anny, jehož patronkou se hraběnka stala, poskytoval péči mnoha opuštěným dětem bez rodiny.
Městečko, kam zamířila v doprovodu dvou služebných, odklopovala mrtvá zem. Okolní půda měla jinou barvu než ta v lesích, tam byla hlína hnědá, místy až rudá. Úhory byly temně černé, poseté bílými skvrnami, které tvořily kousky ledu. Dora mlčela, ani děvče sedící vedle ní nepromluvilo. Holá krajina, ubíhající za okny kočáru, setrvávala v tichém zimním spánku.
Cesta do sirotčince byla špatná. Jeli déle než hodinu, neboť blátivé cesty byly umrzlé a na silnici padala ledová mlha. Prosincový den sliboval, že zůstane nevlídný a šerý.
Dostali se na náměstí tvořené starými domy s klenutými podchody, jehož středu dominovala kašna a morový sloup. Ústav svaté Anny se nacházel ve třípatrové budově, která dříve sloužila jako rodinný dům.
Dora byla ráda, že může konečně vystoupit z nepohodlného kočáru. Zdřevěněly jí nohy. Manka na tom byla stejně. Každá nesla velký koš plný sladkostí pro děti.
Paní Kláru přišla přivítat představená domova. Uctivě jí děkovala za peněžitý dar, který vznešená návštěva štědře poskytla jejich ústavu.
Děti se seběhly ke hraběnce, tahaly ji za sukně a vyzvídaly, jestli přinesla dárky. Služebné jim rozdávaly ovoce a cukroví.
Hraběnka z K. byla vlivnou mecenáškou sirotčince, který často navštěvovala. Líbala malé a tiskla je k sobě, jako kdyby se s nimi musela rozloučit navždy. Některé z nich odvedla od pěstounů, aby jim našla nový domov. Nikdo však netušil, co se s nebohými dětmi stalo. Někteří tvrdili, že ubožátka padla za oběť hraběnčinu šílenství!
Pochopitelně, že šlo o samé pomluvy! Hraběnka Klára by jim přece nedokázala ublížit. Její pohled v sobě skrýval cit, ne zlé úmysly.
Dora teď zvědavě studovala její obličej. Měla zelené oči. Jako tráva v zimě, ze které cosi vysálo veškerou vitalitu. Její smutek byl viditelný i na dálku. Nic jiného než žal. Život byl poznamenaný, zkažený a zničený. V jejím výrazu se skrývalo tolik marnosti a beznaděje, že vyvolával bolest.
S bledou pletí a vysoko posazenými lícními kostmi nápadně připomínala alabastrovou sochu matky boží, ale bez dítěte, neboť to zemřelo.
Doru napadlo, že hraběnka Klára přišla jen o jedno dítě, a jeho smrt ji málem připravila o rozum. Znala mnohé ženy ze vsi, které pochovaly více maličkých a nesměly zoufat, protože jejich starší sourozenci potřebovali matku. V chudých domech byla smrt častým hostem a odnášela rodičům ty nejmenší.
Ten, kdo v životě již mnoho ztratil, si na to začíná časem zvykat. Nikdo nepřelstí svůj osud.
Představená ústavu svaté Anny se ptala, zda paní Klára zůstane na večeři. Ale ona zdvořile odmítla se slovy, že už je pozdě. Měla by vyrazit nyní, nechce-li cestovat za soumraku. V tuto roční dobu se smrákalo brzy. 
Dora pomyslela na drtivou prázdnotu velkých a přepychově zařízených místností temného sídla, kde se na nábytku usazoval prach. Uvědomila si prázdnotu takového života, který nebyl k ničemu. A také nikam nevedl!
Čas na panství plynul v pomalém koloběhu práce a povinností. Dora si zvykla. Uplynul již měsíc, a nic se nezměnilo. Mraziví obři se odmítali vzdát vlády nad zemí.
V čeledníku táhlo, což nebylo v tomto ročním období zrovna nejpříjemnější. Postele byly staré, spala na slamníku vycpaném senem. Zima ji netrápila tolik, jako osamění.
Vzpomínala na kmotru, i na blízké lidi z dědiny. Chyběly jí známé tváře, které dříve vídala každý den. Neměla jim po kom vzkázat pozdravení, protože nikdo z nádeníků, co navštěvovali zámek, nejel tím směrem. Možná doma už ani nedoufali, že se vrátí.
Přemýšlela, jak se jim daří. Nehostinné podhůří, poseté nuznými dědinami, vychovávalo tvrdé lidi. Dovedli vyžít z mála. Ale zima bude dlouhá a když napadne sníh, tak zůstanou odříznutí od okolí.
Nouze musela být velká. Dora si umínila, že jestli dostane o Vánocích od paní hraběnky nějaké peníze, tak je pošle domů.

***

Jednoho dne v půli ledna, právě když udeřily ty největší mrazy, přišel zadním vchodem do zámecké kuchyně nečekaný návštěvník. Místní hrobník, starý Brůna s očima vytřeštěnýma hrůzou, vyprávěl čeledi divnou zvěst!
Viděl vznešenou paní, hraběnku Kláru, jak se prochází po ponurém hřbitově s nějakým chlapcem. Dítě následovalo přízračnou ženu v černém úzkou cestičkou mezi dřevěnými kříži a zarostlými rovy.
Včera bylo počasí mimořádně studené a navíc odpoledne začalo mrholit. Sotva vhodný den pro zdvořilostní návštěvu drahých zesnulých.
Chlapeček se jí důvěřivě držel za ruku. Od hlavní cesty se oddělovaly užší chodníčky, pokryté zledovatělým plevelem. Hraběnka ho odvedla k rodinné hrobce, kde byly uloženy k posledními odpočinku celé generace jejího rodu. Vešli do starodávné krypty a společně sestoupili po kamenných schodech dolů, do podzemí...
Pověrčivý Brůna se pokřižoval, ačkoli za bílého dne se nemusel bát zlých duchů. Nešlo mu na rozum, co to má znamenat.
Stál u cihlové zídky a nečinně se opíral o rýč, znavený stařec se sehnutými rameny. U jeho nohou v rozedraných botách obalených vlhkou hlínou zela mělká, zpola vyhloubená jáma. Měl by pokračovat s kopáním hrobu, jenže na práci úplně zapomněl.
Zůstal ve skrytu mezi náhrobními kameny porostlými mechem a sledoval, co se bude dít. Čekání bylo nesnesitelné. Z lesnaté nížiny, kde ležel výstavný zámek, stoupala mrazivá mlha. Mírné mrholení přerostlo v ledový déšť, prohlubně v zemi se začaly plnit vodou.
Promoklý hrobník si přetáhl přes hlavu hnědý plášť. Po nějaké době, která mu připadala dlouhá jako hodiny plné dřiny, pobledlá hraběnka vyšla z temné hrobky - bez chlapce!!!
Spěchala blátem po prošlapané stezce směrem k panskému sídlu. Starý muž ji se zatajeným dechem sledoval, jak mizí mezi holými stromy.
Nikdo v čeledníku nedokázal uvěřit, co jim Brůna vyprávěl. Copak paní hraběnka se pomátla!?
Stala se z ní krvelačná striga, noční démon s ostrými drápy, který zabíjí neviňátka! Šílená žalem, brala životy dětí, tak jako krutá smrt okradla o život jejího syna!?
Někteří uvěřili, že se - a možná ne poprvé - dopustila hříchu nejvyššího, hříchu vraždy. Že jej zardousila kostnatýma rukama navlečenýma v tenkých krajkových rukavicích a chlapec leží mrtvý v nádherné hrobce, kde hluboko pod zemí odpočívají zapomenutí členové šlechtického rodu.
Starý hrobník tvrdil, že Klára je vražednice. A že by ji měli pověsit!
Žádný ze sloužících by si netroufl něco takového vyslovit nahlas. Hrozil by mu trest smrti, přinejmenším lámání v kole. Mlčení bylo horší než dohady.
I když podvečer přišel rychle a Dora se za celý boží den ani na chvíli nezastavila, musela si povšimnout, že na ustrašenou čeleď padla tísnivá nálada. Všichni pracovali potichu, ani mladší služky si nešpitaly.
Vysoko nad střechami pyšného paláce zářilo tisíce hvězd, mezi nimi se skvěl bělostný měsíc. Obloha byla jasná, neklamné znamení, že zítra bude mrznout. Teploty klesaly den za dnem, lidé začínali být zoufalí. Hlavně chudí se obávali, zda přežijí letošní tuhou zimu. Skromné zásoby z minulého roku nejspíš některým nevystačí a budou nuceni požádat o pomoc vrchnost.
Když se Dora ukládala pod pruhovanou duchnu na proleželý slamník, táhly jí hlavou divné myšlenky. Nedokázala usnout.
O půlnoci zase pršelo, po ojíněných oknech stékaly kapky deště a sníh, nelítostný mráz přinášel na zemi zkázu a smrt. Tato doba nebyla odpradávna určená pro lidské bytosti…
Nízko nad zemí se vznášely bělavé přízraky z mlhy. Zahlédla je za oknem, obloženým slámou ze stájí a suchým mechem, aby ze světnice neuteklo teplo.
Mrtví nechtěli ležet ve hřbitovní hlíně, kam patřili, protože půda je lože tvrdé a studené. Musela myslet na hrobníkova slova, která vyslechla mezi čeledí.
Dora se neodvážila uvěřit, že by vyprávění Brůny mohlo být pravdivé! Trápily ji noční můry a ve spánku slyšela dětský pláč tak usedavý, až ji zabolelo u srdce. Zdálo se jí, že kvílející dítě ji volá k sobě...

***

Nazítří se vydala na sněhem zavátý hřbitov, aniž sama tušila proč. Počasí se přes noc sice uklidnilo, zato teplota znatelně poklesla. Šla sotva půl hodiny a už byla celá prokřeklá.
Rozlehlé pohřebiště se zdmi obrůstajícími divokým břečťanem stálo v otevřené krajině. Branka byla zašlá a pole za ní zůstalo opuštěné, Dora nezahlédla nikoho. Krchov připomínal chátrající trosky dávno zaniklé civilizace, vymazané z povrchu zemského.
Toulala se mezi černými kameny, pokrytými modravou námrazou. Ztvrdlá půda ji zábla do nohou i přes silnou podrážku dřeváků. Napadlo ji, jaké by to bylo spát věčným spánkem hluboko pod mlčenlivým příkrovem z ledu. 
Spící by ji nevzali mezi sebe, o tom Dora raději ani neuvažovala. Pokud by si dokázala vybavit nějaké kázání z kostela, tak velebný pán říkal, že hříšné duše stráví plameny pekelné. Krutý mráz by ho vyvedl z omylu, protože opravdové peklo muselo být jako nehostinná pustina daleko za polárním kruhem, kde po celý rok vládne věčná tma...
Hraběnka Klára by se tu ale jistě cítila dobře, o tom Dora nepochybovala. Její smutek by našel ozvěnu v těžké ponurosti zasněženého pole za hřbitovní zdí.
Chlad a studená krása, které jí kdysi bývaly vlastní, se z ní dávno vytratily. Byla stará a nemocná. Marně čekala na smrt, která nepřicházela. Zlost odezněla, zbyl jen žal. Požíral ji.
Zlořečenou kryptu - kde leželi urození předkové hrabat z rodu K. - Dora našla snadno. Tyčila se uprostřed hrobového pole jako majestátní palác mrtvých. Bohatá výzdoba okázalých zdí nedokázala zakrýt trpkou pochmurnost, která vyzařovala z každého kamene pradávné stavby.
Od polorozpadlé hrobky postavené ve středověkém stylu vybíhala pečlivě udržovaná cestička, kudy se pravidelně ubíraly kroky hraběnky Kláry.
Služebná zamířila křivolakou uličkou mezi pamětními kameny a zarostlými náhrobky ke kryptě. Stěny, porostlé šedivým lišejníkem, kdysi zářily čistotou čerstvě opracovaného mramoru. Kamenné květináče u vchodu přetékaly zvadlými květy.
Zevnitř k ní zavanula zima a pronikavý zápach pokročilého rozkladu. Odvážila se sestoupit po příkrých stupních, vedoucích do černého nitra hrobky. Světlo se pozvolna vytrácelo a schodiště tonulo ve tmách...
Uvědomila si, že s sebou měla vzít kahan a trochu oleje. Zůstane tu potmě. Začínala ztrácet kuráž.
Stoupal k ni odporný pach prachu, mrtvého hmyzu kolem kameninových uren plných starého popela a zvěčnělého obsahu rakví ve kterém se možná plazí hřbitovní larvy, nenachází však žádnou potravu. Ze zesnulých nezbývalo téměř nic.
Na schodech hluboké krypty spatřila sedět chlapce, starého sotva pět let. Jeho oblečení bylo špinavé a Dora měla dojem, že na potrhaném kabátku s bílým krejzlíkem ulpěla krvavá skvrna. Byl bledý a třásl se zimou.
Nedokázala uvěřit, že hrobník Brůna mluvil pravdu. Díky Bohu, že maličký zůstal naživu!
Nechtěla ani domýšlet, co by se s ním stalo, kdyby jej nenašla včas. Hraběnka Klára ho odvedla do temné hrobky a ponechala jej zde samotného na pospas pomalé smrti hladem a zimou mezi lidskými pozůstatky ve zpuchřelých truhlách...
Dítě k ní prosebným způsobem vztáhlo ruce a Dora je vzala do náruče. Objalo ji a přitisklo sinalou tvářičku k její šíji. Bylo celé prokřehlé, těžké jako kus ledu.
Dora co nejrychleji stoupala po strmém schodišti, aby odnesla chlapce do bezpečí. Záhy se jí nedostávalo dechu. Pevně ji svíral rukama kolem krku, jako kdyby ji rdousil. Musela lapat po každém nadechnutí.
Zastavila se, když ucítila pronikavou bolest. Měla stejný pocit, jako kdyby se jí do těla zabodl ostrý nůž. Upustila malého. Dítě mělo ústa umazaná od krve...
Pověsilo se na ni, omotalo jí ruce okolo krku a chtělo ji kousnout. Odmrštila jej od sebe vší silou a dala se na útěk. Dítě jí bylo v patách.
Mělo zuby tak silné, že by dokázaly rozdrtit kosti a vysát z nich měkký morek. Rády by se zaťaly do živého masa, po kterém prahlo. Dva špičaté tesáky by jí potrhaly hrdlo, aby mohlo chlemtat teplou krev.
Běžela po schodech a chlapcovy ruce, podobné hubeným pařátům, ji chytaly za lem dlouhé sukně. Ocitla se u vchodu do podzemí, kde se před zrezavělými vraty krypty kupil čerstvý sníh. Rychlost jí zachránila život.
Dítě couvlo ke zdi, do tmy. Neodvážilo se vyjít na světlo. Zmizelo v hlubinách hrobky a Dora zahlédla v temných stínech jeho kočičí zorničky, rudé jako rozžhavené uhlíky.
Spolkla výkřik hrůzy, který se jí dral na rty. Jeho oči možná vedly do jiného světa, či přímo do pekla...
Vnitřnosti měla jako na vodě, v žaludku se jí kroutilo slizké klubko červů. Na moment ji ochromil strach usazený v jejím těle, vysíleném útěkem. Někde na schodišti doznívaly jeho kroky. Cítila, jak se jí had se studenou krví, pověrečná hrůza, plazí těmi nejtajnějšími komorami srdce.
Jako smyslů zbavená se rozběhla pryč od rodinné hrobky hrabat z K. Na jejich rodu ulpívala ohavná kletba. Prchala z pohřebiště, kde přebýval ďábel.
Brzy přišla tma a ona se snažila nevnímat syrovou vůni hřbitovní hlíny, sněhem promáčenou trávu pod zkřehlýma nohama a rudé skvrny od krve na límci košile. Ani nevěděla, jak se dostala na zámek.
Když vešla do haly, čekal ji další šok: nad plápolajícím krbem visel obraz, odkud na ni shlížela drobná tvář dítěte. Šlo o portrét hraběnčina syna Leopolda.

***

Dora nesmlčela nic z toho, co zažila. A pokud někdo nevěřil zajíkavým slovům nevzdělané a pověrčivé služky z nějaké zapadlé dědiny, krvavé stopy po špičatých zubech na jejím hrdle ho přesvědčily o pravdivosti děsivého vyprávění.
Proslýchalo se, že upíři se skrývají v hlubokých jeskyních, v temných ruinách a v opuštěných domech, vždy někde poblíž lidských obydlí. Samozřejmě rádi přebývají také ve stokách a na hřbitovech, v honosných hrobkách bohatých rodů, kam nikdy nepronikne ani paprsek slunečního světla...
Lidé je vídali ve zlých snech, když přicházela čtvrtá hodina noci, zasvědcená vlkům, a venku zuřila sněhová vánice.
Stromy, dorážející na okna jejich pokojů, byly uvězeněné v nekonečném víru zim, umírání a znovuzrození, až na jaře roztaje sníh. Podobaly se zatraceným duším, bloudícím po zemi v podobě krvelačných přízraků.
Ovládal je bělostný srpek měsíce, plovoucí v krvavě rudém zdání. Je-li luna půlnočním sluncem, pak musí být noc dnem! Bílým dnem pro bledé bytosti, které nikdy nevychází na světlo.
Bezmocní smrtelníci jsou ztraceni, když na sobě pocítí jejich spáry. Ostré zuby se jim zatnou do hrdla a zahnuté drápy rvou maso z těla. To, co nikdy nespí, neustále žízní po rudé krvi…
Mezi poddanými zavládl strach. Věděli, že musí jednat, dokud je čas. Jestli se chtějí pomstít, tak musí zničit tu ďábelskou hrobku, tu ohavnou díru v zemi, kde se usazovala krev. Vypálit ji až do základů a zanechat za sebou pouze doutnající trosky!
Když starý Brůna přivolal na pomoc kněží, lidé se odhodlali k činu! Vydali se na hrobové pole v době, kdy zlo nemělo žádnou moc.
Byl nedělní den, kostelní zvony odbíjely pravé poledne. Přesto vše působilo děsivým dojmem. Mraky naplnily oblohu a pokryly zem chladnými stíny. Spočíval v nich němý příslib sněhové bouře.
Táhly se nad holými lukami i hnědými lány obdělávané půdy a v rozrytých brázdách se drželo bělavé jíní, stopy ranního mrazu. Sluneční světlo bylo slabé a nevydávalo žádné teplo...
Vesničané ozbrojení vidlemi a kosami, následování zuřivým služebnictvem, vtrhli na pohřebiště a rozmlátili dvoukřídlá vrata krypty, kde odpočíval mladičký hrabě Leopold po boku svých předků. 
Kromě nebohého chlapce v ní byly nalezeny rozkládající se ostatky pohřešovaných lidí - bylo mezi nimi několik obyvatel vsi, děti ze sirotčince svaté Anny i mladé služky ze zámku. Hraběnka Klára je vodila jako ovce, důveřivé a nevědomé, přímo do doupěte upíra!
Hladová ústa malého démona z nich vysála všechnu krev, nezbyla po ní ani kapka. Jenže to nestačilo. Nenasytil se, neboť nic nedokázalo utišit jeho žízeň. Byl odsouzen k agonii věčného hladu…
Upír připomínal mrtvolu, ne živou bytost. Vyhlížel jako kostra potažená kůží. Z hubené hrudi trčela všechna žebra, měl sinalý obličej s promodralými rty podobný lebce, hrozivě obnažené zuby a oči s rudým nádechem sedlé krve.
Tak vyhlíželo tělo nalezené v ebenové rakvi vypolstrované bílým saténem, určené pro ostatky dítěte.
Jeho srdce bylo proťato osikovým kůlem, hlava oddělena od těla ránou sekery a rozšklebená ústa naplněna česnekem.
Vypráví se, že když se statečný kovář chystal k prvnímu úderu palicí, mrtvý se mu pohnul pod rukama a prý z něj vytekl krvavý proud, až byla podzemní komora v zatuchlé hrobce celá rudá.
Rakev s pozůstatky hraběcího syna byla vyvlečena na hřbitov. Před kryptou leželo připraveno plno dřeva. Lidé ji hodili na hranici a podpálili suché klestí. Záhy ji pohltily plameny...
Toto byl jediný způsob, jak usmrtit upíra. Musel být spálen a jeho popel rozfoukán vichrem do všech světových stran, aby nemrtvý už nemohl znovu ožít.
Oheň stoupal k nebi, stejně jako latinské litanie kněze se stříbrným krucifixem v ruce a tiché modlitby prostých duší, stojících kolem něj. Mumlající hlasy proťal čísi křik, plný zoufalství.
Rozhořčeným davem se prodírala rozervaná postava v černém. Hraběnka Klára se rozběhla ke hranici. Snažila se vytáhnout mrtvolu z ohnivého víru. 
Jeden soucitný člověk jí vyrazil na pomoc, avšak nesmlouvavý kněz jej zastavil. Hraběnčina hříšná duše musela být očištěna ohněm.
Zhřešila těmi nejhoršími zločiny, lží a vraždou. Urození nemohou být chudými poddanými vydáni do rukou světské spravedlnosti, ať tedy její skutky soudí sám Bůh!
Paní, šílená žalem, se vrhla do žhavých plamenů za svým milovaným synem. Neohlížela se na nic a možná si v tom okamžiku ani neuvědomila, co dělá. Nikdo se ji nesnažil zadržet. Oheň dokonal dílo zkázy...
Šedivý dým z doutnajícího spáleniště vyvanul do neznáma, stejně jako když z oblohy zmizí tažní ptáci. Bezbožná šlechtična zemřela na hranici, avšak strašidelná legenda o jejích odporných činnech se tradovala mezi místními lidmi ještě celá léta.
Někteří věřili, že Klára hoří v pekle. Jiní říkali, že její duše byla očištěna a že ubohá hraběnka se shledala se svým synem na druhém břehu. Jisté bylo jen jedno - od těch časů se už ve zdejším kraji upíři nikdy neukázali!