Emp

       Časné ráno probouzelo krajinu. Mezi dvěma rybníky projížděl na kole starý muž. Byl zesláblý cestou. Na zádech ohromný batoh a z toho vyčuhovaly udice – pruty snad vlastnoručně vyráběné. Byl oblečen do desítky vrstev oblečení a spokojeně sjížděl z cesty, parkoval na svém oblíbeném místě.

         Hladina se zavlnila po jeho odplivnutí a on co nejtišeji rozkládal sedátko, stojany… Už nahodil a seděl. Ještě se po hladině snesl jeho chraplavý kašel a už upadl do letargie. Rozjímal, věřil ve vodu.

         A nebyla líná. Tu se v maličké zátoce vpravo mrskl okoun, z druhé strany se ozýval klasický šum rákosu a co to? Po cestě uprostřed kráčely kachny. Už vstaly a teď obcházely dokola sousední rybník. A rybář tím víc věřil vodě. Tím víc padal v sebe a v zapomnění času. A prostor byl v mlze.

           Zatřásla se olše, za ní břízka, za ní buk. Všichni rozjížděli ranní symfonii, která čekala v bezvětří na rybářův příjezd a stařík padal. Hloub a hloub se ocitala jeho jistota, až se docela přeměňovala v soužití. Jiný by v tu chvíli padl se zavřenýma očima hlavou mezi kolena, usnul by, omdlel, ale děd ne.

           To bylo ono. Vesnický strýc sem jezdil žít. A na stará kolena věděl, co se patří. Nebo spíš tělo vědělo a ducha neotravovalo tak, jako jindy, jinde, jako kdekoho vlastně pořád. Poprvé zafoukalo tak, že se i hladina čeřila, splávek se pohupoval a děd věděl.

           A pak přišla chvíle, kdy přicestovala nějaká zvláštnost. Bylo to snad po sté, po tisící co takhle ráno k rybníku dorazil někdo jiný, než jen tenhle rybář. Mladý chlapec přijel, a jen co shodil batoh, větřil nad hladinou, na břehu. Vychutnával prazvláštní atmosféru čiperných vlnek, tisíců hebounkých listů v kol a nad ním.

          Děd si ho dobře všimnul a to právě v chvíli, kdy zabrala. Tušil, že nadešla velká chvíle. Vlastně si byl dobře vědom, že sto kroků vzdálený chlapec z něj po dlouhou chvíli nespustí oči. Vskutku, mladík rozevřel oči jak jen mohl, pootevřel ústa a nedbal vln, jež mu pleskaly o boty. Atmosféra totiž houstla.

            Děda bolelo zápěstí, obvyklé grify byly namáhavé a postrádaly lehkost. Možná proto, že šlo o pořádného kapra. Jenže spíš, určitě, šlo o toho diváka. Hltal všechno, každičký zásek, změnu v postavení, nadzdvižení prutu cloumalo mladým tělem. A kapr se stal součástí řvoucího hlasu přírody, která šuměla, pleskala sebou a vlhla v mladíkových botách.

            A pak šlo vše neobyčejně rychle. Bez háčku a do cajdáku a rázem seděl děd na kole a odjížděl pryč. Chlapec si roztáhl vše náčiní a zdivočele vydechoval na své stoličce. Mlha zmizela a děd s ní. Vše se uklidnilo a začínalo na novo. Splávek se houpal tak lehounce, tu a tam chřestilo rákosí, kachny už plavaly po sousedním rybníku. Jen něco bylo jiné. Chlapci žbluňkalo v botech.