Noc

Cvaknutí vypínače na zdi, ale světlo se nerozsvítí. 

 

Je noc. Temná noc, kdy na nebi nenajdete měsíc a já nemůžu spát.

 

Je to ironie.

 

Je to jedna z těch nocí kdy vám od spánku chybí už jenom třetí bok, hlavu protínají myšlenky, co nedávají smysl a prostor splývá s časem co nekončí.

 

Je to ironie.

 

Cvak cvak. Temnota a pak je ráno. Cvak. Cesta vlakem. Cvak. Chlap sedící naproti říká, že jeho parazit zase napadl mozek. Je to ten samej chlap, co sebou vždycky vodil malýho hnědýho psa, ale teď je sám, na ruce má zelenej pásek z plastu, co se nerozbijí a nikdo ho neposlouchá. Ten pásek je podobnej těm, který dostanete na hudebním festivalu. Na koncertu od Rihanny. Pásek, co vám odstřihnou, než vaše mrtvý tělo s mozkem prožraným jako ementál hodí do pece.

 

Cvak cvak.

 

Hodiny a hodiny v práci. Lehkej úsměv pracovnice z kóje č. 9. Je sama ale nikdy se neseznámíme. Světy, co se nikdy neměly prolnout.

 

Můj stůl pokrývá hora papírů, papírů, co neubývají, papírů s důležitými znaky, které nemůžu přečíst, jsem unavený a pak cvak.

 

Sedím doma v kuchyni a čísla na účtu říkají, že tenhle měsíc zase nezvládnu zaplatit účet za elektriku.

 

Cvak cvak.

 

Temnota.

 

Je noc. Noc příliš hustá na to, aby ještě existovalo vaše tělo. Zůstane jenom idea. Pták letící nad hladinou moře. Proměnná v nekonečný rovnici systému.

 

Je to ironie. Je to pocit.

 

Tikot hodinek na mojí ruce. Kus kovu harmonicky ukrajující život. Nikdy se mi nepodaří je nařídit přesně, a tak jsou vždycky trochu v budoucnosti. A tak jsou vždycky trochu v minulosti. Jenom ne tady a teď. V přítomným okamžiku.

 

Jako já.

 

Je to ironie.

 

Je tma ale i tak vedle mě cítím tělo. Ten neurčitý tvar v prostoru. Dnes řekla, že mě miluje. Ty slova, co vyvolají pocity. Ty pocity, co vyvolají slova. Život tak sladký až vás nutí ptát se kým doopravdy jste.

 

Leží vedle mě, ale už je dávno mrtvá. Noc jako je tahle nikdo nemůže přežít. Zírám do stropu a v temnotě nepoznám, jestli má zavřené oči.

 

Je to ironie.

 

Jako malý jsem se tmy bál. Padají vám oči, ale vy do poslední chvíle věříte, že by vám něco mohlo ublížit. Do poslední chvíle vám srdce bije hrůzou a pak temnota. Cvak. Ráno. Cvak. Kousky těla v igelitovém pytli. Cvak. Sedadlo ve vlaku naproti mně je prázdné. Cvak. Papíry. Cvak. Papíry. Cvak. Papíry.

 

Cvak cvak cvak.

 

Ten zvuk v mojí hlavě, co nikdy neutichá. Strach, co mizí se svítáním, ale můj pokuj má zabedněná okna.

 

Cvak. Mačkám vypínač, ale světla se nerozsvítí.

 

Plameny v krbu se odráží na potemnělé obrazovce televize, když se snažím z krabičky vyškrabat poslední zbytky čaje. Chybíš mi.

 

Je to ironie.

 

Je tma a já se bojím

 

Hodinky se zastavili a já vím, že po noci jako je tahle už nemůže přijít ráno. Ležím v posteli a nevěřím že mám minulost. Ležím v posteli a nevěřím, že mám budoucnost. Rána. Sklenice na kamnech se rozprskla a do stropu stoupají oblaka páry.

 

Chybíš mi. V noci jako je tahle mi vždycky chybíš.

 

Je to ironie.

 

 

 

---