Kertova spiklenkyně

Tezaurus. To slovo jí proudilo myslí. Tezaurus. Hmotný ještěr věkem nesmrtelný. Jeho hlava byla ceněna mezi lovci trofejí. Rusovlasá žena průměrně vysoká, pohledná, na odpoledním slunci se jí leskly svaly a půvaby, které nijak příliš svým koženým oděvem nezakrývala, stála před vchodem do skály. To by Vlásek koukal, usmála se v duchu. Jo, Vlásku, kdepak asi teď jsi? JSEM BLÍŽE NEŽ SI MYSLÍŠ, ozval se jí důrazný hlas v mysli. Žena se vyděšeně rozhlédla. Na cestě od nedalekého lesa si všimla třech postav na koních. Co to má znamenat, pomyslela si zmateně. Na čele jí vyrazil studený pot. Rychle přiskočila ke svému černému hřebci. „Kolíšku, teď nastal čas pro tvůj jezdecký potenciál,“ zašeptala mu do ucha. Vyšvihla se do sedla. Tezaurus počká, pomyslela si a patami pobídla vraníka ke klusu. Stůj Belten, ozvalo se jí opět v mysli. To zrovna, ušklíbla se Belten a otočila svého koně na jih. Kolíšek však nereagoval na její pokyny. Chcete boj, pomyslela si zuřivě, máte ho mít. Seskočila z koně a připravila si meč, který se jí houpal v pouzdře na zádech. Sledovala přitom jezdce. Mezi nimi poznala – neomylně díky jeho účesu – Vláska, pak – a to ji udivilo – starého Kerta a třetí byl půlelf, známý hraničář Hermarosu, Esten. Co tu chtějí, ptala se sama sebe, že by mi Vlásek chtěl oplatit tu akci v Lentmenu? To by přijel sám, zavrhla to. Na to je příliš čestný. Odpověď byla nasnadě. Všichni jezdci seskočili z koní a blížili se k ní a všichni se usmívali. To se mi fakt nelíbí, řekla si a zaujala obranný postoj. Už skoro začínala vidět rudě. „Buď zdráva Belten,“ pozdravil ji Kert, který se zdál být svěží i přesto, že musel velmi cestovat. V tu chvíli se Belten ovládla a sklonila meč. Myslím, že by mě stejně dostali. Esten je soupeř nad mé síly, Vlásek je minimálně stejně tak dobrý jako já a Kert, ten je záhadný … Plulo jí myslí. „I ty buď pozdraven Kerte,“ prohodila třesoucím se hlasem. Ksakru, proč se mi tolik třese hlas? Vlásek se usmíval. Esten se usmíval. Kert si zapaloval dýmku. Nenatahujte to, pomyslela si odevzdaně Belten. Vztek už ji dávno přešel. „Vlásku, řekni jí to,“ oslovil ho Kert a vyfoukl labužnicky kroužky dýmu. „No, milá Belten,“ začal Vlásek. A je to tady, pomyslela si. Neboj se, nic ti nechceme udělat, ujistil ji Estenův hlas v mysli. „Co po mě chcete?“ vyrazila ze sebe a utřela si rukavicí zpocené čelo. „V podstatě jen to, co jsi sama chtěla udělat. Ulovit Tezaura.“ Belten se hystericky rozesmála. „A proto jste vážili takovou dálku z Ante?“ „Nejen proto,“ pokračoval Vlásek a úsměv se mu z tváře vytratil. „Tezaurus je klíčem k Háthonovi.“ „Cccože!?“ zakoktala zděšeně Belten. Vybavila si v duchu legendu o temném polobohu, který získal nesmrtelnost a snaží se ve věčném boji bohů zničit smrtelného Kána a nesmrtelně spravedlivou Ethel. Zasunula meč do pouzdra a posadila se na zem. Byla totálně zmatená. Proč? Proč já? Ptala se sama sebe v duchu. Jen jsem chtěla mít trofej, čest a prestiž. Ale ne tohle, ne velké úkoly. Esten mezitím co Belten dumala, rozdělal oheň a začal za pomoci Kerta opékat ulovenou kachnu. Vlásek obhlížel okolí. „Kachnička je hotová,“ přerušil dlouhé mlčení Esten. Belten k němu vzhlédla a zamračila se. „Vy chlapi jste hrozní, myslíte jen na dvě věci.“ Esten se pousmál. „Ne milá Belten. Já pouze na jednu.“ Vlásek se obrátil ke skupince. Kert právě odkládal dýmku a chopil se dýky. „Dáš si stehýnko Belten?“ Belten si pohrdavě odfrkla. Pak ji žaludek upozornil, že neměla jídlo poslední dva dny. „No, no, jen se neupejpej a ber, dokud nabízím.“ Belten přijala nabízené stehýnko a s chutí se zakousla do propečeného masa. Mělo zvláštní chuť, takovou omamnou. „Trošku jsem to obalil v soli a také v kanželu,“ prohodil s nevinným výrazem Esten. Vlásek ztuhnul. Kert se rozesmál. Belten zbledla. To je na mě dneska moc, pomyslela si unaveně. „Ty ses zbláznil,“ plísnil Estena Vlásek. Kert se stále smál. Esten se usmál. Neboj, ona se potřebuje prospat. A nejen ona, vyslal k Vláskovi myšlenku Esten. Vlásek si povzdychl a sňal ze svého hnědého koně pokrývky, rozestlal je kolem ohně a ulehl. Kert si už uklidněný zapaloval dýmku. Belten už spala natažená u ohně. Esten mrknul na Vláska. „Jo, je to hezká ženská…“ zabručel Vlásek a přikryl ji jednou ze svých přikrývek. Esten pokýval hlavou a vstal. „Půjdu nakrmit koně a tak.“ „Ghnh…“ zabrumlal v polospánku Vlásek. Kert se lehce usmíval. Doufám Káne a Ethel, že Tezaurus prozradí vše, co potřebujete vědět, vyslal myšlenku k večernímu nebi. I my doufáme, milý Kerte, odpověděly mu dva hlasy. Kert vstal a zvážněl. Estene, spíš? Ne Kerte, odpověděl mu v myšlenkách půlelf. Právě jsem … Já vím Kerte, slyšel jsem to. Situace je zřejmě vážnější, než jsme si mysleli. Ale vyčkej rána, bude moudřejší večera. Kert pokýval hlavou a postavil se ke koním. První hlídku si vezmu já, vyslal k Estenovi další myšlenku. Dobrá.

Vlásek se ráno probudil první. Jeho pohled se stočil na Belten. Ta ležela téměř u něho. Najednou si uvědomoval její přítomnost mnohem více, než by si byl kdy ochoten připustit. Obrala tě a ty se do ní zamiluješ, řekl si v duchu. Zatřepal hlavou, aby tu myšlenku zahnal. Vstal a protáhl se. Spatřil, že Belten nemá přikryté nohy. Krásná … Sehnul se a přikryl ji. V tu chvíli se Belten vymrštila a překvapený Vlásek se díval na dýku v její ruce, která směrovala k jeho srdci. „Stále ve střehu Vlásku,“ usmála se a zasunula dýku do pouzdra na boku. Vlásek polkl naprázdno a potřásl hlavou. „Na srandičky, na to tě užije,“ zabručel a vyňal ze své torny měch s vínem. Belten se protáhla, čímž ještě více zvýraznila své pružné tělo a možná odkryla více, než chtěla. Vlásek ji pokradmu sledoval. Pak se zakuckal, když se mu kapka vína dostala do plic. Belten se na něho podívala. Trošku tě poškádlím ty jeden Kertův vazale, pomyslela si. Ani náhodou! Ozvala se jí úsečná myšlenka. Belten se zarazila. „Ty to umíš také?“ „Ve společnosti s Kertem je to v podstatě nutnost,“ řekl Vlásek, zjevně rád, že může mluvit o něčem jiném. „Tak mi konečně řekni, co se bude dít.“ „Musíme navštívit Tezaura.“ „A?“ „No, ...“ „Od severu se blíží bouře,“ přerušil je Esten, který se vyloupl zpoza skály. „A nejen bouře,“ doplnil ho Kert, který seskočil ze skály. Vlásek si rychle sbalil věci. „Belten, rychle se připrav, jdeme k Tezaurovi.“ Belten přikývla a připravila si meč. „My je chvilku zdržíme,“ řekl Esten. Belten se podívala směrem, který sledoval Kert. Spatřila několik jezdců. Na nic se neptej, děvče, promluvil v myšlenkách Kert. Běžte.

Během chvilky pohltila temnota chodby Vláska s Belten. Šli rychle. Tu a tam je pozdržely zombie. Pak se skalní prostory změnily v kamenem vykládané chodby. Belten s mečem v jedné a dýkou v druhé ruce následovala Vláska, který šel na jistotu. Po několika hodinách únavné chůze a proplétání se chodbami dorazili před obrovské kamenné dveře. „Belten, vlož ruku do jednoho z těch otvorů po straně,“ prolomil mlčení Vlásek. Belten se na nic neptala. Snad víš, co děláš Vlásku, pomyslela si. Snad, zněla odezva. Vlásek přitom vložil ruku do druhého otvoru. Dveře se pomalu odsunuly. Vlásek si pověsil štít na ramena a sekeru si zastrčil za pas. Belten zasunula meč, ale dýku si nechala v ruce. Oba vešli vzniklým otvorem. Vstoupili do obrovské síně, která byla vyložena křišťálem. Uprostřed ležel na břiše obrovský ještěr. Jeho šupiny rozehrávaly kaskádu zelených a modrých odstínů. „Tezaure, vzbuď se – Kána te katmal len perthum.“ Ještěr zafuněl. „Kdo mě budí!?“ vyšel hlas, který otřásl místností. „Já a můj přítel,“ vykřikla Belten a zasunula dýku do pouzdra. Jak je možné, že vím, na co se ho mám zeptat? Zeptala se v duchu sama sebe. Na ženy on dá, poslal jí myšlenku Vlásek a usmál se. Belten na něho mrkla. „Jsme vyslanci Kánovi. On ti skládá upřímný pozdrav a ptá se, co je Háthonovou slabinou.“ Tezaurus se zavrtěl a zkoumal myšlenky Belten i Vláskovi. Vlásek měl vybudovanou bariéru, takže propustil jen něco. V Beltenině si přečetl její touhy, přání a tajné sny. „Jsi ryzí žena Belten,“ zahromoval Tezaurus. „Povím ti, co je slabinou odpadlého Háthona. Je to jeho potěšení ve smrti. Stačí, aby mu Kána vnuknul, což bude velmi těžké, že smrtelnost je vysvobození od pout a povinností, které plynou z řádu bytí. Nyní opusťte mou síň, chci spát.“ Tezaurus se uvelebil na podlaze a za chvilku byl už v říši snů. Belten chvíli bojovala s touhou utnout ještěrovi hlavu. Vlásek ji popadl za ruku. „Na to ani nemysli!“ vyštěkl a táhnul ji ke dveřím, které se pomalu zavíraly. Za dveřmi se Vlásek zastavil. „Belten, teď je chvíle pro zasvěcení. Od této chvíle patříš mezi Kertovy spiklence.“ Tleskl rukama nad hlavou. Oba zmizeli.

Objevili se před skálou, kde Esten a Kert sváděli nerovný souboj se skupinou Vikingů. „Belten, bojuj jak jen ty umíš!“ vykřikl Vlásek, políbil ji a pak se vrhl se sekerou v jedné a štítem v druhé ruce do boje. Belten stála jak vytesaná socha. Už nejsi žoldnéřka, plynulo jí hlavou. Vlásek mě políbil, asi mě má rád. Kert je vůdce. Pak začala vidět rudě. Vytasila meč a dýku. Vrhla se za Vláskem do bitvy. Miluji tě Vlásku!!! To byla poslední myšlenka, pak už jen viděla tváře umírajících Vikingů.

Káne, to je … Ne neříkej to Ethel. Belten si vysloužila členství u Kerta a co je hlavní, teď můžeme promyslet boj proti Háthonovi. Ano to je pravda, Belten je báječná. Věděla jsem, že to nenecháš jen tak a spojíš dva členy více než poutem přátelství, hm? Ethel, ty víš, že pro smrtelníky mám slabost. Ano vím, souhlasím s tím.